Čisté nebe

Dívám se na oblohu a vidím, že potřebuje zamést...
(While My Gently Weeps. The Beatles – White album.)

Pokud máte pocit, že jste prošvihli parádní podívanou, když se jednoho krásnýho dne konečně mimozemšťani uráčili přistát, tak vám musím dát za pravdu. Vybrali si pro to samozřejmě to nejnevhodnější místo a čas, který si vůbec jeden může představit.
Dělal jsem tehdy radiolokačního technika a vidím to před sebou jako dneska. Byla neděle a v poušti Los Palmos na polygonu, v místě tak tajným, že to ani nemělo jméno, se dělala zkouška nové super tajné zbraně. Pokud se divíte, proč se tyhle věci dělají v neděli, tak stačí, když vám špitnu do ouška slůvka jako příplatky, diety a je to jasný. Ovšemže to platilo pro šarže, normální „ucha“ makali z lásky k pruhům a hvězdám.
První koridor kontrol byl už v okruhu dvaceti mil a nepronesli jste dovnitř ani špendlík (teda kromě fotáků (taxa sto dolarů) videokamer ( ty byly ohodnoceny na tři sta).
Každej, kdo byl na vojně, vám dá písemně, že tyhle záležitosti se neobejdou bez toho správnýho blbnutí, na který se potom při vychlazeným pivu krásně vzpomíná.
Takže zkoušky byly samozřejmě naplánovaný skoro na poledne, aby se důstojníci hezky vyhajali. Nahoře na řídící a monitorovací věži to do nás sluníčko pralo s plnou vervou a my už takřka lehali sami od sebe popelem a ten, kdo by si zkusil říct „Pívo!“, by riskoval lynčování.
Seděl jsem u radaru a hlídal čistou oblohu, když se mi tam najednou vyrojilo pět malejch teček. Ať to bylo cokoliv, znamenalo to jediné- nepříjemnosti, a tak jsem chvilku váhal. Pak se tečky začaly posouvat a vedle nich se vyloupla další, větší, což už byl průser jak hrom.
„Neznámé objekty ve čtverci M třicet,“ zaječel jsem.
Obrovitá gorila v nažehlený uniformě s bradou jak radlice od buldozeru a se souhvězdím na ramenou se otočila a už mě chtěla sprdnout, když najednou vypoulila oči a tygřím skokem byla u mě. Za chvilku už na to poulilo oči celý osazenstvo velitelský věže včetně generála, kterej byl tak tlustej, že se k tomu nemoh ani pořádně ohnout.
Atmosféra byla hustá jako krupicová kaše. Pak se skupinka čumilů v jediném okamžiku rozpadla. V první moment to vypadalo, že mezi ně někdo hodil granát a já myslel na invazi a začal si nadávat, proč jsem netrval na zvýšení životní pojistky, ale hnedle se situace vyjasnila.
Generál i přes svou tloušťku vcelku hbitě skočil ke gigantickému sejfu, který postával opodál. Netrpělivě na něm vymačkal desetimístný kód a já čekal, že vytáhne červenej telefon, dokonalou zbraň, Supermanskej vohoz, nebo něco takovýho. Ale když se dveře otevřely, stála uvnitř flaška whisky. Generál jí zdrapil, mocně si z ní zavdal a zařval: „Poplááách!“
Jeho hulákání doprovázelo téměř celý následující děj, pročež se o něm nebudu zmiňovat. Bylo přerušováno jen malými odmlkami, během kterých se obsah láhve postupně přemisťoval do jeho hrdla.
Ostatní se taky mezitím věnovali horečné činnosti. Menší poďobaný major vytáhl odněkud mobil, poodstoupil stranou a začal úsečně diktovat: „Tady Paul Stern. Tajná americká základna přepadena vetřelci během zkoušek nové super tajné zbraně. Neschopné velení bezmocně přihlíží. Podtitulek: Kdo ponese odpovědnost za incident.?“
Víc už nestačil, protože svalnatí MP, kteří přicválali, mu telefon vyškubli. Byli parádně sehraný – radost na ty hochy pohledět! Jeden z nich s ním majznul do kouta, zatímco druhý mu nacpal pod nos obrovitou pistoli. Podívali se na generála. Ten kývnul a ztěžklým hlasem pronesl: „O. K. Hoši, vodneste to svinstvo pryč, už to tady nechci ani vidět...“ a místo tečky bohatýrsky krknul. Na tento signál MP majora popadli a vynesli ho ven.
Velící důstojník na situaci reagoval tak, že se vrhnul k řídícímu pultu a chaoticky mačkal na přeskáčku různé knoflíky, přičemž při volbě pořadí asi rozhodovaly spíše barvy, než důležitost. Nakonec se mu podařilo trefit se do toho správnýho a rozječely se sirény. Zároveň s tím před okna sjely neprůstřelná skla a mříže.
Do toho já hlásil s velkým gustem: „Pět neidentifikovatelných předmětů se přesunuje do čtverce M dvacet devět, UFO jsou v M třicet, N třicet jedna...atd.“
Velitel popadl otevřenou konzervu sardinek a hulákal do ní: „Kde je protivzdušná obrana?! Opakuji! Kde je letectvo?“
Pak si uvědomil, že mu teče olej do rukávu a podíval se nenávistně na sardinky uvnitř, jakoby za to mohly. V tom vstoupil spojař a bez zahlášení, konverzačním tónem prohodil: „Mám tu na drátě velitele letectva. Chce vědět, jestli to na obloze patří tady k tomu blbnutí.“
Velitel zíral tupě na sluchátko ve spojařově napřažené pravici, pak se podíval na pikslu, kterou dosud svíral v ruce. Věnoval jí zasněný pohled, vyjeknul, odhodil jí a roztržitě se zeptal: „Kdo volá?“
„ Letectvo, pane,“ pravil medově spojař, jakoby mu předával vzkaz od milenky.
Velitel se konečně vzpamatoval a zařval: „Vyřiďte mu, že tu už půl hodiny měl bejt!“
Vešel výkonný poručík a houknul: „Už můžu ten kravál vypnout?“
Generál zatím dorazil flanděru do dna a převzal iniciativu: „Vypněte to, stejně je to jen na efekt ...a rozbolela mě z toho hlava.“
Tedy, říkal jsem si, že to je spíš z toho chlastu, ale držel jsem hubu.
„UFO ve čtverci dvacet osm,“ hlásil jsem. Bylo to zbytečný. Když jsme se podívali ven, mohli jsme je vidět i prostým okem viset téměř nad našimi hlavami.
Konečně se objevily stíhačky a vzápětí jsme uslyšeli řev jejich motorů, jak nabíraly výšku, aby dostihly talíře, které byly usazeny pohodlně nahoře na nebi bez jediného mráčku.
Spojař naladil jejich linku a přepnul do reproduktorů. Právě mluvil velitel letky: „Výška dva tisíce a stoupáme výš. Zkoušíme se s neznámými předměty spojit na všech frekvencích. (Po chvilce) Neodpovídají. Na celém rozsahu žádná odezva. Blížíme se k nim. Varovný výstřel...“
„STOP!“ zařvala do toho pozemní kontrola letců: „Podle směrnice č.5/286 je nutné palbu pouze opětovat. K útoku je nutno svolení ústředí. Vyčkejte...“
Od letců se místo odpovědi snesla na zem jen sprška nadávek. Major si už asi po desáté zkoušel zapálit obrácenou cigaretu. Když se mu to konečně povedlo, filtr vzplanul, major se lekl, cukl a cigáro i zapalovač odhodil na za ním stojícího generála. Jeho uniforma pobryndaná whisky ihned vzplála. Několik dalších minut jsme se zabývali jeho hašením, ale o nic jsme nepřišli. UFO stály a stíhačky kolem nich kroužily. Když se generál konečně vyhrabal z klubka důstojníků, kteří na něj obětavě naskákali, aby ho uhasili vlastním tělem, byl poněkud otřesen: „Tedy hrával jsem za svejch mladejch let fotbal, ale takovej mlejn sem nezažil. Kolik to válíme, poručíku?“ obrátil se s mírně skelným pohledem na okolostojící.
Talíře začaly klesat dolů. Všichni se vrhli ke zdviži.
Na velkou vybetonovanou plochu se snášel největší stříbřitý talíř, zatímco ostatní lítaly kolem. Snad jako ochrana. Když to bylo tak třicet metrů nad zemí, vytáhlo to nožičky a pak měkce dosedlo na zem.
Všichni, co byli venku, stáli v uctivé vzdálenosti a vobzírali to.
Panstvo šlo k talíři a v sevřenym šiku mezi sebou vedli i podroušeného generála. Atmosféra by se dala krájet. Řek jsem si, že takovej historickej okamžik nemůžu propást a šel jsem k výtahu. Ten byl pochopitelně zablokovanej dole, jelikož pánové za sebou nezavřeli dveře. A tak jsem si to hasil po schodech jako torpédo. Tedy kdyby torpédo umělo lítat po točitých schodech.
Rozrazil jsem dole dveře a vylít ven. Setrvačnost mě vystřelila rovnou do skupinky šarží. Následek byl strašný. Rozlítli se jako kuželky a tak ve chvíli, kdy se otvírala dvířka, tak s hekáním vstávali, oprašovali si mundůry a podpírali generála, kterého nohy neudržely. Pohledu, který na mě vrhali, bodali, krájeli, pálili a vůbec věštily nepříjemnosti.
Než se dali jakš -takž do pořádku, stála skupinka mimozemšťanů už před talířem.
Generál na ně nevěřícně vykulil svůj opilecký pohled a zařval: „Civilisti! Co tu dělej ty zasraný civilisti?“
Měl pravdu, těch šest mimozemšťanů, kteří před náma stanuli, bylo oblečeno do pestrých oděvů se spoustou kvítků. Květy měli i dvě dívky ve vlasech. Všichni byli přizdobeni spoustou náušnic, kožených i lesklých náramků, náhrdelníků, na kterých se mezi jiným vyjímaly i lesklé protiatomové znaky.
Všichni se usmívali, ukazovali nám prsty do V a jejich hlas, přestože zněl trochu štěkavě, zněl jasně: „Mír, mír, mír!“
Generál vyvalil oči ještě víc, takže připomínal šneka, a s pokřikem: „Vy hnusní hipíci! Vy pacifisti! Zmizte!“ vyškubl pistoli z pouzdra. První ranou se mu podařilo prostřelit si stehno. Když padal, křičel: „Teroristi! Atentát! KGB!“ a znovu vystřelil. Kulka cinkla o talíř a se spikleneckým zabzučením odfrčela kamsi.
Skupinka vlasáčů se dala na zmatený ústup koktajíc: „Mír, mír.“
V odpověď na generálovu střelbu odevšad vybíhali MP a začali bez míření střílet. To se ví, že jsme všichni hnedle zabořili nos co nejhloubjeji do betonu a snažili se bejt co nejvíc placatý.
Dveře do talíře zaklaply v jedný vteřině a odražené kulky kolem nás jen bzučely. Než bys napočítal do pěti, talíř se vznesl a připojil se k těm menším, které na něj čekaly. Nahoře zůstaly stát, asi vyčkávaly, nebo se dohadovaly. Střelba postupně utichala a všichni vstávali, jen generál ležel, držel si nohu a řval jako tur: „Zničte je! Vyčistěte mi tu oblohu. Já je tam nechci mít. Zameťte s nima. To je rozkaz! Je to jasný!“
Spíš než osobní statečnost, ho při vědomí držela koňská dávka whisky, a tak kvákal ještě chvilku, než zvadnul.
Ti nahoře, jakoby to slyšeli, se přeskupili a bez zvuku nabrali kurs na severozápad. Stíhačky pochopitelně za nima, ale ani ne za pět minut byly zpátky a hlásily: „Zmizeli nám, ani nevíme jak,“ hlásili piloti.
Podíval jsem se na oblohu, a viděl jsem, že mají pravdu. Nebe bylo zase čisté, modré a nebyl na něm sebemenší skvrnka.
Pokud vás zajímá, co bylo dál, tak to už tak zajímavý nebylo. Šli jsme jako procesí k velitelské věži, jenže místo monstrance jsme nesli na nosítkách generála. Ve dveřích na nás čekal pozorovatel z Pentagonu. Spočinul pohledem na zraněném a povzdychl: „Má smůlu, přežil to.“

Neměl pravdu. Přilít pro něj vrtulník a vodvez ho do soukromýho luxusního sanatoria a dostal metál za zranění v bojové akci. Dali ho sice do výslužby, ale bral důchod, vo kterým se nikomu z nás ani nesnilo, takže si moh křepčit na Floridě, dokud ho v jednom motelu při řádění s jednou slečnou netrefil šlak. Noviny vydaly nekrolog, že tiše zesnul v rodinném kruhu. Houbelc! Sám jsem to viděl. Vylili mě totiž a nikde jsem se nemohl chytnout, protože jsem měl v materiálech posudek černej jak tunel. V tom motelu jsem shodou okolností dělal uklízeče.
Ta událost byla samozřejmě taj. dův., ale když tak o tom dneska přemejšlim, tak si říkám, jestli oni se nespletli a tehdy 15.8.1969 nechtěli přistát na druhý straně castvillskejch kopců, tam co byla tenkrát ta velká Woodstocká slezina.