Dědictví

Anotace: Jedna z mých prvotin...

Sedím u kolejnic čekajíc na příjezd vlaku. Dřív jsem sem nechodila často, ale za pár posledních týdnů, které jsem zde strávila, jsem se stala dalším stálým exemplářem do zdejší sbírky. Sbírky ztracených duší. Někteří tu tráví i celé měsíce. Plakající stařeny v černých závojích podpírané mladšími, o něco statečnějšími. Těm netečou po tvářích slzy, avšak bolest a strach lze vyčíst z jejich osudem zkroušených tváří. Většině nezbylo nic. Jen čekat. Všechen jejich majetek, vzpomínky nastřádané za celý život, se vleze do kapsy. Pokud tedy vůbec nějakou mají. Přesto lze v jejich očích najít to, co ostatní už dávno ztratili. Naději.

Já osobně mám to štěstí, že jsem vlastníkem starého kabátu prožraného moly. Zdědila jsem ho po minulém majiteli, kterého jsem našla zastřeleného v tmavém průjezdu vedle hlavní ulice. Drkotající zimou jsem bez ostychu mrtvému kabát svlékla. „Hyenismus,“ pomyslíte si. „Realita,“ odvětím. Nemá cenu lhát a tvrdit, že bych svého činu litovala. To nikdo. V dnešní době není prostor pro soucit. Oděv slouží dobře. Hřeje. Dvě díry po kulkách v místě vlevo na hrudi, čisté průstřely přímo do srdce, jsou jen vedlejší nedostatky.

Ze zamyšlení mě vytrhne zvuk skřípějících kolejí. Jen nevzrušeně zvednu hlavu. Tatam jsou ty časy, kdy jsem ke každému přijíždějícímu vlaku běžela s novou nadějí v duši a jiskrou nadšení v očích. Už dávno nejsem ta naivní malá holka, která nezažila ani den bez toho, aby neměla co do úst.

Dívám se, jak se perón postupně vylidňuje. Někomu přála štěstěna a dočkal se. V tom případě na chvíli zapomíná na všechny starosti a po obličeji se mu přelévá dávno zapomenutý úsměv, jakoby se snad za uplynulé měsíce ani nic nestalo. Těch pár veselých okamžiků shledání jim upřímně přeji. Ostatní se spokojují s tím, že jim nepřišla žádná špatná zpráva, a vracejí se. Kam? Dříve to místo nazývali domovem.

Já se bez zklamání zvedám ze sedu a odcházím. Nečekala jsem, že dnes budu úspěšná. Zastavuje mě však zvučný, trochu rozechvělý hlas ozývající se přímo za mnou: „Slečno, slečno, počkejte!“ Chlapík v otrhané kombinéze umazané od sazí klopýtá směrem ke mně a vráží mi do ruky kulatou nádobu. Soucitně se usměje a hned se poroučí zpět do vlaku.

Nemůžu říct, že bych byla otřesena nebo překvapena. Roky, kdy jsem postupně přišla o všechny mně milé, mě obrnily. Najednou však cítím nekonečnou prázdnotu. Jako bych vmžiku ztratila ten poslední důvod, který mě ještě držel při životě. Přijde mi to až směšné. Na mém živoření to totiž v podstatě nic nemění. Odkázána sama na sebe jsem byla i předtím. Spíš to ve mně udusalo i poslední zbytečky naděje, které se mě ještě držely. Které mě odrazovaly od činů, jež jsem se chystala udělat. Teď se však i ten poslední celistvý kousek chutě do života rozpadl v prach. Ještě víc se zatvrzuji a už vím, že má dřívější rozhodnutí byla správná.

S nádobou pod paží se vydávám do lesíka nedaleko od trati. Dříve naše oblíbené místo, kde zpívali ptáci sedící na staré vrbě nahnuté nad malý průzračným jezírkem. Všude kolem svěží, jarem vonící tráva. Bzučení hmyzu opylujícího nespočet různorodých květů. Teď? Spáleniště.

I když jeho krása dávno pominula, stále mi toto místo připadá jako dobré pro poslední odpočinek. Dovoluji si trochu melancholie. Sedám na ohořelý pařez a přehrávám si v hlavě pár vzpomínek ze šťastnějších, bezstarostných dob. Vidím před očima sebe, tehdy ještě jako malou holčičku, jak se nakláním nad hladinu lesní tůně. Ztrácím však pevnou půdu pod nohama a nechybí moc k tomu, abych se navždy propadla do hlubin. Na poslední chvíli mě zachraňují čísi silné ruce. „Vítej zpět,“přivítá mě, když se mu konečně povede ze mě dostat nějaké známky života. Tehdy poprvé spatřím tvář, jež pro mě bude už navždy symbolizovat záchranu. Teď je ale po všem. Už nikdy mi není souzeno pohlédnout do těch něžných, oříškových očí. Se smutným, odevzdaným úsměvem na rtech otevírám víko urny a pozoruji, jak popel mého milovaného dopadá na zakalenou hladinu jezírka pokrytou zeleným slizem. Přemáhám slzy deroucí se na povrch. Na slabost teď není čas. Příliš by mě rozptylovala.

Můj plán jsem mohla uskutečnit už dávno. Myslím však, že jsem toto definitivní rozloučení potřebovala. Abych mohla udělat pomyslnou tlustou čáru za svým životem. Abych si dovolila zpečetit můj osud. Chtěla jsem si být definitivně jistá, že mě nic lepšího nečeká.

Snažím se soustředit. Nechci přemýšlet. Musím být dokonale připravena na všechno, co mě čeká. Nutím své tělo k mechanickému pohybu. Vracím se do města. Procházím poloprázdnými ulicemi. Občas zakopávám o nějaké to mrtvé tělo, což zde není výjimkou. Netrvá dlouho, než mezi nimi najdu to, co hledám. Pozorně se rozhlédnu, jestli mě nikdo nesleduje a už schovávám černou, lesklou hlaveň do vnitřní kapsy kabátu.

Do budovy vcházím směle a bez zaváhání. Nemám co ztratit. Stráže u vchodu se ani neobtěžují mě prošacovat. V opačném případě by to stejně nepřežili, ale já bych na sebe zbytečně upozornila příliš brzy. Teď si mě nikdo nevšímá. Panuje zde družný hovor. Udivuje mě jejich sebevědomí. Vůbec nemají obavy o svou bezpečnost. Ani je nenapadne, že by se jim mohl někdo postavit. Vzepřít. Myslí si, že strach ze ztráty blízkých je jejich dostatečnou ochranou. Jejich nejsilnější zbraní. S jednou věcí však nepočítali. S někým, komu již nezbylo pro co žít, ani jediný člověk, o jehož osud by se měl obávat. Se mnou.

Chvíli se rozhlížím, abych si našla správné cíle. Ozývá se nabití pušky. Všechen hovor zčistajasna utichá. Všichni jsou ozbrojeni, než jim však dojde, co se děje, první muž se už kácí k zemi. Přímý zásah. I když je to dávno, mám ho stále v živé paměti. Je to ten, co odvlekl neznámo kam moji sestru. Předtím ji ještě, před zraky všech, stihl znásilnit. Pociťuji zadostiučinění. Ani rouška smrti nedokázala však vymazat ten samolibý úsměv, který tak z duše nenávidím.

Bezprostředně po prvním výstřelu se stávám živým terčem. Všichni, silně otřeseni, se už stihli vzpamatovat a zareagovat. Pohled všech přítomných visí na mně. Ještě než naposledy zavřu oči, najdou si moje kulky cestu ke třem dalším vojákům, nechvalně známým „zabijákům sirotků“. Víc nestíhám. Odcházím však spokojena a s pocitem, že jsem udělala víc, než se ode mě očekávalo.

A ten kabát, tentokrát prošpikovaný dírami skrz naskrz, získává nového majitele.