Hříbě

Hříbě

Anotace: Povídka o lásce a svobodě. Dětská.

„Lolo?! Hříbě zase utekla z boxu!“ Volal na mě Radek, sotva jsem vešla do stáje.

Ach, Hříbě….

Popadla jsem vodítko. „Kde je?“
Radek kývl směrem k východu.

„Proboha… Jak se tam dostala?! Kdo nechal otevřeno!? Kde je!?!“

Radek mě vzal kolem ramen. Sedla jsem si na zem a rozbrečela se. Hříbě byla pryč. Moje Hříbě… Nejspíš navždycky pryč.

Téměř před dvěma roky jsem našla mrtvou klisnu v lese. A pod ní hříbátko. Ještě žilo…
A tady začíná náš příběh. Odnesla jsem ho do stáje. Byla to maličká kobylka, její matka padla asi vysílením, stádo nikde. Jenom to osiřelé hříbě. Potřebovalo pomoc…

Pojmenovala jsme jí Every Night. Každou noc… Od jejího asi roku, kdy už nebyla závislá na mě a mojí pomoci koukala z okna tam, na planiny. Tam se pásla divoká stáda…

Ale všichni, když jsem ji přinesla, jí říkali prostě Hříbě. A tak jí to jméno už zůstalo.
Jednoho dne jsem si všimla, že Hříbě projevuje určitou náklonnost Radkovi. Nebyl ve stáji dlouho, ale o koních toho věděl hodně a rád se o ně staral. Měl přítelkyni Kamilu, která mi občas pomáhala s malou pracovat. Jenže pak jsme se s Radkem pohádali kvůli něčemu, co se týkalo Hříběte, a já mu zakázala se k mojí kobylce přibližovat. Byl z toho dost zoufalý a ještě víc byla zoufalá Hříbě, jenže to jsem si nepřipouštěla. Jednou jsem přišla do stáje a kobylka ležela apaticky v boxe. A nezvedala se. Nereagovala vůbec na nic. Běžela jsem za Radkem, který okamžitě šel Hříběti na pomoc. Dokázal jí zvednout na nohy. Byl se mnou a s ní potom celou dobu, co jsme s veterinářem zjišťovali co jí je a léčili ji. Každý den. Pomáhal mi s aplikací léků, byl u ní, když já nemohla… Od té doby jsme se stali nejlepšími přáteli.

Jednou jsem šla hledat Hříbě, která utekla z výběhu, což dělala poměrně často. Když jsem ji chytila, řekl mi Radek, který nás celou dobu pozoroval, tohle: „Ona tě má hodně ráda.“
Pohlédla jsem na Hříbě, která teď už poslušně stála.
„Ano, asi ano. Je tak zvláštní…“
Radek kobylku poplácal po šíji. Hříbě byla dokonalá. Jen jednu jedinou chybu měla… Snažila se utéct. Pořád.
„Kde jsi k ní vlastně přišla?“ Zeptal se mě, i když dobře věděl, co se tehdy stalo. Ve stáji to věděl každý.
„Našla jsem ji v lese. Její máma byla mrtvá, u ní hříbě…a stádo nikde.“
Usmál se na mě
„Zachránilas jí život. Ale proč jí nevrátíš stádu?“

V tu chvíli jsem se zamračila a odvedla kobylku pryč. Radek tam zůstal stát. Vrátila jsem se, když byla Hříbě zaopatřená, a on tam ještě byl. Chytl mě za ruku „Tak proč?“
Vytrhla jsem se mu. Až teď si uvědomil co vlastně udělal a sklopil oči. „Promiň…“

Nadechla jsem se.
„Nevím, jestli by jí stádo přijalo. A jestli by se dokázala o sebe postarat…..“
Radek se mi zadíval do očí
„Radku… Já se Hříběte nedokážu vzdát. Mám jí příliš ráda.“ Sklopila jsem oči.
„taky jsem měl koně…“ začal za chvíli Radek „Jmenoval se Tarden. Byl to můj kamarád už od dětství. Před třemi lety zemřel.“ Po tváři mu stekla slza. Byla jsem rozpačitá. Snad proto, že kluci nepláčou?

Po tomto dni jsme si byli ještě bližší než dřív. Brzo se mi svěřil i s tím, že ho Kamila opustila. Byl na dně. Ale já a Hříbě… Pomáhaly jsme mu… Během jednoho roku se stal mým nejbližším přítelem, stejně jako byla Hříbě. A teď…

Teď je Hříbě pryč. Nikdy se už nevrátí.

„Lolo….“ Šeptl Radek. „Miluju tě. Promiň, že jsem nechal Hříbě utéct.“
Pak rychle odešel. Dříve, než jsem si uvědomila, že to byl on, kdo Hříbě pustil.
Nemluvila jsem s ním spoustu měsíců. A nechtěla jsem vidět, že se trápí. Bylo mi to jedno. Připravil mě o mou kobylku, o to jediné, pro co jsem kdy chtěla žít… Pustil mou maličkou do velkého světa. Utíkala, ale vždyť byla ještě mládě! Jak mi to mohl udělat?

Jednou jsem jela na vyjížďku na klisně jménem Doroty… Najednou se Doroty zastavila a polekaně vzepjala. Před ní se z lesa vynořil obrovský pes. Patřil k těm, kteří jsou divocí již po celé generace… Loví v lese drobnější savce, ale ti největší si troufnou i na laň, nebo kobylu…Hrozivě vrčel a chystal se ke skoku. Klisna neměla šanci utéct... Když v tom náhle….

Z mlhy se vynořil statný mladý kůň a neohroženě vstoupil mezi klisnu a psa. Hrozil mu, bránil nás… Za chvíli nebylo po psovi ani vidu. A já se konečně podívala na toho koně...
Ztuhla jsem uprostřed pohybu, když jsem uviděla tu něžnou, jemnou hlavu… Ty důvěrně známe oči, které jsem tolikrát viděla koukat do tmy na planinách…..

„Hříbě….“ vzlykla jsem. Doroty se vzpamatovala a pustila se do divokého útěku. Já to nečekala. Spadla jsem, ale necítila jsem bolest, přesto, že jsem se nemohla hýbat. Viděla jsem přes slzy jen jedno. Moje Hříbě, moje malá kobylka…

Zařehtala. Splatila dluh. A pak se ztratila v mlze. Ležela jsem tam dlouho. Ale byla jsem šťastná. Má Hříbě, má nejlepší přítelkyně se vrátila…
Usnula jsem. Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli a všude bylo bílo. Jen nade mnou se skláněla mužská tvář.
„Radku…“ Šeptla jsem.
„Promiň, Lolo. Vzal jsem ti Hříbě. Vím, že mi nemůžeš odpustit. Sbohem lásko.“
Když byl ve dveřích, tiše jsem vykřikla jeho jméno. Otočil se.
„Miluju tě.“ Vydechla jsem. Naposledy.

Autor genca, 01.02.2007
Přečteno 540x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

mooooc pěkné,akorád souhlasím,ře nakonci nemusela ta dívka zemřít..ale povedené!

18.02.2007 14:28:00 | Sanča

Moc krásné, jen ten smutný konec byl moc měla by žít ta alternativa by dala všem nadějí, že ty které ztratí opět naleznou.

01.02.2007 21:01:00 | Naty

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí