Moje žena Libuna

Moje žena Libuna

Anotace: Manželka jela jako vedoucí na podnikový dětský tábor. Já měl jet také, ale o pár dní mne zdržely úkoly v práci. O překvapení, které na mne čekalo, když jsem na ten tábor jel o den dříve, než jsem původně hlásil...

Ten zážitek či spíše příběh jednoho úseku mého života se začal odvíjet o prázdninách v červenci 1981. Tehdy mi bylo 35 let. Pracoval jsem tehdy u Pražských hotelů a restaurací, konkrétně v jejich podniku Obecní dům Praha jako provozní technický vedoucí. V praxi to znamenalo, že jsem měl na starosti, aby bylo nejen v restauraci a její kuchyni, ale i v baru a kavárně s cukrárnou všechno funkční. Pokud ne, jejich vedoucí mi to hlásili a urgovali opravu, kterou jsem zajišťoval já. I opravy sociálních zařízení apod. Dále jsem fungoval i jako nákupčí porcelánu, příborů, nádobí, lednic a chladících boxů, sporáků, atd., atd. Vzhledem k tehdejšímu stavu celého Obecního domu, který měl léta chátrající prostory a namísto komplexní rekonstrukce se vše jen flikovalo a udržovalo v chátrání, měl jsem práce někdy až nad hlavu. Také moje žena Libuše, která je o 5 let mladší ode mne, pracovala tehdy v „Obecňáku“, jak se mezi Pražáky familiérně říkalo. Ona byla fakturantkou a seděla ob jednu kancelář na stejném patře. Byli jsme tenkrát manželé už sedmý rok a měli jsme 5 letou dcerku Aničku. Tu jsme v době, když jsme byli v práci, měli v mateřské školce. Už 3 roky po sobě jsme spolu se ženou jezdili s ještě jednou kolegyní na letní podnikový tábor pro děti zaměstnanců. Každý rok Obecní dům pronajal 8 třílůžkových chatiček a jednu 6 lůžkovou o dvou místnostech v kempu Židova strouha, který se nachází asi 4 km po proudu Lužnice pod Bechyní. Je to v lesích při ústí potoka Židova strouha, který teče skalnatým klikatícím se kaňonem. Byl tam i pionýrský tábor, kuchyně s jídelnou pro hosty, trafika, kiosek s občerstvením a půjčovna pramiček. Zkrátka bylo to tam moc prima. Ten tábor byl spíše takový rodinný. Děcek nebylo nikdy více jak 18, náš táborní režim volný, v podstatě si děcka mohla dělat co chtějí, jen se nesměla bez dovolení nikam vzdalovat nebo bez dozoru chodit do Lužnice. Hrál se tam stolní tenis, volejbal, chodilo se na výlety a večer se párkrát udělal táboráček s opékáním špekáčků. Ty menší děti říkaly mé ženě teto, mě strejdo, ti starší nás oslovovali křestními jmény. Jak říkám, žádný takový ten tábor s nástupy, vztyčováním vlajky, rozdělením do oddílů a tak podobně. Pro mne se ženou to mělo výhodu v tom, že jsme si vybrali týden dní dovči a ten druhý týden nám podnik počítal jako bychom byli v práci.

Ten rok na počátku července odjela moje žena s dětmi na tábor sama, tedy jen s kolegyní paní Olgou a také s sebou vzala naší dcerku, protože jsem měl práce jak na kostele, zrovna jako naschvál jsem musel zařizovat opravu po prasklé vodě a promáčených stropech v jedné části Obecňáku a dojet do podniku Karlovarský porcelán s naší podnikovou 1203 nakoupit nové talíře pro naší Francouzskou restauraci. Byli jsme s manželkou domluveni, že za ní naší škodovkou přijedu hned jak to všechno vyřídím a vybavím.

Z Varů jsem přivezl bedny s nádobím ve čtvrtek odpoledne, pomohl to skladníkovi vybalit, načež jsem jel domů. Od pondělka jsem měl dovolenou a měl jsem alespoň ten týden strávit se ženou a dcerkou na „Židárně“, jak jsme to tam familierně nazývali. Zavolal jsem našemu řediteli, zda mohu odjet už v pátek, že všechno je zařízeno, nádobí dovezeno a je už ve skladě. Říďa nakonec blahosklonně svolil: No jo, tak jeď, když už to nemůžeš vydržet" a já vnitřně zajásal. Nevím co mne tam tak popohánělo, bylo už pět odpoledne, ale já si přesto bleskově sbalil věci do sportovní kabely, pozavíral plyn, vodu, okna, snesl kabelu do před domem stojící škody 105, hodil ji na zadní sedačku a vyrazil směr Bechyně. Co na tom, se bylo před bouřkou… Po cestě začalo pršet a vypadalo to, že ten večer a nejspíš i noc už ani nepřestane. Však také v rádiu říkali, že je zataženo, hlavně nad západními a jižními Čechami, kde souvisle prší. V Táboře jsem byl zhruba za hodinu a třičtvrtě a v Bechyni za další půlhoďku, tedy asi kolem 20:30. Protože jsem měl hlad jako herec a věděl jsem, že na „Židárně " v tuhle dobu je už jídelna zavřená (večeře se tam vydávaly od 18:00 do 19:30), zašel jsem do jedné z bechyňských restaurací na véču. Pak jsem asi ve 21:15 zase sedl do auta a vyrazil přes bechyňský jednoobloukový most po okresce směrem na Nuzice a na rozcestí, samozřejmě již za tmy a v hustém dešti, jsem odbočil na vyškvárovanou lesní cestu a pomalu po ní sjížděl dolů do údolí Lužnice. Projel jsem kolem pionýrského tábora vlevo, odbočil doprava do kempu, pomalu minul jídelnu a na place sloužícím za parkoviště jsem zastavil. Mrknul jsem na hodinky. Bylo 21:40. Kdyby tak nechcalo, vyndal bych si kabelu a šel hledat manželku s dcerou, ale takhle jsem se rozhodl ji zatím ponechat v autě. Jen jsem si vytáhl pláštěnku, takovou tu endéráckou perelínu s kapucí, která měla na jedné straně žlutou barvu a na druhé modrou. Já ji měl zrovna modrou navrch. Oblékl jsem ji na sebe, navlékl kapuci a vykročil z parkoviště na polní cestu. K chatkám, které obývaly děti i vedoucí našeho letního dětského podnikového tábora byly, ostatně jako každý rok, až na samém konci kempu, kde mezi nimi a řekou byla asi 50 m široká louka. Lilo jako z konve, pod nohama mi čvachtalo. Věděl jsem, že Líba bude s kolegyní Olinou bydlet v té srubové větší chatce. Ona že bude s Aničkou v jedné třílůžkové místnosti, kde jednu postel drží pro mne a ve druhé že zase bude Olina a dvě další nejmladší dětičky. Už jak jsem se blížil k této chatě, viděl jsem, že okenice se žaluziemi jsou zavřené. Když jsem došel k ní, tak na jedné byla uvnitř tma. Asi se tam už spalo. Obešel jsem chatu a skrze škvíry v žaluziích zavřených okenic jsem viděl světýlko. Opatrně jsem rukou trochu vyklopil žaluzii a viděl na dvoulůžku spinkat naší dcerku. Oddělené lůžko, které bylo určeno pro mne bylo prázdné a ustlané. Vedle Aničky ale postel byla prázdná rovněž. Líba tam nebyla…? Anička spinkala samotná…? Okno bylo za okenicí otevřeno, takže vzhledem k dešti jí do pokoje proudil vlahý čerstvý vzduch, klapání dešťových kapek dceru udržovalo v klidném spánku, ostatně tohle by uspalo i mne. Napadlo mne, že Líba asi šla zkontrolovat děti i v dalších chatkách a že se někde zakecala. Ostatně bylo teprve 22:00, tedy čas oficiální večerky. Byl jsem zvědavý a tak jsem se vydal i já na obchůzku osmi zbývajících trojlůžkových chatek. U té první v níž bylo zhasnuto jsem slyšel klukovský hovor… "Á…Staník Strnadů, syn našeho skladníka s Otíkem Roštejnským, syn kuchaře a Zdenda Mejstříků, který byl zase synem naší mzdové účetní si vyprávěli jakési strašidelné povídky. Kluci 10, 11 a 12 let… Šel jsem dál. Tam zase Renatka Topolová s Jitkou Blechovou, obě dcery našich servírek si s Janou Kouteckou, dcerou dalšího našeho kuchaře řešily cosi holčičího, týkajícího se kluků. "No jo, puberťačky…“, pomyslel jsem si. Věděl jsem, že to jsou holčiny 11 až 12 let. Díky své účasti na předchozích táborech jsem ta děcka znal. No nebudu vás zatěžovat tím, co si kde kdo vyprávěl, čemu se smáli a tak, prostě přišel jsem postupně všude naslouchajíc a pokud se někde svítilo, tak nenápadně nakukujíc od chatky k chatce až k té poslední. Tu jako minule obývaly tři slečny… Hanka Rudovská a Dana Pánová, obě sedmnáctky, z nichž Hanka byla při těle, taková kozatka s dlouhými blond, pěšinkou uprostřed hlavy rozdělenými vlasy. Sama se už u nás v našem podnikovém učňáku učila kuchařkou ve studené kuchyni. Byla dcerou provozáka z Francouzské restaurace. Hodně se podobala Lence Kořínkové v dobách jejího mládí. Veselá až bujará, rozpustilá a určitě už nejednou protažená jak mušketa vytěrákem. Dana Pánová byla na rozdíl od ní vyšší a štíhlejší tmavovláska s bohatými kudrnatými vlasy. Věděl jsem, že chodí na střední ekonomickou školu a byla dcerou naší kádrovačky. Třetí byla šestnáctiletá Zlatka Strnadová, sestra Standy Strnada a dcera našeho skladníka. Z chatky se ozýval smích a pak jsem slyšel. „Fááánt…fáánt!“ Jednu okenici měli zavřenou, ale druhou jen přivřenou, uvnitř svítila lampička na stole a ty tři seděli kolem něho. A nejen ony… Byl tam také Adámkovic Vojta, patnáctiletý kluk, syn naší šéfové kavárny, Míly Adámkové. Věkově byl ze všech kluků na táboře nejstarší, už se cítil být nad těmi mladšími a táhlo ho to k těmhle starším slečnám. Nedivil jsem se… Mě by to za nimi na jeho místě táhlo také. Jenže spolu s nimi tam seděla i moje Líba. Šla na kontrolu, pršelo, tak tam skejsla, zakecala se s nimi, řekli by jste. Jenže omyl… Na stole byly otevřené dvě litrové lahve bílého vína, konkrétně Pražského výběru, skleničky od hořčice s tím vínem a mastili karty, tedy hru „prší“, asi jako když venku fakticky pršelo… Ani to by ještě nebylo nic tak pohoršlivého i když u mojí Libuny to bylo dost na pováženou, protože ona normálně nepije nebo když, tak jen velice málo a tady jsem ji viděl to víno trundit nad její míru. To prší hráli na fanty. Pochopil jsem, že ten kdo skončí poslední, musí dát fant. Podle toho, že tam Hanka Rudovská, Zlata a moje žena už seděly jen v podprsence, Vojta jen v trenkách a do půl těla nahatý, pochopil jsem, že hrají svlékací prší. Na jednu stranu mne to pohoršilo, hlavně že se do toho nechala zatáhnout i manželka, ale na druhou stranu jsem ji nepoznával. Ona mluvila sprostě. Třeba na Danu vyštěkla: „Tak hráááj, doprdele!“ Nebo když viděla, že prohrává, pronesla pro mne nezvyklé: „No…a sem v píči!“ Prostě sprostá slova tam lítala jako by se nechumelilo. Pak došlo na další fanty. Nejprve si Hanka vysvlékla svou podprdu a mým zrakům se naskytl pohled na její poněkud volnější, ale plné čtyřky a také menší pneumatyčku Při další hře se i Dana Pánová ocitla jen v podprsence, poté moje Líba musela svléknout po triku i tepláky, takže tam byla ve své mateřské boubelatosti jen ve spodním prádle a další hru musel i Vojta dát fant, neměl už co než trenky a tak je trochu nervózně stáhl, čímž zůstal zcela nahý. „Jééé… Vojto, ty máš docela velký péro“, konstatovala Zlata s rozpustilým smíchem. No, pravda… I v klidu ho měl ve svých patnácti už jako dospělý chlap. „Nepříde sem Olina?“ zeptala se Dana mojí ženy. „Né, ta už s mrňousema spí. Za celej den toho má až až. To víš, už jí neni jako mě , ale vosumačtyčicet…“, vysvětlila Libuna. Čekal jsem od své ženy, že už tuhle profláknutou hru ukončí a půjde za naší dcerkou, ale ona se k odchodu zrovna neměla a hráli dál. Pak Dana musela vysvléct svoje tepláky, pak Hanka kalhotky, což spolu se spoustou dvojsmyslných vtipů a keců mládeže trochu ovíněné a rozvolněné na mysli (bohužel ta rozvolněnost oproti normálu se týkala i mojí ženy) mělo účinek na Vojtěcha, kterému se k velké radosti a obdivným pohledům (samozřejmě, že i mé ženy) ztopořil penis. Viděl jsem mu na něj asi ze necelých tři metrů a musel jsem v duchu konstatovat, že oproti mým 16 cm ho má ten patnáctiletý puboš určitě o sílu dvou prstů delší a minimálně stejně siný, tedy asi ty 4 cm. Když musela moje žena dát dolů podprdu, vyvalila na všechny přítomné a hlavně Vojtu svoje polotuhé plné pětky, kterými po narození naší dcery malou Aničku 7 měsíců kojila. Na nich nyní dva růžové koláčky dvorců a vprostřed nich dva cejclíky bradavek. Však holky obdivně vzdechly, jak má velké „kozy“ a hned na Vojtu, jestli se mu líbí. On byl sice trochu rozpačitý, ale přece jenom to vypité víno mu dodalo kuráže a kývali hlavou a říkal, že jó. „A která má kozy lepší, tady Dana, nebo tadyhle Líba?“ zeptala se hecířsky Dana. „Mnooo…to já nevim…voboje kozy sou pěkný a velký…?“ ošíval se kluk nervózně. „Tak je zkus… Vosahej si je a řekni…!“ kula Dana dál železo, dokud bylo žhavé. Nyní nastal ten správný čas, kdy jsem měl opustit svou pozorovatelnu ve stínu na dešti a měl jsem obejít chatku před vchod do ní a rázně zabušit na dveře, dožadujíc se otevření. Jenže já to neudělal. Stál jsem tam jako přimrzlý, zaražený, překvapený, tak nějak zvláštně vzrušený a … v rozkroku ztopořený. Vojta jak byl, tedy nahý a se stojícím ocasem vstal ze židle, přistoupil odzadu k Haně, vyzval ji ať ruce podepře dlaněmi za hlavou a pak ji bezostyšně uchopil oběma rukama za prsa. Tak tři čtyři vteřiny je jenom držel, ale pak je začal hladit, tisknout, skoro hníst jako těsto a v prstech jí osahávat bradavky, které se Haně rychle vztyčily. Když se jich asi po půlminutovém hňácání nabažil, pustil jí je a k mému vzrušení se přesunul za mojí ženu Libunu. Ona bez otálení založila ruce za hlavou a já najednou čuměl, jak ten puberťák normálně nejprve uchopil, pak hladil, pak mačkal a nakonec div že né muchloval prsa mojí manželce. A ona držela, bradavky měla natrčeny jako dva truhlářské týble a trochu zčervenala v obličeji a tak divně začala dýchat. Určitě to jeho péro musela cítit opřené na nahých zádech. Pak se zase usadil, řekl, že Líba je má větší, ale na mé ženě jeho ruce zanechaly očividný dojem. A hráli dál a také popíjeli. Bylo asi půl jedenácté večer, když už v chatce byli všichni přiopilí, vesele rozšafní, odvázaní a nazí. I moje žena. Ano, i ona musela dolů s kalhotkami a musela odhalit svou vyholenou prcinu. Ona Libuna si ji začala vyholovat po té, co jí prcku vyholili před porodem v porodnici. Tehdy se to tady v Česku ještě tolik nedělalo a tak ty tři holky i Vojtěch na mojí ženu koukali jako na exota. „Jéé, ty na ní nemáš chlupyyy?“ podivila se Hanka. „Ty se tam holíš?“ byla překvapená Zlatka. „Jak často si ji musíš holit, aby tě to tam neškrábalo?“ nezaostala s otázkou Dana. A tak jim moje žena musela vysvětlovat proč, jak dlouho a jak … Pak se najednou Hana přitočila k Vojtovi: „Hele, Vojto, co myslíš ty… Co je lepší? Chlupatá nebo vyholená?“ Kluk červený až za ušima pokrčil rameny, že neví. „A která se ti víc líbí?“ zaprovokovala Dana. „Sou vobě pěkný“, zablekotal zmateně. „Tak víš co, klidně si sáhni a porovnej“, prohodila Hana jakoby nic a ostatní dvě holky hned: „Nóóoó…nóóó…vosahej si je vobě dvěéé“. Tohle už poněkud zaskočilo i Líbu, protože se zmateně ohradila: „No…no…, dyž já nevim, …to se nehodí…“ „No tak, Vojtooo, co jeee…? Seš porotceee, tak zkoušeej!“ jaly se ho povzbuzovat Dana se Zlatkou. Kluk asi, jednak, že mu stále stál penis a asi měl hučení v klacku, které ho popohánělo sáhnout si na opravdické ženské přirození, tedy hnedka dvě, a protože chtěl vypadat jako chlapák před staršími slečnami, měl se k činu. Hana vstala, přesunula se ke své posteli, tam si napůl lehla a napůl sedla, a opřená vzadu o lokty doširoka na kluka rozevřela svoje macaté stehna a řekla: „Tak poď a nestyď se“. Já pak sledoval s hučením ve vlastním klacku, jak ten puberťák přikleknul k Hančině posteli mezi její stehna, vztáhl ruku a prachsprostě začsl té holce osahávat prcku. Ta se chichotala, že co prý se mu tak třese ruka, jen ať zkusí, jak má plné pysky a klidně si je může roztáhnout a pak ať si do ní strčí prst. On by ji vydržel určitě prstit až do rána a jí se to určitě líbilo, protože se pořád tak bujně smála, kdyby jí tu radůstku neutnuly Dana se Zlatkou slovy: „No, to stačí a teďka zkus tu vyholenou Líbinuu!“ „Líbo, nestyď seee…“ „Nebooj, my to nepovíme“ Manželka se začala poněkud ošívat, ale ono kategorické „Ne“ neřekla. „Víš co? Na revanš si pak vosaháš jeho ptáka… No neboj, tvuj manžel tu není… Přijede přece až v sobotu, néé…???“ lámaly ji. Ta navozená atmosféra, to vypité víno a naprostá neobvyklost situace, kde byli všichni nazí a ten kluk, který tam byl se stojícím ocasem… Prostě moje Líba, třicetiletá vdaná ženská a matka pětileté dcery, která už dost na tom, že si nechala osahávat tím klukem prsa a ještě k tomu byla nahá, se pomalu zvedla ze židle, přesunula se na postel vedle Hanky a v podstatě bez jakéhokoliv nabádání zaujala stejnou polohu jako Hana Rudovská. „Tak Vojto, teď zkus Líbu!“ hecovala ho Dana.

A Vojta, který po osahání Hany nabyl již patřičného sebevědomí hned přiklekl mezi manželčina stehna a nyní již suverénně jí sáhl do rozkroku až s sebou Líba trochu trhla a očividně zadržela dech. Myslím, že byla napjatá jako struna, ale vzrušená. Viděl jsem, jak jí jeho ruka jezdila po pyscích, pak prsty je jemně rozevíral a rejdil jí i ve štěrbině. Líba zvrátila hlavu, měla zavřené oči a kousala se do horního rtu. A já hleděl jako čerstvě vyoraná myš. Vždyť ona mu normálně držela rozevřená stehna a nechala ho jí to dělat!?? Kdyby nelilo a já na sobě neměl tu pláštěnku, tak bych si ho snad vyndal z kalhot a honil si ho. „Už si někdy lízal?“ nahnula se k Vojtovi rozjařená Hanka, která mezitím vstala a jak seděla vedle, nakukovala na Vojtu jak jí to dělá. A kluk, asi aby nevypadal jako jelimánek panic, co to nezná a neumí, hned se sehnul a rozehrál jazykovou etudu mezi jejími pysky a na poštěváčku. Déšť nedéšť, stál jsem tam jako solný sloup a koukal jak to péro z gauče. Cítil jsem žárlivost a vztek, ale ty zastínilo něco nového, nepoznaného, úžasně vzrušujícího. Zíral jsem, jak to péro z gauče a nedokázal od toho divadla odtrhnout oči. Libuna s sebou zprvu cukla, lehla na záda a rukama, o které se předtím lokty opírala dala do rozkroku. Snad ho chtěla odstrčit. Dokonce chvíli protestovala slovy: „No tak…, Voj…Vojto…, tohle néé…! Nech tohoo! Vojtoo!! Ježiš Vojtě…chuuu…aaa… !“ ale nohy měla stále koleny doširoka od sebe a držela mu. „No tááák, Líbo drrrž mu, taková příležitooost s mladym puberťákem…“, pronášela Pak rozevřel doširoka skutečně rozevřel pysky a Líba zdvihla ruce od rozkroku a bezradně jimi trochu mávala a pořád polohlasně sípavě opakovala: „Jheeéé…jhééééžiš… Óóóó…óóóóóch…“ To jí asi nevědomky brnkal jazykem po poštěváčku a když jí do už kluzké a teploučké pochvy strčil i prst, jako předtím Haně, moje žena se prohnula a sípavě ze sebe vyrazila: „IjééžišiVojtó­óóóóó!!“ Ten nadržený puberťák byl tak povzbuzen tím, čeho už dosáhl, že chtěl víc. Najednou klekl mezi manželčina stehna a začal jí cucat jednu bradavku, zatímco pravou rukou jí dál prstil kundu. „Jheééé…žhišhiii…už rači…dhóóó…óóst!!“ ale jednu ruku mu dala do tmavé delší kštice a druhou mu nehty drásala rameno, bok a záda. Myslím, že právě v tomto okamžiku šla její věrnost, soudnost a rozum kamsi. Najednou vstaly i Zlata s Danou., Zlata si sedla vedle mé ženy z druhé strany a Dana stála u jejich nohou a pak si čupla na bobek Jednou rukou si dráždila sama kačenu a druhou…? K mému údivu jí zašmátrala pod tím klukem, uchopila jeho trčícího ptáka a začala jím šmrdlat Libuně mezi mokrými pysky. Má žena hned nepochopila, že už to není jenom Vojtěchova ruka, co ji tam dráždí, ale i jeho ztopořený úd. Líba bojovala sama se sebou, s tím návalem požitku, svým svědomím a odpovědností, ale po pěti dnech sexuálního půstu se mnou podléhala mámení svého těla, svého chtíče. Myslím, že to jak ucítil to živočišné teplo zralé ženy na svém penisu ho dohnalo k tomu, že se hned jako pominutý pokoušel do Libuny ze všech si dostat. A protože ji měla od toho jeho dráždění mokrou, navíc ho měla mezi stehny a protože Dana nechala Vojtův úd svému osudu mezi manželčinými pysky, nebyl pro něj žádný problém protlačit jí ho do pochvy. Líba jakoby se na chvíli znovu vzpamatovala, najednou se snažila zvednout do sedu, rukama kluka ze sebe shodit a vykřikla: „Počkej…počké­ééék…Nech tohoooo!! Tohle už nééé!!! Už dóóóóst!! Dyť ani…nemááá…kon…dó­óóóóó…nhééééé!!!“ V té chvíli, kdy se její hlasitá slova změnila v zaječení de mladej do Líby dostal určitě až na dělohu. Manželka vytřeštil zoufale oči, jak říkám, chtěla ho shodit, ale obě holky po obou jejích stranách jakoby to měly secvičené, popadly ji každá za jednu ruku a přitlačily ji zpět na znak na postel. „Hol…kyyyy…?!?!? Co to…to nhéééé!!! Já to mááám!!! Nemá…kon…dhóóóm!!! Nic nebe…rhuuu… Nhé do mňhéééé!!! Nesmhíííí do mňhéééé!!!“ vyvřiskovala vyděšeně. Vojtovi už nikdo nemusel říkat, co má dělat. Prostě začal do Libuniny kundy divoce přirážet, až mu pleskalo břicho o její. „Nhééé…éééé…é­ééé…éééh…héééh…hé­ééh!!!“ házela moje žena nesouhlasně hlavou ale její nesouhlasné výkřiky se pozvolna měnily v hlasité vzdechy, až postupně v blažené vzrušené výheky. Klukův zadek mezi jejími stehny kmital sem tam, obě holky Líbě dokonce pustili ruce a začali jí, každá z jedné strany cucal a olizovat bradavky na prsou, které se jí do té doby vlnily v rytmu jeho přírazů. Líba oběma rukama vískala obě holky ve vlasech a slastně sténala čím dál víc. Dana si zase začala hrát odzadu s Vojtovým napnutým pytlíkem a varlaty. To ho asi ještě víc stimulovalo, protože začal zrychlovat až do zběsilého tempa a do mojí Libuny ho zarážel skoro surovou razancí, co to šlo. Vím, že ona to má po porodu ráda tvrdě, až bezohledně. To se nejvíc udělá. Teď jí kluk svým žaludem musel pěkně masírovat děložní čípek. Však také najednou začala vyvádět, začala hrabat nohama ve vzduchu, začala se chvět a zmítat jako by skrze ní probíhal elektrický proud a z jejích úst se ozývalo užaslé a spokojené: „Ijee…ijhee…ij­héé…ijhééé… ijhééé…IJHEEE…JHÉ­ÉÉÉ…!!!!!“ Má žena byla nyní v situaci, kdy jí bylo všechno jedno, kdy jen ve své šoustané pochvě vnímala ten jezdící tuhý píst, ty nárazy do děložního čípku, to mravenčivé trnutí, které se jí ve vlnách rozšiřovalo coby blažené loupání pateří do mozku a možná se dostávala do stavu beztíže a měla pocit, jako by se v ní nafukoval míč… Přesně takhle mi totiž na moje zvídavé otázky po našich manželských souložích popisovala svoje pocity, blížící se orgasmus. Najednou ozvalo se manželčino kvílivé hlasité zavití: „IJE…EEÉÉÉ…ÉÉ­ÉÁÁÁÁÁ´…HÁÁÁÁH!!!!!“ Líba se prohnula v trupu jako luk, trhlo to s ní, nohy zkřížila klukovi nad zadkem a celá se chvěla. „Orgasmus, ten cucák jí udělal normálně vaginální orgasmus…? To mě se podaří málokdy, jen když má ovulaci…?“ uvědomil jsem si a hned mi také došlo, že ona asi má nejen ty plodné dny, před nimiž varovala…, žádala…, ale moje žena má dokonce i přímo ovulaci. V těch dnech je nejvzrušivější, nejvíc ochotná experimentovat, nejvíc podléhající mým erotickým svodům… A teď mi ji udělal tenhle klouček…" Vojta už musel také cítit, že to na něj jde… Jenže asi ho ovládl přirozený rozmnožovací pud a možná podlehl neodolatelnému pokušení se do mojí Líby vysemenit… To její varování, že ji nechrání žádná antikoncepce a že zrovna má plodné dny. v něm vyvolalo zcela opačnou reakci… Sobeckou, bezohlednou a zlomyslnou…Třeba chtěl jen poznat, jaké to je, vystříkat se do opravdové ženských rodidel na plno, snad v tom byla pohodlnost a nezodpovědnost pubertálního spratka

s sebou celý škubl, vyhekl a hned na to jí začal jistě až přímo na dělohu vystřikovat to svoje semeno, které bylo dozajista teploučké, husťoučké, lepkavoučké, smetanově běloučké, ale hlavně prosycené desítkami a desítkami miliónů spermií… Vždyť co může být pro 15 letého puberťáka větší erotický zážitek, než-li se vysemenit do 30 leté ženské…?

Když se moje žena probrala ze svého opojení do reality, hned vytušila, že něco není v pořádku. Proto se vyděšeně zeptala: „Ty…ty už si hotoveeej?“ „Jo“, přikývnul po pravdě Vojta, když z ní vytáhl už měknoucího pinďoura. „C…co…cože?!! Ty ses… už vy…vystříkaaal?!!!“ zvolala zděšeně zvyšujícím ječivým hlasem. „No samo… do poslední spermie“, kluk na to s úsměvem takovým ledabylým tónem. „Do měéé!!!?? Ty ses fakt vystříkal do měééé???!!!“ zaječela. „Ty pitomče!!! Dyť jsem ti říkala......!!!“ zpanikařila. „No tak sorry, Líbo,… bylo to prostě ňák silnější než já“, zablekotal omluvně a přitom se očividně pásl na jejích obavách a rozpacích. „Ty seš přece takovej vůl!!! Dyť sem ti říkala, že mám plodný dny!“ zlumila najednou hlas. Posunula se na kraj postele, spustila obě nohy na podlahu a instinktivně si rukou sáhla do právě vyšoustaného rozkroku. Pak s tím, co tam nabrala mezi tři prsty, které při pohybu ruky vzhůru ke svému nosu mnula, přičichla, aby vzápětí zase zakvílela: „Ježišimarjááá!!! Co když budu těhotná?!!!“ zařvala na všechny přítomné, protože to byla i jejich vina a hned naštvaně vstala z té postele a nervózně si ve stoje svými kalhotkami vytřela rozkrok i vnitřní stranu stehen „To je hrozný, dyť sem vod toho celá zmarasená…“, říkala si pro sebe nasraně nahlas, ale slyšeli to všichni, i já. Holky i Vojtěch mlčeli. „Já ale, holky, fakt žádnou antikoncepci neužívám, protože nechci bejt tlustá… Už takhle sem jak selka… Vláďa (tím měla na mysli mne) používá prezervativy, a… navíc teď mám dovopravdy plodný dny…! Nerada bych s tebou otěhotněla!“ pronášel kupodivu klidnějším, až kamarádským tónem, ale pak jako by do ní zase něco vjelo, Líba dvakrát nebo třikrát proběhla skoro zmatečně od okna ke dveřím a zpět, znovu se zastavila u stále nahého Vojty, který se již posadil a už klidněji, ale o to vážněji mu s varovně vztyčeným prstem řekla: „Tak hele, to co se tu vodehrálo před chvílí se nikdy nestalo, rozumíš!? Je vám to, holky všem třem jasný!“ načež se obrátila i k nim. „Nikomu vo tom nesmíte povědět! Nikomu, je vám to jasný !!? Vůbec nikomu!!!…“, vykřikla na konci důrazně. Pak se mlčky oblékla do tepláků a trika, podprsenku si vzala jen tak do ruky, stejně jako zasemeněné kalhotky, nazula se do vietnamek, vzala vedle dveří svůj deštník, odemkla dveře a ještě se otočila do místnosti: „Koukejte to víno někam schovat, ať ho tu zejtra nevidí Olina…! Ty se koujej voblíknout a mazej spát do svý chatky… a …a vy tři už taky děte chrnět…! Za čtvrt hodiny ať je tu zhasnuto a ticho!“ přikázala a vyšla na malou ještě zastřešenou verandičku, kde si otevřela deštník. To už jsem se stáhl od okna i já a z té verandičky jsem i mezi šumem a pleskotem dešťových kapek zaslechl její hlas „Doháje, to musí takhle chcát…? Já sem přece tak blbá… Eště abych s nim byla v tom… S takovým uchem!“ načež ač nerada, vyrazila do deště odnášejíc si v sobě tu pubertální nadílku Vojtova spermatu. Za svou ženou jsem nešel. Nemohl jsem. byl jsem z toho divadla, kterého jsem byl právě svědkem v totálním šoku. Tiše jsem se vrátil zpět k oknu, tentokrát jako šmírák. Zaslechl jsem, jak stále nahá Hana říká tomu klukovi: „Ty vole, vodteďka už nejseš panic…“ a ty další dvě se tomu zachechtaly. „Tak jaký to bylo, šukat s Líbou?“, přidala se Dana. „Bylo to boží“, on na to s úsměvem a tvářil se jako King. „Ty ses fakt jako do Líby vystříkal, jó?“ vyzvídala Zlata. „No jasan, vyškrobil sem jí kunu do poslední kapky“, řekl ten kluk frajersky. „Paráda“, dodal. „No ale, jestli má fakt plodný dny, jak řikala…?“ začala tázavým tónem Zlata. „…a třeba má rovnou ovulaci…?“ pokračovala v něm Hana, která jí skočila do řeči, pomalu si oblékajíc kalhotky. „…a jestli nebere žádnou antikoncepci…“, skočila zase Hance do věty Dana. „Tak možná Vojta naší vedoucí Libuně moch klidně upíchnout ňákýho sviště“ a na to se všechny tři holky, nyní už se všechny oblékající do toho, co měly na sobě než začaly hrát svlékací prší na fanty, svorně zasmály a Hana Rudovská ještě přidala: „Chudák její manžel Vláďa… V sobotu má dorazit a ty si mu tady zatím ošukal a možná oplodnil ženušku…“ Zase smích již všech. „A nasadils mu parohy…“ a opět smích. Cítil jsem se v té chvíli jako úplný blbec. Zase jsem se vzdálil od toho okna a pomalu se vydal k větší dvoupokojové chatě, kde bydlela moje žena s dcerkou. Už zpovzdálí jsem viděl vedle té chaty jak sedí na bobku, viděl jsem její bílý zadek a bylo mi jasné, že čůrá a možná třeba doufá, že to Vojtovo semeno ze sebe vypudí. Zastavil jsem se u kmene stromu, aby mne neviděla. Líba pak natáhla tepláky, odemkla chatu a zmizela uvnitř. Když jsem došel zase k oknu pokojíku, kde spala Libuše s naší Aničkou, uviděl jsem, že lampička uvnitř pořád svítí. Dcerka klidně spala přetočená na bok a Libuna ze sebe zrovna vysvlékala tepláky a pak triko. Neviděla mne a po pokoji se producírovala zcela nahá. Dokonce si předtím, než jsem se tam vrátil otevřela obě okenice dokořán. Pak si oblékla noční košili a vytáhla ze své tašky svůj diářík. Sedla si na postel a pod světlem lampičky nad nočním stolkem do něho hleděla. prstem si počítala…, a pak znovu…, a ještě jednou. Najednou polohlasně pro sebe pronesla. „No do háje, to je teda nadělení…“. Pak si diářík položila na noční stolek, vykasala si noční košili bez rukávu až k pupíku a znova si rukou zarejdila v rozkroku. „Já se na to..., já sem toho plná a furt to z mě vytýká“, rozuměl jsem jejím slovům, která si říkala pro sebe. Pak vstala a já jen tak tak ucouvl do tmy za okenicí. Líba vzala obě okenice a zavřela je, přičemž nechala na nich dřevěné žaluzie otevřeny. Pak si zase sedla na svou postel, zhasla, postel trochu zavrzala jak si lehla a to byl konec. Bylo dokonáno. Za ní jsem nemohl. bylo moc pozdě, už jedenáct večer. Asi by se dvila, kde jsem se tam tak pozdě a v takovém ceďáku vzal. Šel jsem proto nazpět k našemu autu na parkoviště, v něm si na místě spolujezdce sklopil sedačku na maximum, sundal pršiplášť a vlezl do auta. Trošku jsem si stáhl bořní okénko a lehl si. Za polštář mi posloužila lékárnička v molitanovém polštářku. Ležel jsem a přemýšlel. Musel jsem do sebe vstřebat všechny ty dojmy právě uplynulého pozdního večera. "Byla mi nevěrná!! Vona se nechala přefiknout takovým cucákem!! Lomcoval mnou vnitřní vztek a žárlivost, ale ty postupně vytěsnilo z mojí mysli vzrušení. Neonanoval jsem už od té doby, co jsem se vrátil z vojny. Vždycky jsem měl nějakou holku, se kterou jsem na dýl či na krátko chodil a šukal ji. Nyní se mi postavil z toho zpětného přehrávání si představení, které mi připravili nevědomky moje žena, ten kluk i ty tři holky. Co budu zapírat, vzal jsem si své péro do ruky a vybavujíc si znovu a znovu to, co jsem viděl na vlastní oči, v půl hodině jsem se dvakrát odbavil a vyškrobil kapesník. Usnul jsem až snad ve dvě v noci, nevím.

Když jsem se ráno probudil, bylo už 7:10. Vylezl jsem z auta, vyvětral ho a protože jsem měl hlad jako herec, vydal jsem se k jídelně koupit si tam snídani a zaplatit stravenky na celý příští týden plus 2 dny (odjezd z tábora byl totiž přespříští sobotu dopoledne). Když jsem seděl u stolu, popíjel bílou kávu a mazal si na rohlíky camping máslíčko a roztíral jahodový džem, najednou se objevili naši táborníci z Obecňáku. nejprve mne uviděla kolegyně Olina. „Jé, ahoj Vladimíre? kde se tu bereš?“ zeptala se s úsměvem a koukla na hodinky. „Ále…, už sem to doma nějak nemoch vydržet, neměl sem stání, říďa mi dal včera i pro dnešek volno, tak sem sednul do auta, kopnul v půl pátý ráno do vrtule, dokud je na silnicích klid a upaloval sem“, lhal jsem. Pak kolem mne chodily děti, kluci i dívky, některé, co jsem tolik neznal mne jen zdravily, jiné se ke mně hrnuly vřeleji: „Jééé…strejdo…strej­do…ty si přijééél? To je bezvááá“ a tak podobně. Hana Rudovská, Dana Pánová a Zlata Topolová mne pozdravily jen prostým. „Jééé ahoooj.“ Hana i Dana mi dokonce daly každá po puse na přivítanou, ještěřice proradné, ale já se tvářil přátelsky a hrál nevědomého paroháče. Neunikly mi ty jiskérky v jejích očích, s nimiž se po sobě podívaly a dokonce Dana s Hankou se i uchychtly. Pak kolem prošel Vojta. „Jééé, ahoooj Vláďo“, pozdravil mne rádoby kamarádsky, ale když jsem se mu koukl do očí při podávání ruky, sklopil zrak. Věděl proč. Inu, špatné svědomí… Přitom jsem ho znal od jeho dvanácti let. Byl sice trochu nespoutaný, méně disciplinovaný a občas prostořeký až přidrzlý, ale to jsem přisuzoval pubertě a věřil, že se z toho dostane. Jinak to nebyl špatný kluk…, až do včerejšího večera. Pak se za mnou ozvalo: „Tatiii… tatíí­ínkuuu!“ a už se na mne sápala naše dcerka Anička. Vzal jsem si ji na klín, když za ní dorazila moje žena. „Vláďooo??? Ty už seš tadyyy???“ divila se,dala mi sice pusu na ústa, ale jako by se z ní vytratila obvyklá vřelost a radost z našeho opětovného předčasného setkání. Když si u okénka vyzvedla snídani, přisedly s malou ke mě. „Tak co vy dvě, holky moje, jak ste se tu beze mně měly?“ spustil jsem a pozoroval manželku. „Stejskalo se vám aspoň?“ „A jááák“, vypískla Anička. „Tati, já sem tak ráda, se si tu s náma…“ řekla upřímně, jak to jen umí malé děti. „Taky sem rát, že sem tu s tebou, Aničko…“, pohladil jsem ji po blonďatých vláscích. „A co ty, maminko…? Tobě se taky po mně stejskalo?“ otázal jsem se s úsměvem. „To víš, že jó…“, usmála se Libuna, ale znělo to dost formalisticky. „Ale znáš to…, na nějaký stejskání nebyl čas… Starat se o tuhle bandu dá zabrat… Furt je hlídat, něco vymejšlet, aby se nenudily a nemyslely na lumpárny… Pořád je co dělat. Aspoň jim teďka můžeš ty vejlety zpestřit vo nějakou tu bojovku, jako vloni“, řekla moje žena. „Kde máš věci?“ zeptala se. „V autě…na parkovišti… Přece to nepotáhnu sem. Já dojim, dojdu si pro kabelu do auta, pak se pudu k vám na pokoj, holky ubytovat, převlíknout do kraťasů a pak budu muset něco pro děcka vymyslet“, konstatoval. jsem a také posléze tak učinil.

Všechny dny, tedy od pátku do další soboty se už nic nedělo. Tedy dělo, ale netýkalo se to mojí manželky. Bohužel, vzhledem k přítomnosti naší dcery nebylo možné, abychom si s Líbou opět zase po řadě dní manželsky zasouložili. Večer jsem musel Aničce číst pohádku a navíc za celý každý den v tom silném vzduchu jsem byl tak utahaný, že jen malá usnula, chtělo se mi spát také. Musel jsem však chodit po večerce na obchůzky a po třikrát jsem Vojtu natrapíroval u starších holek, Hany, Dany a Zlatky, takže jsem ho vypakoval pryč. No nadšený nebyl, asi jsem byl za kazišuka, ale co naplat. Nechtěli jsme se ženou mít malér s rodiči těch holek, kdyby, nedej bože, kluk některou z nich ojel tak, jako mojí Líbu a třeba zbouchnul… Navíc to ode mne byla vůči němu tak trochu i osobní msta za to, co mi provedl.

Náš pobyt „Na Židárně“ u Lužnice skončil a jelo se domů. My s Líbou a Aničkou jeli domů sólo naším autem. V následující pondělí si pro Aničku přijeli manželčini rodiče a vzali ji s sebou na dva týdny k nim na chatu k Lysé nad Labem. My s Líbou sice chodili zase do práce, ale večery jsme měli pro sebe. Sám jsem s tím začal… Že naše Anička by neměla být sama, že by měla mít brášku nebo sestřičku a Libuna, světe div se, byla pro. A podle hesla, co můžeš už učinit dnes, neodkládej na zítřek, nenamítala nic ani proto, že jsem přestal používat kondomy, ale ani jí nevadilo, že jsem skoro den co den do ní semenil jako divý. Pořád jsem si v duchu představoval, že jsem jako ten kluk, ten Vojta tehdy a hrozně mne to vzrušovalo. Zda i Líba si při souložení se mnou představovala, že né já, ale ten kluk ji vlastně mrdá, to nevím. Já o tom co jsem viděl nikdy nepromluvil a ona o tom co s Vojtou spáchala, také ne. Snažil jsem se být nad věcí a protože Libušku miluji, v podstatě jsem jí to selhání odpustil. Náš život zapadl do normálu, jakoby se nic nestalo. Práce, odpoledne oba z práce, obden nakoupit, Líba dělala véču, někdy přitom v koupelně prala naše Tatramatka, já si přečet Sport, popř. Rudé právo, kde se řešilo, jak splnit pětiletku za dobu kratší než pět let, a hlavní událostí dne byly sjezdy KSČ, KSSS a další zajímavosti ze života socialistických soudruhů. Líba si zase kupovala Květy a Vlastu, časopisy pro ženy, kde se to ale zase hemžilo zasloužilými soudružkami, jak přebírají Řády práce a pak tam byly pak ještě návody jak co zavařovat, kam jít na výlet nebo jak si uháčkovat bikiny. Večer jsme koukli na telku, tedy jen ty dva programy československé televize, v pondělí v ní zkoukli pôvodnu televíznu inscenáciu. Večer jsme šli pak do hajan, pomilovali se, já ji jednou, někdy dvakrát vykropil dělohu a usnuli jsme v blažené spokojenosti. tak to šlo den po dni. Zhruba čtrnáct dní po našem návratu od Židovy strouhy, tedy tři týdny po onom inkriminovaném divadýlku začala být moje žena taková roztěkaná, poněkud nervóznější, až protivná… Když už to trvalo třetí nebo čtvrtý den, zeptal jsem se manželky přímo: „Teda Libuno, ty seš tak protivná… Hele, nejseš náhodou zase těhotná?“ Koukla na mne, sedla si a pak s nejistotou v očích mi zalhala:

„Před třemi dny jsem měla dostat menstruaci, ale nedostavila se.. Začínám z toho bejt nervozní a…a nevím co dělat, zda eště čekat do konce tejdne nebo jít na gyndu… Přece jen, teďka když to děláme naplno bez prezervatývu…?“ říkala smutně. Já o tom ale věděl své. Hovno před třemi dny, ale už před desíti dny to měla dostat. Nebyl jsem blbý, jak si asi myslela. Jednou, když šla nakoupit, koukl jsem do toho jejího diáříku, který nosí pořád v kabelce a u toho dne, kdy mi jí omrdal a obsemenil ten Vojta měla kroužek. Stačilo spočítat si to od prvního dne předchozích krámů a výsledek byl 14. Další menzes měla mít za čtrnáct dní potom. Kecala mi. „Tak počkej do příštího pondělka a pak si na tu gyndu rači zajdi, ať víš na čem seš“ radil jsem jí a Líba, že tedy jó.

To pondělí, to už bylo měsíc po, přišla z gynekologie zpět do práce, počkal jsem až byl oběd a její kancl prázdmý. „Tak co, jak to dopadlo?“ zeptal jsem se zvědavě. Podívala se na mne a do očí se jí vyronily slzy. „Vlá…áááďo, búúú, já…, búúú, já sem… búúú těhotná… búúúúúúúú“. „A proč brečíš, ty nemáš radost?“ já na to. „Mhááááááááááááám…, búúúúúúúú“. Kouzelná věta, která dokáže měnit a změnit životy. Po vyřčení téhle věty už nebylo nic, jak bývalo. Už jsem byl paroháčem se vším všudy.

No, co budu povídat… Byl jsem „radostí bez sebe“ a mít toho hajzlíka po ruce, asi bych ho roztrhl jako hada. Když se mi rodiče i tchán s tchýní dozvěděli, že je Líba v očekávání druhého dítěte, byli nadšeni. Také naše Anička se těšila na miminko a hned pro ně vymýšlela jména. Stokrát opakovaná lež se stane pravdou a tak jsem to nechal být a protože svou ženu jsem miloval, proto jsem se se vším smířil a přijal roli spokojeného nevědomého paroháče. Ona nevěděla, že já vím, ale já věděl, že ona neví, že já vím.

23. dubna 1982 porodila manželka klučinu 4 kg těžkého a 54 cm velkého. Až do poslední chvíle jsme nebyli rozhodnuti, co dát dítěti za jméno. Až do porodu jsme totiž nechtěli vědět, zda to bude kluk a nebo holčička. Hlavně aby bylo dítě zdravé. Libuna ho dokonce čtrnáct dnů přenášela. Když se narodil kluk, rozhodla o jménu sama a já nemohl než-li souhlasit. Toho 23. dubna totiž mívá svátek Vojtěch.
Autor Fanyn, 04.02.2017
Přečteno 11580x
Tipy 5
Poslední tipující: Kaj, Snacek, Lioness, kudlankaW
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Za nespoutanost a živočišnost závěru příběhu ponechám tip

Marty bonviván emeritní

08.02.2017 17:32:11 | kudlankaW

Uplne vidim ty zive obrazy.
Muselo jit o pekne stavene a stedre obdarene zeny i mladence.

Text byl dlouhy, ale nelituji precteni. Byl se stoupajicim napetim postupne excelentne GRADOVaL! M.K.K.

05.02.2017 20:38:02 | nepřihlášený komentátor

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter