ROVNÝ & ROVNĚJŠÍ

Anotace: Napsáno do soutěže serveru Webhumanita.cz na téma citátu „Všechna zvířata jsou si rovna, některá jsou si rovnější.“ Z mých dvou se tato mezi nej. 15 neumístnila, ale myslím, že číst se to dá :) Druhá zde: http://www.webhumanita.cz/?a=soutez&sub=5&id=39

ROVNÝ & ROVNĚJŠÍ

„Všechna zvířata jsou si rovna, některá jsou si rovnější.“
---George Orwell---

Potrhané mraky se zapadajícím sluncem zbarvily doruda. Kdyby nešlo o tak přirozený jev, až by si mohl někdo pomyslet, že i obloha ví, k čemu se schyluje v tom rodinném domku na rohu ulice. A nesouhlasí s tím.
Čert, krásné štěně německého ovčáka se srstí barvy temné půlnoci, líně a nic netušíc ležel ve svém měkkém, útulném pelíšku. Sem tam zívl, jak ho spánek toužil uchvátit do své kolébavé náruče, ale zvláštní rozhovor jeho pánů, těch podivných obrů s laskavýma rukama, pejska kdoví proč držel při vědomí. Nechápal ani slovo, jen snad postřehl rozrušenost menší osoby, přesto naslouchal.
„Já to nechápu,“ povzdechl si ten malý. Velký k němu přiklekl povídaje: „Prostě je to tak. Majitelé toho bytu uvnitř nechtějí žádná velká zvířata.“
„Ale tati!“ výskl nadšeně malý. „Vždyť Čert není větší než kočka. A ty jsou přece docela malé!“
„Víš... on ale brzy vyroste.“
„Ne, prostě to nechápu. Přece paní učitelka... Říkala, že my jsme kdysi dávno byli opice. Opice jsou zvířata, takže jsme i my. Ty jsi velký, i maminka, a můžete tam se mnou bydlet! Proč Čert nemůže???“ Otec se zamyslel. Jistě, ten hoch má pravdu; jak jen mu to vysvětlit...
„Víš, chlapče, jeden moudrý muž kdysi řekl, že zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. Byt vlastní lidé, jako jsme my. Jsme si tedy rovnější než se psem.“ Usmál se; zároveň smířlivě, lítostně i potěšeně, jak vše dobře pověděl. Syn již tak nadšený nebyl.
„Ten, co to řekl, musel být idiot!“ zanadával a dupl pro dodání důrazu svému vzdoru. Otec se na dítě zlostně podíval, tatam zmizel jeho klid.
„Mluv slušně! Pes se s námi prostě nepřestěhuje a konec!“ Jakmile však v kloučkových očích spatřil třpytící se slzy bezbřehého smutku, dodal mírnějším hlasem: „Najde domov u jiné rodiny, bude mu dobře.“ Chlapce ta slova jen pramálo uklidnila, přesto dokázal slzy udržet za zavřenými víčky. Když je otevřel, v místnosti už zůstal pouze Čert. S povzdechem k němu vztáhl ruku, aby ho snad naposled podrbal za ušima.
Bylo dobře, že se rozhodl takto, že nešel za otcem. Slyšel by totiž, jak své ženě vysvětluje neodvratitelné. Útulek, ten je přeci daleko a jistě stojí peníze. Stejně tak i uspávací injekce. A přetáhnout psa sám? Ne, na to nemá srdce. Rozhodlo se tedy; psa vyvezou za vesnici a pustí do lesů. Přežije či zemře sám, ať rozhodne osud. Dítěti nic neřeknou, ví přece, jak má to štěně jejich chlapec rád.

°°° O tři roky později – někde v lesích °°°
Černé štíhlé tělo ne nepodobné vlčímu se tiše jako přízrak pekelného psa proplétalo mezi vzrostlými duby i mladými jedlemi. V dřívějších časech by snad zatoulaný pocestný i uvěřil, že je skutečným přeměněným čertem z horoucích pekel, dnes však nese jen jeho jméno. Č-e-r-t... Ta čtyři písmena už stejně dávno zapadla v listí bezpočtu podzimů a rozpadla se tíhou sněhu bezpočtu zim. Jak dlouho zde vlastně bloudí? Za tu dobu se naučil rozpoznat každý jediný strom či zvuk lesa. Za tu dobu se naučil již teskným vytím nevolat ty laskavé ruce obrů. Ne, vůbec nebyly laskavé! Zapomněl na všechna ta milá pohlazení, krásná slova. Co jsou v porovnání s tvrdým stiskem, který ho z vyhřátého auta přemístil na prochladlou, deštěm jak slzami smáčenou hlínu? Ano, to si pamatoval. Jen to a ještě slova onoho většího obra: „ ...některá jsou si rovnější.“
Zastavil v půli kroku. Zvednutou tlapu vrátil zpět; zavětřil. Znal ten pach. Ptačí vejce sice nejsou nejvybranější pochoutkou, hlad ovšem utišit dovedou. A když už nějaké z hnízda vypadne, musí se toho využít. Rozeběhl se tedy neomylně po pachové stopě, kterou laskavý vítr stočil k jeho čumáku. Vejce nalezl brzy, u kmenu nejméně deset let starého buku. Srdce se mu nadšením rozeběhlo jako zdatný dostihový kůň předurčený vyhrát svůj závod, ocas zcela spontánně do rozvířeného vzduchu vykreslil několik pomyslných smyček. Proč? Neuzřel totiž jedno vejce, dvě a dokonce ani tři; rovných pět oválných vajíček jakby čekalo pouze na šťastného nálezce. Spočívala v na pohled pohodlném hnízdě. Kde se tu vzalo? Spadlo snad z koruny toho stromu? Možná, neznal žádného ptáka, jenž by hnízdil na zemi. Ale nyní o tom přemýšlet nemínil. Z pootevřených úst mu ukápla slina, aby se posléze rozpleskla o seschlý, popraskaný lístek. Olízl se a pokročil o jeden z posledních kroků vpřed. Tak blízko... Znenadání musel opět zůstat stát. Div se neleknul, když odkudsi přilétl velký neznámý pták. Vetřelec jako šílený kolem hnízda sekal dlouhými drápy, pádnými křídly a ostrým zobákem. Čert raději ustoupil. Ptáka to konání nejspíše uklidnilo, protože přestal se zmatenými, rozčilenými pohyby a jen ostražitě psa sledoval.
„Nech na pokoji má vejce!“ zavřískl najednou ten divný opeřenec.
„Proč bych měl?!“ obořil se pes. Vlastně ani nechápal, že se s ubohým ptákem vybavuje. Mohl by přece jednoduše sníst vejce i s jejich ochráncem.
„Jsou to mé děti!“
„Kdybych se měl na tohle ohlížet, umřu hlady! Ustup, nebo si pochutnám i na tobě!“
„Ale ty nemáš hlad! Viděla jsem tě jíst před chvílí; proč bys nám měl brát život jen z rozmaru?“
„Nač poslouchat takového divného ptáka, jako jsi ty?! Co můžeš vědět!“ nakrčil pes nos.
„Nejsem divný pták, jsem sova. To ty jsi divná liška!“ oponovala sova. „Liškám neroste černá srst!“
„Jsem pes, ty hloupá. A odleť už!“ Čerta tento rozhovor znervózňoval, ale v hloubi duše po dlouhé době rád otevřel ústa za jiným účelem, než nakrmit se. Vlastně dosud ani netušil, že obyvatelům lesa rozumí a oni zase rozumí jemu.
„Nemůžeš být pes,“ prohlásila sova kroutíc hlavou. „O těch jsem slyšela. Žijí s lidmi a mají dost jídla i pohodlí. Jen těžko by někdo takový v lesích kradl vejce z hnízd.“
„Většina psů tak žije, ale já ne! Jsem jiný než oni; jsem... spíše jako vlk!“ V tu ránu sova zapištěla zvukem podobným smíchu.
„Ty nejsi vlk!“ zasmála se znovu. „Vlci už zde nežijí, ale kdyby ano, přemohlo by tě i štěně.“ Psa samého udivilo, že ho ten výrok spíše pobavil, nežli rozohnil. Už bylo však dost řečí.
„Rád jsem si s tebou popovídal ptá... sovo, avšak nyní musíš odletět. Jen mi ještě pověz, vy sovy vždy hnízdíte na zemi?“ Už viděl ty hody na sovích hnízdech, bohužel předčasně.
„Nehnízdíme. Včerejší silný vítr mi hnízdo shodil. Snad zázrakem se vejcím nic nestalo.“ Pak se sova zamyslela: „Proč bych odlétala?“
„Proč asi? Chci sníst ta vejce!“ Kdyby to Čert dokázal, pokrčil by rameny; cožpak ten opeřenec nechápe?
„Proč chceš pořád zabít mé děti? Nejsme si přece všichni rovni? Nemáme stejné právo žít?“ udivila se posmutněle zoufalá matka.
„Ano, všechna zvířata jsou si rovna; některá ale jsou si rovnější!“
„Kde jsi jen slyšel takovou hloupost, kde?“ vytřeštila oči.
„Není to hloupost. Nikdy bych třeba nesnědl štěně, protože my psi jsme si rovnější. Ovšem ty pes nejsi, jediným pohybem bych mohl ukončit tvůj život. Nejsi mi rovna, jsem silnější, nežli ty. Přesto dostaneš šanci – uleť nebo zhyň se svými mláďaty. Uvažuj, vysedíš si jiné.“
„Ach ty hlupáku!“ utrhla se sova neopatrně ke své pozici. Pes zavrčel, ale nechal ji mluvit: „Že jsi silnější neznamená možnost dle libosti a bez důvodu vraždit. Znamená to jedině větší zodpovědnost! Jistě, oba musíme jíst. Já lovím myši, ale nikdy ne, nemám-li hlad. I ony totiž mají stejné právo k žití jako my.“
„Zodpo... co? Můj lidský pán nikdy nelhal a to on povídal, že...“
„Člověk? Člověk že nikdy nelže? Nebuď směšný. Ano, lidé se heslem ´rovnějšího´ řídí. Víš, co vše tím však způsobili?“ Čert se zamyslel.
„No... nevím. Pověz mi to!“ štěkl nedočkavě.
„Třeba vlci, ti opravdoví, ne jako ty, žili tu ještě takřka nedávno. Ale pak přišli lidé a neboť jsou silnější, všechny vlky zabili. Ne z hladu, ale protože mohli. Chápeš?“ Pes smutně zaknikl. Sova má přeci pravdu. Vždyť i jeho vyhodili jen proto, že jsou si lidé rovnější. Zastyděl se za svá předešlá slova. Čest mu však nedovolovala přiznat takovou chybu ptáku – ať už je to třeba sova.
„Jak tedy myslíš, nechám tě být. Avšak příště již možná hlad mít budu. Ukryj raději své hnízdo, přítelkyně. Sbohem.“ pověděl tedy pouze.
Černé, jakoby vlčí tělo se zamyšleně proplétalo mezi stromy. Jeho majitel, utopen sám v sobě, dočista přestal vnímat okolí. Možná, kdyby se chvíli zaposlouchal, na okamžik pustil z hlavy to obdivuhodné setkání u hnízda, zaregistroval by snad tichounké křupnutí větvičky, zaševelení stébel trávy kolem boty a její němý sten pod podrážkou. Netoulal se totiž lesem sám...
Muž, nyní přikrčený za spletitými větvemi rozkvetlého keře, v duchu zajásal. Skutečně před ním stanul vlk? K neuvěření. Když si ráno vyšlápl na lov jelenů, nedoufal složit ani nějaké velké paroží; a teď? To zvíře je jistě jedno z posledních tady. A on ho uloví! Úžasné. Radostně zacílil; vystřelil. Čert sotva procitl ze svého dumání, upadl do nového... věčného... posledního.
Rovný padnul za oběť rovnějšímu, slabší silnějšímu, pes člověku. Ne pro utišení lidského hladu, ne pro zmírnění budoucí zimy. Dokonce ani ne pro ozdobení čísiho obydlí. Neboť jakmile muž u mrtvého těla stojící z blízka zjistil, že nikoli vlka, nýbrž psa trefila kulka, nechal jej ležet na místě. Když odcházel, zašeptal ještě: „Alespoň že koním neroste paroží...“

EPILOG
Slunce kleslo k západu a zbarvilo potemnělou oblohu doruda. Šarlatový nádech jakoby však obestřel široké okolí. Všechny lesní květiny již dřímaly v hlubokém spánku; stejně tak i růžové kvítky mezi listy čnící ze spletitých větví keře kdesi uprostřed nyní až děsivě tichého lesa. Ale byl skutečně tichý? Jistěže ne, to jen zde, na tomto místě, všichni utichli, noční i denní tvorové, aby dali naposledy sbohem. Komu? Malému štěněti, které před třemi lety samo a opuštěné stanulo před hradbou vysokých stromů. Tak vysokých, že ani ti obrovití lidé nebyli vyšší. Štěně mělo tehdy jen malou šanci přežít noc. Ono však přežilo; a posléze i další a další... Tolik nocí, že se stalo nedílnou součástí lesa. Nedílnou až do této chvíle.
Jak štíhlé a pružné vlčí tělo pomalu vítr kryl listím, tvořil mu cosi alespoň vzdáleně podobného hrobu, utichal stejně pomalu monotónní zpěv lesa za své mrtvé. Pěl takto za každého mravenečka, jemuž nebylo dáno dožít už tak krátký život. Pěl a uvědomoval si, že většinou to je právě kvůli lidem, kvůli rovnějším. Jeho smutný hlas však neslyšel každý, jen kdo uměl poslouchat, snad pouze duše těch mrtvých. A každý déšť, který se spustil, byl snad jeho prolitými slzami. Vše utichlo až časem, když z Čertova těla zbyl jen stín.
Jediná bytost však dokonce svého žití nezapomněla. Sova, která psu otevřela oči. Ta, díky níž pochopil, že není žádný rovný a rovnější, neboť jsou jen rovní. Kéž by i jiní pochopili...

„Ne smilování, ale spravedlnost dlužíme zvířatům.“
---Arthur Schopenhauer---