Přestupní stanice

Motto: Neříkej nikdy ne, to není možné.

Předmluva.
Po dlouhém váhání jsem se rozhodl zaznamenat jeden velmi zvláštní příběh. Nezažil jsem ho já, ale je to příběh pacienta psychiatrického ústavu.
Jsem si plně vědom toho, že vyprávění duševně narušeného člověka, které znám jen zprostředkovaně, nemá žádnou průkaznou hodnotu, nicméně mi natolik leželo v hlavě, že mi to nedalo a sám jsem se pokusil pátrat. Zjistil některé zajímavé skutečnosti, ale co bych předbíhal, posuďte sami.
Všechny události i postavy tohoto příběhu jsou pravdivé, změnil, nebo utajil jsem jen jména a provedl nezbytné úpravy. Doplnil jsem některé nepodstatné detaily, aby vyprávění bylo ucelenější, ale ani ty nejsou zcela vymyšlené, protože logicky vyplývají z celkového kontextu děje.

Vše začalo v polovině listopadu 1999, kdy do psychiatrické léčebny v B... přivezla policie štíhlého muže středních let se zcela bílými vlasy. Neměl u sebe žádné doklady a byl viditelně zmatený a vyšinutý. Obtížně komunikoval a jeho největší starostí bylo opětovné ověřování si datace. Nepamatoval si, kde bydlí, protože na adrese, kterou uváděl, bydlel někdo úplně jiný. Ani jeho zdravotní stav nebyl dobrý a tak strávil několik dní na jednotce intenzivní péče, než byl stabilizován a mohl být přesunut na normální oddělení. Když se s ním prvně můj přítel setkal, udělal na něj velmi dobrý dojem. Vypadal už vcelku klidně, což samozřejmě bylo částečně způsobeno i uklidňujícími léky a byl ochoten komunikovat.
Jeho vyprávění bylo dost zmatené, některé části se opakovaly, i když v nich pokaždé byly odlišnosti. Když byl na tyto rozpory upozorněn, tvrdil, že se to stalo jindy.
.................................................................................................................


Všechno to asi začalo před půl rokem, ale dnes už si tím nejsem jist. Jsem svobodný, protože jsem se nějak zapomněl oženit v tu správnou dobu, vážil jsem si své svobody a nezávislosti a nechtěl jsem měnit své zvyky. Bydlel jsem v malé půdní garsonce na Žižkově, kam mi sice osud občas přivál nějakou žínku, kterou jsem ovšem vždy v době, kdy se ke mně a mému bytu začala chovat majetnicky, rychle vypakoval. Pracoval jsem v časopise Hvězda, kde jsem odváděl pravidelně svou týdenní dávku senzací, zajímavostí a drbů. Ve volných chvilkách jsem pak dělal to, co mne opravdu bavilo: psal jsem SF povídky. Líbilo se mi vymýšlet zašmodrchané příběhy, ve kterých je hlavní hrdina neustále v nových a překvapivých situacích, aniž bych tušil, že se sám ocitnu v podobném kolotoči událostí.
Všechno to vlastně začalo naprosto nenápadně.
Jeden můj kamarád mě pozval na víkend na chatu. A tak jsem toho rána vešel do haly hlavního nádraží, koupil jsem si jízdenku a sešel do podchodu k jednotlivým nástupištím.
Většinou je tu plno lidí putujících sem a tam, ale teď tu bylo kupodivu téměř prázdno a tak jsem zcela zřetelně slyšel klapot střevíčků.
Měla na sobě přiléhavé svítivě žluté minišaty a bylo opravdu na co se dívat. Schválně jsem zvolnil, abych si ten pohled prodloužil.
Když mne míjela, zářivě se na mne usmála. Nedalo mi to, abych se za ní neotočil. I ona se otočila a znova se usmála. Nejsem žádný krasavec a tak mne to zmátlo natolik, že jsem úplně přestal vnímat okolí. Mírně dezorientován zabočil jsem na první schody, které vedly vzhůru. Teprve nahoře jsem se díky chladnému větříku v myšlenkách vrátil k normálu.
Uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Vlastně, čím víc jsem se rozhlížel, tím víc podivností, jsem kolem sebe viděl.
Na nástupišti nikdo nebyl, stál jsem tu sám na úzkém peronu ohraničeném z obou stran hradbou temných vagónů. I kiosek občerstvení byl neosvětlený. Pak jsem si uvědomil, co je na těch vagónech divného. Byl tam sice nápis ČSD, ale tyhle vagóny už léta nejezdily! Nebo jsem si spletl nástupiště a vylezl na špatném místě, kde stály řady odstavených starých souprav?
Rozhodl jsem se sejít dolů a zjistit, kde je to správné nástupiště. Vrátil jsem dolů a rozhlédl se. Rozhodně jsem nebyl na posledním nástupišti, jak jsem si předtím myslel. Podchod pokračoval dál a mizel v pološeru. Chyběly tu známé světelné tabule oznamující odjezdy vlaků a místo nich byly u schodů na perony zavěšeny staré plechové tabule. Můj vnitřní zmatek dosáhl vrcholu.
Rozhodnut zjistit za každou cenu, co se děje a vyšel jsem ven, kde jsem zůstal v úžasu stát.
Nebyla tu nová moderní hala, metro ani magistrála. Přímo před nádražím parkovalo jen pár stařičkých taxikářských Volh. K refýži právě přijížděla muzeální tramvaj s otevřenými plošinami a ulicí jen občas projela Poběda, Spartak, Oktávie, nebo novotou svítící škodovka. Bylo to nepravděpodobné, bylo to šílené!
Můj rozum stále odmítal věřit tomu, co jsem viděl.
Jako omámen jsem vykročil směrem k Václavskému náměstí a na každém kroku zaznamenával odlišnosti. Chyběl podchod v horní části náměstí, ale naopak tu byly koleje, které by tu být neměly.
Jako v mrákotách jsem došel ke stánku s novinami. Místo běžných orgií barev se tu krčily Květy, Vlasta, Zápisník, Práce a Rudé právo.
„Dovolíte,“ řekl jsem a čapnul první noviny, které mi přišli pod ruku. Mrknul jsem na datum 6. 4. 1964! Zatočila se mi hlava.
„Jak si to dovolujete občane?“ ječela na mne obtloustlá trafikantka, „koukejte ty noviny zaplatit nebo na vás zavolám SNB!“
To by bylo zlé, uvědomil jsem si. S doklady a penězi, které mám u sebe, by mne asi považovali za nějakého nepovedeného špióna, nebo něco podobného a tak jsem se ihned začal omlouvat: „Nezlobte se, promiňte, já se vám moc omlouvám, jsem jen trochu roztržitý....“
Noviny putovaly překotně zpět na pultík.
„No dobrá, dobrá.“ bručela dáma a ze všeho nejvíc připomínala kvočnu v kukani. Dav viděl, že se už nebude dít nic zajímavého a tak o nás ztratil víceméně zájem, ale stále jsem cítil jejich kradmé pohledy a uvědomil si, jak jsem tady v roce 1964 nápadný v džínovém obleku devadesátých let. Otočil jsem se a podél Domu potravin se vydal pryč. Co bych potřeboval nejvíc ze všeho, byl klid na přemýšlení. Tam někde v tom bíle vykachlíčkovaném podchodu se stalo něco, co mě přeneslo v čase zpět. Už jsem četl spousty povídek, ve kterých se podobná věc stala. Četl jsem i příběhy lidí, kteří prý něco podobného skutečně prožili, ale nikdy jsem tomu moc nevěřil. Až teď! Najednou zčista jasna to prožívám já. Věděl jsem, že ze všeho nejlepší by bylo, kdybych se vrátil a pokusil se celé věci přijít na kloub, ale místo toho jsem šel úplně opačným směrem, protože mě to přímo magicky přitahovalo jinam.
Vydal jsem se postranními ulicemi směrem na Hradčanské náměstí. Prošel jsem okolo Střešovické vozovny, až jsem přišel do míst tak bolestně známých, že se mi sevřely vnitřnosti. Byla to ulice, kde jsem se narodil a prožíval mládí. Táhlo mě to domů, ačkoli můj rozum mi říkal, že je to nesmysl. Přešlapoval jsem na místě a uvažoval. Už jsem přeci jen chtěl vykročit, když jsem zažil něco tak naprosto šíleného, že to oproti všemu ostatnímu byla maličkost.
Uviděl jsem totiž sám sebe, jak přicházím loudavým krokem. Hlavou mi blesklo, že tohle je vzácná příležitost. Vždyť kolik já nadělal v životě chyb a blbostí! A teď mám možnost se varovat a prožít život jinak, líp!
Udělal jsem první krok. Ale prostor okolo mne zhoustl jako želatina. Při pokusu udělat další krok, jsem byl zastaven tak silným tlakem, že další pohyb vpřed nebyl možný. Mé druhé já prošlo naprosto netečně. Byl jsem to nepochybně já v době, kdy mi bylo tak deset let. Asi mě ten druhý vůbec neviděl a přešel ulici, vyndal klíče a začal odemykat vrátka. Vešel do domu a já pochopil, že je mi tam vstup odepřen. Jsem v tomhle světě osamocen a nikdy nebudu mít možnost setkat se s kýmkoliv, kdo zná mé mladší já.
Potácivě, jako opilec jsem odcházel pryč. Hlava mi třeštila a byla ve mě velká lítost a zoufalství. Sedl jsem si do blízkého parku na lavičku. Zůstal jsem tam až do setmění a pokoušel se najít logiku toho všeho. Naštěstí to bylo místo opuštěné a nikdo si mne nevšiml.
Jedinou mojí šancí bylo vrátit se na Hlavní nádraží. Šel jsem se zpět stejnou cestou, kterou jsem přišel. Opět jsem se ocitl v hale a sešel do podchodu. Pamatoval jsem si, že schodiště, na které jsem poprvé odbočil, bylo asi sedmé nebo osmé, ale teď tu bylo východů jen pět. Rozhodl jsem se tuto zcela zjevnou skutečnost ignorovat a vydal jsem se podél zdi. Zarputile jsem zíral na dlaždičky a přinutil se nepočítat odbočky, takže nevím, kolem kolikáté jsem procházel, když mě někdo náhle chytil za ruku a prudce strhl stranou. V tunelu za mnou se ozval tlumený výstřel a kulka mi hvízdla kolem hlavy. Odrazila se ode zdi, odloupla kousek dlaždice a s bzukotem odlétla kamsi vzhůru.
„Pojďte! Honem!“ pobízel kdosi. Nemusel to opakovat. Bral jsem schody po dvou, a když jsem vysupěl nahoru, dal jsem se bezmyšlenkovitě do běhu za neznámým. Pádili jsme setmělým nádražím po peronu mezi dvěma soupravami vlaků. Doběhli jsme do míst, kde končilo nástupiště. Před námi byl otevřený prostor se spletí kolejí, výhybek a návěstidel.
V momentě, kdy jsme procházeli kolem lokomotivy, zřetelně jsem slyšel cinknout další kulku o ocelovou konstrukci asi metr od nás. Plíce už jsem měl jak dva rozbolavělé měchy, ale nedovolil jsem si zpomalit. Nevím, kam jsme běželi, ale bylo mi to v tu chvíli úplně jedno. Přeskočili jsme několik kolejí a ponořili se do šera, které nám snad skýtala jakési bezpečí před neznámým střelcem. Zvolnili jsme. Dostali jsme se na okraj kolejiště, kde byly podél kolejí položeny betonové dlaždice a tak tu chůze byla pohodlnější. Přiblížili jsme se k železnému přejezdu přes Bolzanovu ulici, přešli ho a zamířili k Vítkovu. Můj průvodce to tu asi znal, protože zabočil do bezového roští, kudy vedla dolů úzká pěšinka. Dovedla nás na malý špinavý a zatuchlý dvorek. Prošli jsme průjezdem a vyšli na ulici. Zastavil jsem se a teprve tady jsem si mohl svého společníka pořádně prohlédnout. Vysoký, štíhlý, dlouhé černé vlasy a strniště vousů. Vypadal nejspíš jako nějaký drsňák z filmu.
„Moc vám děkuji. Zachránil jste mi život.“ Říkal jsem to přerývaně, jak jsem se snažil popadnout dech a napřáhl k němu ruku. Vyhnul se jí a místo toho mě popadl za rameno.
„Na to teď není čas. Pořád ještě nás může pronásledovat, i když tady to už není moc pravděpodobné. Pojďte někam vás zavezu. Po cestě bude na povídání času dost.“
Aniž by zjišťoval, zda jdu za ním, vydal se směrem pod most. Neměl jsem na vybranou a tak jsem šel za ním. Myslel jsem nejdřív, že půjdeme někam na Žižkov, ale on uhnul doprava a asi po pěti stech metrech si odemkl malou nenápadnou branku. Cestičkou jsme došli na plácek lemovaný asi dvaceti garážemi. Stála tu nádherně naleštěná černá Aerovka 30 a při pohledu na ní by zaplesalo srdce každého milovníka veteránů. Nasedl a otevřel mi dvířka. Sotva jsem se usadil vedle něj, ihned prudce vyrazil. Cestu znal zřejmě velmi dobře, protože jel vysokou rychlostí a projížděl setmělými ulicemi naprosto bez zaváhání. Ztratil jsem přehled, kde přesně jsme, a měl jen matné tušení, kudy projíždíme. Brzy jsme minuli vysoké činžáky a byli na periférií. Pak zmizeli i poslední domy a obklopila nás temná krajina. Projeli jsme několik vesniček, jejichž jména jsem nestačil ani postřehnout.
Ke konverzaci se moc neměl a tak jsem začal tím, že jsem se představil a znova jsem mu poděkoval za pomoc. Odbyl to nevrlým zavrčením a ani tentokrát neuznal za vhodné se mi představit. Místo toho povídá: „Vy jste musel provést pěknou lumpárnu, když vás honili časoni.“
„Časoni?“
„Vy cestujete časem poprvé, co? Časoni jsou časová policie a jdou po těch, kterým se povedlo nějak narušit časovou kontinuitu.“
„Uviděl jsem sám sebe a chtěl si se svým mladším já popovídat, aby neudělal ty blbosti, které jsem udělal já, ale nepovedlo se mi to. Najednou kolem mne vzduch zhoustnul a já se nemohl ani hnout.“ doznával jsem kajícně.
„To už před váma zkoušeli jiní. Někteří chtěli jen pomoct sami sobě, zatímco jiní se pasovali na spasitele a pokusili se změnit dějiny. Jeden chtěl zabít Caesara, druhý Hitlera, třetí Lenina. Další se usadili v minulosti a začali si hrát na geniální vynálezce. Jenže jen málokdo ujde časonům. Tak třebas Leonarda nechali na pokoji, protože to byl takový docela neškodný podivín. Nastradamus zase ty svoje centurie tak zašmodrchal, že to nikomu moc k užitku nebylo a taky si neuvědomil, že se ocitl v jiné realitě, takže jeho předpovědi jsou bezcenné. Proto taky třeba Hitlera nazýval Histerem. Chudák stará, doufal, že mu v budoucnu někdo porozumí a on se zaslouží o lepší zítřky. Dodnes ho vidím, jak v té své podkrovní komůrce po nocích píše a píše. Neškodný grafoman!“
Jak byl zpočátku skoupý na informace, tak teď jich na mne chrlil tolik, že jsem nebyl schopen je přijmout a tak jsem z toho jeho žvanění nebyl moc chytrej a také si toho už moc nepamatuji, protože se mezitím stalo příliš mnoho dalších událostí.
Zapálil si odporně páchnoucí doutník. Ve červeném světle žnoucího konce vypadal spíš jako Mefistofeles, který si mne v tom černém auťáku veze do pekla. Kdybych tehdy tušil, jak blízko jsem pravdy!
„A vy?“ zeptal jsem.
„Tam, kde je policie, je taky druhá strana, ne?“ odpověděl s úsměškem, který zněl tak zlomyslně, že jsem se raději dál neptal. Zběsilou rychlostí a s pískotem pneumatik v zatáčkách, jsme se řítili tmou. Konečně se zdálo, že ta ďábelská jízda bude u konce, když trochu zvolnil a jel pomaleji, takže jsem si stačil přečíst jméno vesnice: Kamenné říčky.
Zastavil u malého řídkého lesíka. Podíval se na mne a povídá: „Teď se pokusím dopravit vás tam, kam patříte. Pojďte za mnou.“
Ten jeho zlý smích se mi pranic nelíbil a měl mne varovat, ale tehdy jsem mu věřil a byl přesvědčen o tom, že nemám na výběr a tak jsem šel za ním pěšinou mírným kopcem kamsi vzhůru. Ve slabém měsíčním světle jsem několikrát zakopl, ale posléze si moje oči začaly zvykat. Ostatně to netrvalo dlouho a došli jsme na velký travnatý palouk. Zpočátku jsem to, co bylo uprostřed považoval za nějaký neforemný srub nebo skalisko, ale pak jsem si uvědomil, co to je. Tři obrovské balvany tu byly sestaveny jako dolomenu. Trochu se o keltské památky zajímám, ale nemohl jsem si vzpomenout, že by někde u nás takový byl. Ačkoliv jsou podobné starověké památky všude hojně navštěvovány, sem patrně nikdo nechodil, protože tu tráva byla vysoká a hustá. Ukázal na dolomen a povídá: „Tady je vaše brána a vaše šance. Takže...?“
V momentě, kdy jsem trochu sklonil hlavu a udělal první krok do mne zezadu strčil a já padal do temné hlubiny ....

„Mladej pane! Kouknou tady nemůžou spát. Vzbuděj se.“ Někdo se mnou lomcoval tak silně, jakoby se snažil vykloubit mi rameno. Nechtělo se mi opouštět bezpečí milosrdného spánku, ale ten kdosi se patrně rozhodl vzbudit mne za každou cenu.
Nakonec jsem tedy přeci jen otevřel oči. Seděl jsem na lavičce na peronu, nade mnou se skláněl postarší bělovlasý dědula v ajzboňácké uniformě a ještě výš jsem poznával známou klenbu. Byl jsem opět na Hlavním nádraží!
„Je mi zle.“ zamumlal jsem.
„No jó! Taky jsem párkrát přebral, když jsem byl ještě mladej kluk. Nechala jich ženská? Nebo si našla jinšího? Ale tady zůstat nemůžou. Za chvíli bude půlnoc a bude to tu procházet železniční stráž a to sou vostrý hoši. Chytěj se mě mladej, já jim pomůžu.“
Byl jsem rád, že se mě děda samaritánsky ujal. Celý svět se semnou ještě kýval a svým nohám jsem moc nevěřil a tak jsem se o něj vděčně opřel a klopýtal jsem s jeho vydatnou pomocí pryč. Znova ( a po kolikáté už) jsem procházel tím zatraceným průchodem a jedinou mojí myšlenkou bylo: Proč já blbec jsem sem lez!
„Chtěj abych jim sehnal dročku?“ staral se děda, když mne vyvedl ven.
„Ne, ne.“ odporoval jsem namáhavě.
„Nojó, maj pravdu, dyk voni ty chlapi dneska nevěděj, co by si za to řekli. To za mejch mladejch let byli vděčný když sehnali ryto...“
„Děkuju. Já bydlím kousek odtud, jste velice laskav.“
Už jsem ho neposlouchal a zvědavě se rozhlížel. S uspokojením jsem zjišťoval, že vše je, tak jak by mělo být. Pomalu jsem se coural domů. Jak jsem se uklidňoval, začal jsem mít opět pocit, že úplně vše v pořádku není. Nabylo to nic konkrétního, spíš jen takový nejasný pocit, ale říkal jsem si, že už po tom, co všechno jsem prožil, trpím paranoiou a stihomanií
Došel jsem na Žižkov, odemkl si dům a s obrovským pocitem úlevy vyšel to známé schodiště nahoru do mého brlohu.
Můj byt mé přivítal důvěrně známým nepořádkem a já v tu chvíli měl pocit, že už to všechno mám za sebou a že se mi konečně podařilo vrátit se zpět domů a budu žít klidně.
Do nosu mě vnikla pronikavá vůně dámského parfému. Zapátral jsem v paměti, ale nevzpomínal jsem si, že bych některé ze svých lásek dal klíče od svého bytu.
Seděla schoulená v mém ušáku a spala. Ještě pořád na sobě měla ty žluté minišaty. Opatrně jsem jí probudil: „Slečno! Co vy tady děláte?“
Zamžourala a v polospánku povídá: „Jo to jste vy. Nemyslela jsem si, že se z výletu s Abelem vrátíte a tak jsem si dočasně půjčila váš byt.“
„A kdo je Abel?“
„Nedělejte ze sebe pitomce! Vždyť jste se k němu přidal tam na Hlavním nádraží.“
„Aha. Ano, už vím. Zachránil mě před časovou policií.“
„Časovou policií? Nic takového neexistuje.“
„Jenže tam po mě někdo střílel.“
„Nebylo to na vás. Střílela jsem já po Abelovi. Soukromé vyřizování účtů. Když jste mě viděl poprvé, tak jsem zkoušela zaujmout vás natolik, aby jste nešel dál. Doufala jsem, že za mnou půjdete, jenže ani to, že jsem si vzala tyhle mini, mi nebylo nic platné.“
Styděl jsem se: „Promiňte, já si netroufl.“
Pozvedla oči v sloup a povzdychla: „Ach ti muži! Kdybyste měl jen trochu kuráže, nemusel jste se teď topit v problémech.“
„Ale proč se o mě tolik staráte?“
„Protože jste mi sympatický. A vím jaké to je cestovat mezi realitami. Nikdo se už nedokáže vrátit zpět.“
Jak hezky to znělo z tak krásných úst! Jak lehké by bylo jí uvěřit!
„Jenže já se dokázal vrátit,“ řekl jsem důrazně a ukázal kolem sebe. „Všechno je jak má být.“
„Myslíte?“ znělo to posměšně.
„Teď mě omluvte, mám toho dneska za sebou moc a nutně potřebuji dát se trochu do pořádku.“
Nečekal jsem, co odpoví a vyrazil do koupelny. Představa vany plné teplé vody bylo to jediné, na co jsem v té chvíli dokázal myslet. V koupelně, sotva jsem se na sebe podíval do zrcadla, čekal mne další šok. Mé kdysi černé vlasy byly teď šedé! Vypadal jsem spíš jako biblický patriarcha: Strhané rysy, propadlé tváře, kruhy pod očima.
Pozoroval jsem se dost dlouho, ale stále jsem si nemohl zvyknout na tu svou novou podobu.
Posléze jsem vlezl do vany. Ponořil jsem se do teplé vody a vychutnával tu slast. Všechno to napětí a bolest byly pryč. A já se po dlouhé době cítil spokojeně. Cítil jsem se natolik dobře, že jsem byl schopen i něco sníst. Během té koupele mne napadla nejméně sto a jedna otázka, ale když jsem se vrátil do pokoje, dívka byla pryč a zůstala po ní jen jemná vůně parfému jako jediný důkaz její přítomnosti.
Vyraboval jsem lednici a uvařil si kávu. Věřte mi nebo ne, ale ještě nikdy mi tak báječně nechutnala. Jak je to krásné být doma, vykoupán, v teple, klidu a bezpečí! Usnul jsem, ani nevím kdy, v tom samém křesle, kde spala předtím i ona.
Probudil jsem se druhý den až těsně před polednem. Venku byl krásný slunečný den a já měl výbornou náladu. Přemýšlel jsem o tom, kolik pravdy mi ti dva podivíni řekli. Nakonec jsem došel k názoru, že každý z nich lhal, ale zároveň řekl i trochu pravdy.
Jenže to přece nebylo důležité, mnohem důležitější pro mne v tu chvíli bylo, abych co nejdříve zjistil, jaké je datum. Pustil jsem si tedy televizi. Zrovna dávali nějaký film pro pamětníky, ale sotva skončil, hned jsem uviděl první změnu. Známý monitor Č S T, byl totiž nahrazen logem Č T. Místo programu Kala, vysílala jakási Nova a čtvrtý Zábava, byl nahrazen Primou.
Vnitřnosti se mi sevřely úzkostí. Nervózně jsem čekal na zprávy, abych s hrůzou zjistil, že ta tajemná dívka měla pravdu. Nevrátil jsem se domů do svého světa, protože ve zprávách se mluvilo o úplně jiných událostech a padala mě zcela neznámá jména. Zatímco v době ve které jsem žil já, byl listopad 1989 na rozkaz gen. Vacka krvavě potlačen, komunisti se udrželi u moci ještě pět let a Československo se nerozpadlo, tady komunisti k použití síly nesáhli a mohutné demonstrace je přinutili vzdát se moci.
Naplněn neblahým tušením popadl jsem telefon a vytočil číslo do práce. Ozval se mi nějaký úřad. Zkoušel jsem postupně všechny své známé, ale vždy jsem se dovolal někam úplně jinam. Byl jsem osamocen v docela cizím světě, podobně jako při mé první cestě do roku 1964. Nějakou šťastnou náhodou jsem se sice dostal do svého bytu, ale moje práce i vše ostatní bylo pryč. Vydal jsem se ven, abych si koupil noviny. Došel jsem k nejbližšímu stánku a už už jsem tahal z kapsy pětikorunu, když jsem si uvědomil, že tu peníze, které mám u sebe, neplatí. Jedinou mou jistotou byl můj byt. Musím se tam vrátit a vymyslet, jak bych tady, v tom novém a divném světě, mohl žít. Jenže když jsem se vrátil, můj klíč k zámku nepasoval. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se spletl, ale pak jsem se podíval na mosaznou vizitku a s hrůzou zjistil, že tu bydlí nějaká paní Belánková. Zazvonil jsem. Přišla mi otevřít postarší dáma. Když viděla mé bílé vlasy a zvědavý výraz, s kterým jsem se díval do pro mě neznámého bytu, zabouchla a přes zavřené dveře na mne křičela, abych odešel, nebo že na mne zavolá policii. Všechno bylo marné. Vrávoravým krokem jsem odcházel. Došlo mi, že do „svého“ bytu jsem se dostal jen díky tomu, že tam uvnitř byla ona, ta tajemná dívka. Jakmile odešla, existoval už jen tak dlouho, dokud jsem v něm zůstával, ale jakmile jsem vyšel ven, byl konec.
Jak jen jsem mohl být tak hloupý a naivní! Tato poslední ztráta mě naprosto zdrtila. Zničeně jsem se coural znovu zpět na Hlavní nádraží.
Znovu jsem se ocitl v tom proklatém bíle kachlíčkovaném podchodu. Zas a znovu jsem zkoušel východy na jednotlivá nástupiště a zjišťoval, zda se něco změnilo. Byl jsem duševně i tělesně vyčerpán, v jednu chvíli jsem měl pocit, že jsem v davu plném svazáckých košil a jindy jsem viděl desítky německých uniforem.
Možná, kdybych byl schopen střízlivě uvažovat, pokusil bych se najít nějakou jinou dimenzionální bránu. Ať už by mne přenesla do jakéhokoliv světa, možná by to bylo lepší, než tohle pobíhání po peronech.
Tak se nakonec stalo to, co se stát muselo, zavolali na mne policii.
Jak jsem si mohl jen myslet, že si nikdo nevšimne podivného bělovlasého chlapa, který s vytřeštěným výrazem běhá sem a tam! Pokusil jsem se jim to všechno vysvětlit, ale když poznali, že ze mne víc nevytáhnou, strčili mne sem do psychiatrického ústavu..

Epilog.

Tady končí vyprávění, které mi nedává spát.
Ten pomatený muž byl postižen podivnou nemocí rychlého stárnutí a lékaři jen bezradně krčili rameny. Z muže se během dvou měsíců stal vetchý stařeček, který si pak už nic nepamatoval.
Na první poslech vás zcela jistě napadne, že je to výmysl, či nějaký sen pod vlivem drogy, ale čím víc jsem nad ním přemýšlel, tím víc jsem zjišťoval, že i když v tomto příběhu je mnoho podivností, přeci je příliš komplikovaný na to, aby to byla pouhá smyšlenka, nebo fantazie. Zjistit jeho pravdivost je ovšem velmi těžké.
Hlavní nádraží prodělalo v posledních létech rozsáhlou rekonstrukci, při které došlo i přestavbě podzemního přístupu na nástupiště. Zároveň bylo celkově nově i uspořádáno celé kolejiště. Při tom došlo k odstranění původního železného mostu směrem k Vítkovu. Zároveň bylo nutno asanovat některé staré budovy v jeho blízkosti, takže nelze jejich popis porovnat se skutečností. Nicméně podle pamětníků je velmi přesný a mohl by odpovídat realitě z minulosti.
Dále jsem hledal na mapě zmiňovanou vesnici, ale zjistil jsem, že žádná taková neexistuje. Vypravěč se tedy buď ve tmě, při velké rychlosti, kterou kolem cedule projížděl, přehlédnul, nebo se zmýlil. V registru keltských památek o žádném takovém dolomenu není zmínka, i když jeden prý kdysi existoval v malé vesničce nedaleko Prahy, která má podobné jméno. Nebudu vás napínat: Zajel jsem se tam podívat. Je to malá osada, která není ani v autoatlasu. Cesta je opravdu samá zatáčka a kousek za posledním domkem jsem objevil řídký hájek s velkým paloukem uprostřed. Stromy jsou tu podivně pokroucené, jakoby tu byla nějaká geomagnetická anomálie. V nějaké knížce jsem četl, že na podobných místech vystupuje na povrch dosud neznámá zemní energie. Keltové prý tuto energii dokázali indikovat virgulí, a na místech vývěru stavěli své podivné stavby. Proč? Třeba je využívali k cestování do jiných dimenzí!
Možnost takového cestování jsem konzultoval s odborníkem na tuto problematiku. Ten něco takového zcela vyloučil. Pozorované fyzikální jevy sice možnost časoprostorového cestování naznačují, ale pouze v kvantové fyzice.
Samozřejmě také neexistuje časopis, o kterém se vypravěč zmiňoval, ani se mi jeho jméno nepodařilo najít v seznamu spisovatelů sci- fi.
Popisované politické situace jsou další podivností. V našem světě totiž žádný listopad 1989 nemohl být, stejně jako srpen 1968 o kterém muž vyprávěl.
Jak všichni víme, došlo tehdy po rozhovorech našich a ruských státníků, poblíž Moskvy k velkému železničnímu neštěstí, při kterém Brežněv i Kosygin zahynuli. V tehdejším SSSR nastal mocenský boj, který o tři roky později vedl k jeho rozpadu. U nás se brzy po tom zrušil zákon o vedoucí úloze komunistů, do politiky vstoupily další strany a postupně je vytlačily.
Po vyhlášení restitucí došlo nejprve k zpochybnění nároků tzv. Osmačtyřicátníků. Jejich nároky pak dále zpochybnili ti, kterým byl znárodněn po roce 1918, a ještě později se o majetky přihlásili ti, co jim byl zabrán po roce 1620. Soudy byly zavaleny stovkami žádostí, bez vyhlídek na brzké řešení.
Naštěstí zhruba zrovna v té době se vědeckým bádáním zjistilo, že král Karel IV, měl několik synů, z nichž poslední potomek rodu dosud žije.
Jeho nároky již nikdo nezpochybnil, což všichni přijali s velkým ulehčením, jako velmi elegantní řešení problému, a tak se onoho slavného roku 1974 republika změnila na osvíceneckou monarchii, když kardinál Tomášek korunoval v katedrále svatého Víta nového českého krále, který poté přijal jméno Václav VII. Ten před několika lety abdikoval ve prospěch svého syna, nynějšího Karla IX.
Ale to je přece všeobecně známá historie, kterou u nás zná každé malé děcko a netřeba se jí podrobněji zabývat.
Na závěr se musím přiznat, že se občas chodím procházet po Hlavním nádraží a několikrát jsem byl pevně přesvědčen o tom, že jsem v davu zahlédl dívku oblečenou do žlutých minišatů...