Konečná zpráva ze Země

Konečná zpráva ze Země

Se zalepenýma očima mžourám do displeje mobilu. Je 23. ledna 2039 a ranní rituál mně velí otevřít noviny a s kávou číst, co se děje, abych pak mohl být celý den naštvaný na bezejmennou masu, která si opět neváží vědomostí a stále dokola se nimrá v bezvýznamných sporech, jako třeba které náboženství je to pravé, čí bůh je větší a která kultura je ta správná. Dnes poněkud rychle střízlivým a na výše zmíněné, z mého pohledu malichernosti, které bohužel hýbou většinou, úplně zapomínám. Na titulních stránkách všech novin je stejně děsivá zpráva.

Deník N: K Zemi se blíží planetka, srážka je podle vědců velmi pravděpodobná.

Washington Post: Zemi může zasáhnout planetka o průměru 25 kilometrů, co s tím?

Le Monde: Opravdová výzva pro lidstvo je tu. Zemi velmi pravděpodobně zasáhne za 12 let planetka.

Hospodářské noviny: NASA, ESA, Čínská kosmická agentura, Ruská vesmírná agentura a všechny další vesmírné agentury ve společném prohlášení tvrdí, že objevili planetku o průměru 25 kilometrů, která s 98% pravděpodobností za 12 let narazí do Země, tedy v roce 2051.

Uznávaný vědec Adalberth Onestone, který planetku jako první objevil, vysvětluje okolnosti objevu.

“Moje práce je ve skutečnosti nesmírně nudná rutina. Každý den procházím stovky čísel a hledám v nich pravděpodobné výskyty mimozemských objektů. Občas objevíme nějaké nové těleso, které dále pozorujeme a z tohoto pozorování určíme jeho přesnou dráhu, polohu a rychlost. Planetce pak přiřadíme katalogové číslo a výsledky výzkumu zveřejníme v mezinárodní databázi. Evidujeme několik desítek potenciálně nebezpečných planetek, které by se někdy v budoucnu mohly dostat na kolizní dráhu se Zemí. V tomto případě tomu nebylo jinak. Planetku jsme poprvé pozorovali 11. prosince 2038. Už z prvních dat, jsme věděli, že se jedná o rizikový objekt a proto jsme na něj zaměřili několik dalekohledů rozmístěných na různých místech Země a také dalekohled Jamese Webba. Po týdnu pozorování jsem byli skutečně zděšeni. Pravděpodobnost srážky se jevila více jak 80%. V tu dobu, tedy těsně před Vánoci o existenci této planetky vědělo několik desítek osob a všichni jsme se shodli, že provedeme další měření, než objev zveřejníme. Většinou se totiž delším pozorováním dráha zpřesňuje a tím se i snižuje pravděpodobnost srážky. Nechtěli jsme za žádnou cenu vyvolat paniku. Bohužel série opakovaných měření a jejich vyhodnocování pravděpodobnost srážky zvýšila na 98%, což je skutečně alarmující. Následně jsme informovali všechna vědecká pracoviště po celém světě a stanovili dnešní datum, kdy uvedeme oficiální a jednotné prohlášení. V měření budeme dále pokračovat, všichni si přejeme, aby se někde našla chyba, aby tato v pravdě biblická katastrofa byla jen planý poplach. Prosím všechny novináře, vědce a politiky, aby tuto zprávu vždy šířili i s řešením. Planetku jsme schopni zpomalit nebo urychlit a tak se jí můžeme vyhnout. Rozhodně nejsme v beznadějné situaci!”

Uf, to teda není nijak příjemná zpráva. V minulosti se již několikrát psalo o tom, že nás může zasáhnout nějaká planetka, ale záhy, s přesnějším měřením její dráhy a rychlosti, se zjistilo, že pravděpodobnost srážky se limitně blíží nule. Jako to bylo například s planetkou Apophis v roce 2004. Ta tehdy dostala na turínské stupnici hodnotu 4 z deseti možných, kdy číslo deset znamená jistou srážku a totální likvidaci civilizace. Tato situace však byla jiná. Na této předpovědi se shodla všechna oficiální pracoviště, která disponují dostatečně velkým dalekohledem, po celém světě bez rozdílů politického zřízení. Povoláním jsem matematik a ihned jsem se začal pídit po zdrojových datech. Z internetu jsem si stáhnul pozorování z dalekohledu Jamese Webba a z několika dalších pozemních teleskopů a porovnal údaje, které naměřily. Shodovaly se naprosto přesně. Ve vzdálenosti 10 miliard kilometrů se nachází planetka, která má průměr 25 kilometrů, pohybuje se rychlostí 95 000 km/h přesně ve směru k nám, což znamená, že za 12 let bude protínat oběžnou dráhu Země, která bude v tu dobu přesně na stejném místě. Až do teď se podobná situace jevila naprosto nepravděpodobně. Byl jsem tak vzrušený a nervózní, že jsem si vůbec nevšiml Alice, která před chvílí vstala a četla si v mobilu zprávy.

“Honzo, myslíš si, že nás skutečně ta planetka může zasáhnout?” Zeptala se nedůvěřivě.

“Možné to je, naštěstí máme dost času, abychom to vyřešili.” Odpověděl jsem.

“A to jde? Jak? Rozstřílíme ji na kusy jako ve filmu Armageddon?”

“Ne, to skoro jistě není řešení, protože Zemi by pak zasáhlo větší množství menších kusů. Řešením je planetku zpomalit nebo zrychlit a tím pádem proletí v místě naší oběžné dráhy dříve nebo později než Země a problém je vyřešen.”

“A jak se proboha taková hromada kamení zpomaluje?” Koukala ne mě Alice nevěřícně.

“Pošleme k tomu šutru sondu, která na něj bude několik let svítit výkonnými lasery, tím se z jeho povrchu bude odpařovat malé množství částic, které planetku urychlí nebo zpomalí. Když se bude svítit na jeho přední stranu ve směru pohybu, planetka trošku zpomalí. Když zezadu, tak se ta skála urychlí.”

“Zní to dost divně, ale věřím, že vědci nejsou pitomci a umí to spočítat.” Řekla Alice a já věděl, že to pustila z hlavy. Patří totiž k té skupině lidí, kteří nemají problém delegovat práci, věřit ostatním a chápat vlastní pozici a odpovědnost v soukolí společnosti.

Astronomií se jako laik zabývám od klukovských let. Vzpomínám si jak se technologie vyvíjela na začátku 21. století. V roce 2014 jsem sledoval sondu Rosetta, jejíž pouzdro Philae přistálo na kometě, aby se detailně zjistilo, z čeho komety jsou, pořídily se fotky a v budoucnu to přispělo k odvrácení katastrofy, kterou dnes představuje tato planetka. Projel mnou určitý pocit zadostiučinění, protože jsem často někomu musel vysvětlovat a obhajovat, proč se do výzkumu vesmíru tolik investuje. A hle, je to tady, bohužel. Je na prd, když mají vědci pravdu. Rozhodl jsem se přečíst si, co o tom píšou noviny, které normálně nečtu. V bulváru byly samozřejmě senzační titulky jako „Řítí se na nás asteroid”, „Armageddon přichází”, „Den zúčtování” nebo „Zbývá nám jen 12 let života”. Serióznější média psala, že jde o skutečný problém, který má řešení, ale bude to velmi drahé a bude se mu muset podřídit celá ekonomika světa, a že nemáme moc času. Přečetl jsem si také několik konspiračních webů, kde se psalo o tom, že je to samozřejmě vymyšlené, aby z nás vlády vytáhly peníze, zničily naši svobodu a zavedly diktaturu. Nevěnoval jsem tomu dál pozornost a raději se soustředil na konkrétní kroky vlád. Musím se přiznat, že jsem byl nadšený. Během následujících dnů všechny vlády světa zasedly ke společnému stolu, dohodly se na absolutní prioritě sestavit raketu se sondou a laserem a nejpozději do dvou let ji vyslat do vesmíru vstříc Ničiteli, jak ji nazval novinář z BBC. Sonda pět let poletí k planetce a pět let na ni bude svítit laserem, což je dostatečně dlouhá doba, aby byla Ničiteli udělena vyšší rychlost a protnul tak oběžnou dráhou Země o několik týdnů dříve, než se v tomtéž místě bude nacházet Země. Podle výpočtů bude lepší planetku urychlit, protože pak bude menší pravděpodobnost, že ji zachytí gravitační pole Slunce a planetka tak nerušeně poletí dál do temnot vesmíru.

Celková cena za raketu, sondu a veškeré přípravné práce je astronomická. Úspěch lze předpokládat jen v případě, že bude celá lidská činnost reorganizována ve prospěch mise Urychlení, jak ji nazvala Komise všech států světa (KVSS), která vznikla krátce po objevu Ničitele. Pracuji pro IT firmu jako matematik, který vytváří algoritmy pro odhad distribuce surovin pro konkrétní výrobní procesy. Jsme absolutní jednička na trhu a mně bylo hned jasné, že naše dosavadní zaměření na automobilový trh je pasé. Musíme v první řadě pomoct s výrobou rakety a sondy. Nevadilo mně to, naopak jsem rád, že se budu podílet na záchraně všeho živého na Zemi. Byl jsem nadšený jak se k problému mocnosti postavily a že je vysoká šance na odvrácení katastrofy. Planetka této velikosti a při této rychlosti zahubí, snad až na nějaké bakterie a hmyz, úplně všechno. Navzdory průšvihu, ve kterém jsme se ze dne na den ocitli, jsem byl podezřele klidný. Existoval plán a mohl jsem přiložit ruku k dílu. Bohužel během několika dní se vše dramaticky začalo měnit. Vlády logicky a nutně musely okamžitě jednat. Měnit politiku, zastavit toky peněz jedním směrem a pustit je druhým. To nutně vedlo k likvidaci milionů pracovních míst a nová situace vrhla miliardy lidí do závratné nejistoty. Mně se život vlastně vůbec nezměnil. Nasadím si headset a myšlenkami ovládám a řídím program, ve kterém kontroluji správnou funkci algoritmů a je mi celkem jedno, jestli bude výsledkem raketa nebo auto. Alice pracuje jako učitelka v mateřské školce a její pracovní život zůstal také poměrně stabilní, ale životní změny, kterými procházeli někteří jiní, to byly opravdové veletoče.

“Představ si Honzo, že oba Kerouakovi přišli o práci ve stejný den a na úřadě práce jim řekli, že aby měli nárok na podporu, musí vypracovat návrh, čím budou společnosti nadále užiteční. Nepřijde ti to jako nesmírně arogantní úřední přístup?”

“Kdo takovou kravinu vymyslel?” Opáčil jsem s vykulenýma očima.

“Prý se jedná o vládní motivační systém, aby se zvýšila pravděpodobnost úspěšného vyřešení krize. Já jsem teda vědu vždycky respektovala, ale zacházet s lidmi jako se zbožím, které když není k užitku, se prostě vyhodí nebo recykluje, to mi přijde dost necitlivé.”

“Nejen, že to je necitlivé,” uvažoval jsem “ale je to i krajně nebezpečné. Odtud je jen kousek k totalitě a hlavně ve chvíli, kdy se lidé neztotožní s cílem a jsou u toho ještě ponižováni, tak to si koledujeme o pořádný malér.”

Večer jsem vyrazil s kamarádem na pivko.

“A hele do našeho lokálu se odvážil vědátor.” Zaslechl jsem, sotva jsem otevřel dveře. Vykřikl to jeden známý, který seděl obklopen skupinou asi deseti lidí.

“Tak nám to pojď vysvětlit, seš beztak nejšťastnější člověk na světě, když jsou teď vědci na vrcholu slávy a konečně se všechno řídí podle nich.”

Zůstal jsem zaraženě stát na schodech.

“Půjdeme jinam Honzo.” Navrhoval kamarád Jirka.

“Ne, zkusím si nimi promluvit.”

Posadil jsem se ke stolu vedle skupiny kolem p. Rédla, který mě tak hezky uvítal. Ve tvářích lidí jsem viděl posměch, vztek a strach. Začal jsem pochybovat, jestli jsem skutečně neměl jít raději jinam. Celá hospoda ztichla.

“Ty tomu nesmyslu s tím meteoritem věříš?” Vyhrkl na mě Rédl a postavil se do pozoru.

“Je to planetka ne meteorit a ano věřím, sám jsem si ta měření ověřil.”

“Ovce! Blbec! Neposlouchejte ho. Co se divíte, vždyť je za to placenej! Křičeli na mě lidé od všech stolů. Zblednul jsem, úplně jsem se třásl, ne snad, že bych se bál o sebe, ale děsilo mě, že tomu nikdo nevěří.

“Pokusím se vám to vysvětlit. Kolem Země a v uvnitř celé Sluneční soustavy se pohybuje množství…” Lidé se začali smát, chápali se svých půllitrů a kroutili hlavami.

“Jdi s těma kecama dohajzlu vědátore. Všichni umíme číst a nepotřebujeme znova poslouchat tu vaši propagandu. Hraješ s něma tu hru, protože tě za to platěj nebo protože seš úplně blbej. Těžko říct, co je horší.” Vypálil ze sebe Rédl a posadil se. Po zbytek večera mě ignorovali. Zaslechl jsem občas, že se musí s takovýma jako jsem já zatočit a sem tam se na mě letmo někdo podíval přes rameno. Bylo to hluboké pohrdání snad až nenávist. Po druhém pivu jsem šel otřesen domů. Během několika dalších týdnů začalo společenské dění nabírat spád. Ze všech koutů světa chodily zprávy o výtržnostech a demonstracích, vlády padaly jako švestky.

Většina lidí neuvěřila skutečnosti, že do nás planetka narazí. Nelíbila se jim opatření, které vlády zaváděly a začaly masivní protesty a nepokoje. Zástupci nesčetných vědeckých pracovišť vystupovali každý den v televizi, psali články a snažili se většinu přesvědčit. Bylo to marné. Lidé na internetu sdíleli videa celebrit, politiků a často i vědců, kteří srozumitelně a barvitě vysvětlovali, že se jedná o celosvětové spiknutí za účelem přeorganizování moci ve společnosti a zničení svobod a práv občanů. Jedná se prý o útok na tradiční společnost a vše v pozadí organizuje Elon Musk. Většina jim uvěřila. Tato situace se již mnohokrát v minulosti zopakovala, ale ještě nikdy nebylo v sázce tolik. Chápal jsem, že například ze zlehčování pandemie Covid 19 v roce 2020 mohou někteří politici profitovat a proto šířili dezinformace. Chápal jsem, že v zájmu zachování chodu ekonomiky mnohým nevadí, že může umřít mnoho starších a nemocných lidí. Jenže pokud v této situaci něco neuděláme, umřeme všichni. Bohužel nedůvěra ve vědu a instituce, kterou zaseli populističtí fanatici v minulých letech, byla stále mezi lidmi. Ve světle ekonomických opatření, která neměla nikdy předtím v historii obdoby, odmítla většina uvěřit, že za pouhých 12 let bude po všem. Nevěřící tvrdili, že asteroid podobné velikosti narazí do Země jednou za 200 milionů let, a že je teda fakt velká náhoda, aby to bylo zrovna v roce 2051. Jiní si možnost nárazu připustili, ale tvrdili, že se to dá přežít v pořádném úkrytu. Další skupina chtěla planetku nechat přiblížit a pak ji rozstřílet atomovými zbraněmi. Že by pak Zemi zasáhly obří kusy, které by s velkou pravděpodobností usmrtily všechny vyšší formy života a následně by po dobu tisíců a možná milionů let Zemi bombardovaly menší úlomky, to bagatelizovali a ignorovali. Vyrojilo se mnoho skupin, které odmítli oficiální verzi a téměř celou Zemi zachvátily nepokoje, demonstrace a výtržnosti, což spolu s problémy, které už na Zemi existovaly a samozřejmě nezmizely mávnutím kouzelného proutku, roznítilo několikaměsíční chaos, po kterém už téměř nikdo nevěřil ničemu. Souběh všech událostí jsem sledoval velmi nervózně a měl jsem pocit, že zešílím z vědomí, že recept na řešení problému existuje a je uskutečnitelný, ale společnost jako celek ho odmítla, protože vůbec nevěří, že tu nějaký problém je. Pokud se nestihne start sondy do 30. září 2041, dramaticky se pak snižuje pravděpodobnost urychlit Ničitele natolik, aby Zemi minul v dostatečné vzdálenosti.

Uzavřeli jsme se doma, skoro jsme nevycházeli a já jen usilovně pracoval na algoritmech. Alice už do práce také nechodila, začalo to pro ni být nebezpečné, protože se vědělo, že její muž spolupracuje s vládou na největším podvodu lidstva. Jídlo a další věci nám dovážely drony. Občas se stalo, že je někdo sestřelil a věci ukradl. Obavy o náš život se vystupňovaly natolik, že nám vláda zajistila ochranu. Před naším domem stálo armádní obrněné auto, což jen posílilo přesvědčení sousedů, že jsme součástí spiknutí. Situace se pomalu, ale jistě zhoršovala s tím, jak se více a více projevovaly ekonomické důsledky po otočce téměř celé světové ekonomiky. Většina lidí zchudla, ztrácela jistotu pod nohama. Malá část společnosti problém chápala a jakž takž přežívala. Svět se během několika měsíců proměnil ve skutečnou vědeckou diktaturu. Mezitím bylo nutné v USA kolem celého kosmodromu rozmístit několik set tisíc vojáků. Poprvé v historii Země nestáli vojáci Číny, Ruska, Afghánistánu a NATO proti sobě, ale vedle sebe. Bohužel se na ně valily statisíce lidí, kteří chtěli základnu zničit a vrátit tak věci do zaběhlých kolejí. Každý den se v různých částech světa odehrálo několik teroristických útoků na lokální pobočky vědeckých pracovišť. Sledoval jsem situaci s velkým neklidem, ale stále jsem doufal, že raketa odstartuje a že díky úspěchům v kosmonautice za posledních 80 let vše klapne. Rakety a sondy se dařilo připravovat podle plánu, ovšem už nikoliv s občanskou podporou vlád. Paralelně se pracovalo na třech raketách a třech sondách. Urychlovač 1 měl startovat 17. prosince 2040, Urychlovač 2 v květnu 2041 a Trojka měla být vypuštěna 10. srpna 2041. Vývoj raket jsme díky Elonu Muskovi měli za sebou. Jeho Starship, která byla původně konstruovaná pro let člověka na Mars, byla dostatečně silná a výkonná, aby dokázala dopravit sondu s laserem k Ničiteli. Laserem disponovala armáda USA a tak zbývalo jen vše smontovat dohromady, vše spočítat a odpálit. Skutečně jsem věřil, že z toho vyvázneme, a že potom, až celý svět na vlastní oči uvidí prolétat kolem Země obrovitánský šutr, si i nevěřící řeknou, že to bylo o fous, a že když se dokázaly domluvit a spojit všechny vlády světa, tak že by se snad mohli být schopni domluvit i ostatní lidé.

Během roku a půl od oznámení existence Ničitele se svět otočil vzhůru nohama. Situace u nás doma byla velmi napjatá. Z bezpečnostních důvodů jsme vůbec nevycházeli ven, čímž nejvíc trpěla naše malá Viki. Těsně před startem Urychlovače 1 se fanatické teroristické náboženské skupině JAN podařilo zmocnit raket dlouhého doletu. Skupina JAN věřila v existenci Ničitele, ale jeho náraz do Země chápali jako vůli Boží, které by se člověk neměl vzpírat. Zničení Země považovali za konečné zúčtování s hříšným lidstvem a jen vyvolení a skutečně věřící se poté konečně dostanou do nebe. Viděli v tom naplnění božího proroctví a pokoušet se jej zvrátit, byl v jejich očích nejkacířštější čin, kterého se člověk může dopustit. Lidé jako já se už v tu dobu obávali o život, protože tato skupina měla mnoho následovníků rekrutovaných ze všech možných sekt a církví křesťanského světa. Vyhledávali na internetu a sociálních sítích ty, kteří souhlasili s odklonem Ničitele a bez milosti je vraždili. Smazal jsem sice všechny příspěvky ze sociálních sítí, ale přesto jsem se obával, že si mě najdou. Nakonec se teroristům podařilo odpálit několik desítek raket. Všechny byly zničeny protiraketovou obranou, ale bohužel úlomky jedné z nich dopadly poblíž nádrží na kapalné palivo, které vybouchlo a velmi vážně poškodilo Urychlovač 1. Zbylé dvě rakety zůstaly neporušené, kosmodrom se podařilo poměrně rychle opravit a nadále tak zbývala slušná naděje, že vše dobře dopadne. Armády světa byly v tu dobu již téměř zhroucené. Mnoho velitelů i řadových vojáků podlehlo dezinformacím, sběhli a zakládali vlastní milice a organizace. Terorizovali celá města, vraždili na potkání, brali si, co je napadlo. Země upadla do chaosu a bránit kosmodrom bylo stále těžší. Druhou raketu zničil sabotér. Přestože v celém komplexu panovala ta nejpřísnější bezpečnostní opatření, podařilo se Karlu Churdovi raketu zničit. Celé měsíce si získával důvěru a skutečně usilovně pracoval. Ve chvíli, kdy mu byl udělen přístup do hlavní interní sítě, vpustil do ní vir, který udělil motorům Urychlovače 2 příkaz zvýšit výkon na 150%, což nevydržely ani motory, ani raketa, ani kosmodrom a druhá šance na záchranu lidstva lehla popelem. Churda byl zajat. Přiznal se, že nejprve skutečně věřil, že se blíží planetka Ničitel a že Zemi zničí, ale po čase si uvědomil, že Ničitel je vymyšlený a jedná se o snahu zlikvidovat staré pořádky, aby svět ovládla nová skupina mocných. Z historie jeho počítače spolupracovníci poznali, že poslední půl rok četl dezinformační články, které vypouštěla do světa skupina zvaná Dr.ANON. Lžím časem uvěřil a jako počítačový expert se přes šifrovanou komunikaci spojil s lídry skupiny, naprogramovali vir a počkali si na příhodný okamžik.

Situace byla vážná, protože zbývala poslední raketa. Dva měsíce před plánovaným startem se v oblasti Karibiku zformovala obří tropická cyklona. Kvůli zvyšující se globální teplotě bývaly bouře větší a méně předvídatelné. Jednalo se o největší zaznamenaný tajfun v historii. Přehnal se přes kosmodrom a neopravitelně poškodil Urychlovač 3. Propadl jsem zoufalství. Tajfun byl fanatiky ze skupina JAN oslavován a tvrdili, že to dokazuje Boží vůli. I všechny ostatní teroristické skupiny se radovali. Lidé po celém světě slavili, že zasáhla vyšší prozřetelnost a že si uchovají svobodu. Požadovali vznik tribunálu, který by odsoudil k smrti všechny, kdo se podíleli na přípravě raket a výtvoru této lži. Šlo mi velmi pravděpodobně o život hned a s 98% jistotou za 10 let. Zbytky kosmodromu a komplexu budov zůstalo chránit jen několik jednotek. V tu dobu skončila i vládní ochrana našeho domu. Velení kosmodromu na nás však nezapomnělo a poslali pro nás speciální letoun, který nás dopravil na kosmodrom. Byli jsme v beznadějné situaci. Několik stovek vědců, politiků a dalších pracovníků se ukrývalo v podzemí a chránilo nás torzo kdysi nejmocnější armády. Všichni jsme věděli, že za deset let nastane konec a že s tím již nejde nic dělat. Dohodli jsme se, že vyvineme družici, do které uložíme všechny knihy, hudbu, vědomosti a informace, které lidstvo do té doby nastřádalo a vyšleme ji na nekonečnou cestu vesmírem, aby po nás alespoň něco zbylo.

Svět se zmítal v chaosu války. Nevěřící lovili vědce, novináře a každého, kdo se nějak podílel na přípravě raket. V naprosté tajnosti jsme připravovali zoufalý projekt, který jsme nazvali Vědomosti. Nikdo z nás nevěřil, že by jej někdy nějaká civilizace mohla objevit, ale dělali jsme to, abychom se nezbláznili, abychom měli nějakou činnost a abychom si mohli říct, že to nejdůležitější bylo teoreticky zachováno. Po pěti letech práce se nám podařilo malou raketu vypustit. Start rakety neunikl pozornosti teroristických skupin. Kosmodrom jsme museli opustit. S rodinou jsem unikl daleko na sever do kanadských lesů, kde jsme hodlali v divočině dožít posledních pět let života.

Prožívali jsme nesmírnou úzkost, kterou střídaly vypjaté emocionální stavy, když jsme se rozplývali nad krásou hor, jezer a lesů, které brzo a navždy zaniknou. V noci jsem dalekohledem pozoroval Ničitele, který se postupně přibližoval k Zemi. Jako střep v hlavě mě bodala poslední naděje na život. Byla to ta dvě procenta, která vyjadřovala nepřesnost měření rychlosti a dráhy Ničitele při prvním pozorování. Údaje se však zpřesnily a pravděpodobnost srážky se ještě zvýšila na 99,8%. Žádné vládě ani jiné skupině se již nepodařilo vymyslet nic pro odvrácení této katastrofy. Moc nad zdroji převzaly lokální ozbrojené skupiny, které vědeckým závěrům nevěřily. Dokonce tvrdily, že takových konců světa se již v minulosti odehrálo mnoho. Naposledy například v roce 2012, kdy měl končit Mayský kalendář a jak je vidět, nic se nestalo.

Poslední roky života jsem prožil v agónii a zoufalství, protože zkázu celého našeho světa způsobila prostá lidská blbost. Vyčítal jsem vědcům i vládám, že se nepoučili z minulosti a neudělali dost pro to, aby lidem řádně vysvětlili, jaký je rozdíl mezi realitou a fikcí. Když jsem se však snažil dohledat konkrétní okamžiky, kdy a jak se mělo udělat něco jinak, musel jsem si přiznat, že problém se zrodil mnoho let před tím. V době, kdy se rozšířil internet, kdy vznikly sociální sítě. Kdokoliv, kdo si vymyslel sebepitomější nesmysl, se mohl právě díky sociálním sítím jako Facebook nebo YouTube spojit dohromady s dalšími důvěřivci, kteří pak mezi sebou sdíleli lži a po pár letech se téměř nikdo nedokázal orientovat v tom, co je pravda. Vlády nebyly schopny vymyslet a vymáhat pravidla, která by regulovala dezinformace a naivně spoléhaly na to, že lidé sami rozpoznají lež od pravdy. Nezničili nás atomové bomby, ale lži, kterým jsme uvěřili. Pokud bych šel po příčinách problému ještě dále do hloubky, tak zásadní byla chyba, že se v systému vzdělávání dětí nekladl důraz na princip fungování vědecké metody.

Do srážky s Ničitelem zbývá týden. Na noční obloze je už vidět i pouhým okem a z rádia vím, že civilizace se vrátila o stovky let zpět. Rabuje se, válčí se, vše je ztraceno. Prožil jsem dlouhý a zajímavý život a zmáhá mě lítost, že to nebude dopřáno mým, ani žádným jiným, dětem. Viki se mě ptá, jaké to bude až do nás Ničitel narazí. Uklidňuji ji. Bude to rychlé. Vypočítal jsem, že Ničitel dopadne do jižní části Tichého oceánu a téměř okamžitě nás zabije rázová vlna. Bude to Zemětřesení, které zemskou kůru roztrhá na kusy. Na druhé straně Země vytryskne proud magmatu a vyvrhne kusy kontinentů do prázdnoty vesmíru. Možná přežijí bakterie, nějaké rostliny, snad hmyz a je možné, že za několik desítek milionů let se na Zemi opět objeví větší živočichové.

„A co lidi tati?” Zeptala se Viky.

„Lidi už tu nebudou, zbydou po nich jen vědomosti, které se navěky budou toulat vesmírem.” Odpověděl jsem se slzami v očích.

Den před nárazem je asteroid vidět i za dne. Provedl jsem poslední zoufalé měření a definitivně jsem vyloučil možnost, že nás mine. Poslední den ráno, šest hodin před dopadem, jsem dětem i sobě dal dávku anestetik a usnuli jsme spolu v objetí na břehu modravého jezera.
Autor Milhaus, 31.03.2021
Přečteno 460x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tvé téma je velice zajímavé a je hezky napsané. Co se týče vědců a jejich práce v současné době, myslím, že je jejich práce velice prospěšná a kdyby na nás mířil asteroid, tak i nepostradatelná, ale přijde mi, že se mnohdy chápe v příliš úzkých souvislostech. Co se týče možných nepokojů i ohledně současného stavu, měli by kromě prvořadých názorů epidemiologických odborníků vlády brát v potaz i náladu ve společnosti.

31.03.2021 11:16:56 | Slav Milo

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí