Úsměv

Anotace: V nepřeberném množství lidských osudů. Zapadá jen jeden jediný do veřejného podvědomí. Povídka inspirovaná lidskou povahou , je sondou do nás všech. P.S. Jsem dysgrafik S bujnou fantazií. Proto omluvte moji gramatiku i stylistiku.

V očích dětskou naivitu a smutek zároveň.
Její černé vlasy vlály po směru studeného větru.
Její bleděbílá tvář odváděla tekoucí studený déšť pod její šaty.
S bosou nohou přešlapávala z místa na místo.
Třásla se zimou. Její nejvěrnější přítel byl hlad.
Stojí , prostě stojí.
Upřeným pohledem sleduje výlohou návštěvníky restaurace.
Žádný se jí nevšímá. Nevnímají sirotčí dívenku.
Otočíš se a vaše pohledy se střetnou.
Setrvale zůstávají.
Dívenka se lehce pousmála v naději , že ji zachráníš.
Usmál jsi se taky , vzpomínka na svoje děti, jak jsou doma v teple a s tvojí ženou ti dodávala klid.
Pousmála se ještě víc. V jejich očích náhle vzplanula jiskra naděje.
Nevnímala zimu i děšť. V představě , že již brzo bude v teplém objetí.
Přestala se třást zimou , přišla blíž k výloze a přitiskla svoji tvář i ruce.
Zvedl jsi se od stolu.
Sirotek radostí poskakoval v děšti před vstupem do restaurace.
Ale šel jsi na záchod.
Vrátil jsi se , objednal jsi další wisky.
Dopil jsi. Odchazíš.
Na ulici před restaurací , leží dívenka nehybně na zemi s úsměvem ve tváři.
Podiváš se , jdeš dál.
Zabil jí tvůj úsměv.