Z věčně zelených pastvin

Z věčně zelených pastvin

Anotace: Pro jednoho z nejvíce vyjímečných koní, jakého jsem kdy poznala a který odešel tak mladý a tak náhle... Chybíš a moc, Jakíno...

Zavál vítr a z mraků se vynořila silueta hřebce. Klusal s hlavou zdviženou vstříc neznámému, rozhlížel se kolem sebe a zaržál na pozdrav těm, které ještě neznal. Stará klisna, vedoucí stáda, zvedla hlavu od pastvy a odpověděla nově příchozímu.

 

Mladý hřebec se zdviženým ohonem, v celé své kráse, pyšný tady stejně, jako býval tam, odkud přicházel, mířil k ní. Lysinka na jeho hlavě zářila bělostí, tři ponožky, jen na jedné přední chyběla, jako by si ji kdysi zapomněl obléct, srst ryzá s leskem zlata...
Nádherný, silný kůň na vrcholu života... Byl.

Nastal jeho čas a on musel opustit svoje stádo, své přátele, s nimiž vyrůstal, i všechny lidi, kteří ho tak milovali... Aby se připojil ke stádu zde, na věčně zelených pastvinách.

 

Vítej,“ říkala stará kobylka svým postojem. Byl tam, kde už nikdy nepocítí žádnou bolest, nic ho netíží. „osud chtěl, abys patřil k nám... Přicházíš mladý, plný sil... Co se stalo, že vyhasl tvůj život?“

 

Hřebec sklonil hlavu, zastavil se kousek od stáda. „Ale já se musím vrátit, nemohu nechat své kamarády samotné. A co mí lidé, bude jim po mně smutno...“

 

To jistě bude, všichni teď pro tebe pláčou,“ zamrkala vážně kobylka „ale cesty zpět není... Nemysli, že jsme nehledali, alespoň někteří, ti, co odešli příliš brzy... Cválali křížem krážem přes tyto zelené pastviny a řehtali jako šílení, ale zpátky na zem, mezi živé, nemohli. Potom si zvykli... Musíš se s tím smířit. Patříš teď sem.“

 

Co moje kobylky a jejich děti?“ vzdychl hřebec „Co s nimi teď bude?“

 

Ochrání je někdo jiný...“

 

A co moje panička? Kdo mě teď pro ni nahradí?“

 

Nikdo tě nikdy nenahradí.“ řekla tiše „Přijdou další, ale tvoje místo bylo jenom tvoje. Přesto ale musí jít dál, stejně, jako ty tady...“ odmlčela se a pak na něj z pod husté hřívy upřela oči „Po mně také zbylo místo a i mou smrt oplakali... Tak to prostě je.“

 

Mlčel a ona také chvíli mlčela. Potom znovu promluvila: „Ještě jsi mi neřekl svůj příběh, ani svoje jméno, cizinče.“

 

Jmenuji se Jac... Říkali mi Jakíno. Nevím jistě, co se stalo... Běžel jsem, ale pak jsem mohl dál jen po třech... Našla mě, pak přišli jiní lidé... Netrpěl jsem dlouho, nikdy by to nedovolili...“

 

Podívej se teď na nás. Budeme tvou novou rodinou... Moje jméno je Leonka. Za života jsem už neměla dost sil dál vést svoje stádo, byla jsem velmi stará a nemocná... Odešla jsem sem bez pomoci, když nastal čas.“

 

Díval se pozorně. Leonka byla velice malá, i když ve svém životě znával i menší poníky. Byla tmavě hnědá a přes oči jí spadala hustá, trochu vlnitá hříva.

Přesto, jak drobná a roztomilá byla, viděl v ní velkou moudrost a mnoho zkušeností. Žila dlouhý život a mnoho poznala. Náleželo jí právem místo vedoucí klisny. Teprve, když si prohlédl ji, upřel pohled plný zájmu, jak už hřebci mívají, i na ostatní.

 

Viděl šest valachů, tři po Leončině pravé straně, tři po levé. Klisny se skrývaly mezi nimi a proto na ně dobře neviděl.

 

Také jsem býval většinu života hřebcem.“ promluvil jeden z těch valachů „Jmenuji se Markýz. Tohle je Forest, Fantom, Monty, Vertical a Genus. Budeš naším bratrem i sokem, možná se někdy popereme o klisny, ale jako přátelé se vždy vrátíme ke klidné pastvě...“

 

Co se stalo s vámi?“ zeptal se mohutného žluťáka.

 

Markýz odpověděl: „Já jsem se narodil a skoro celý život žil v jedné stáji. Jako hřebec jsem závodil i vozil děti a učil svou milovanou paničku stejně, jako ona učila mne. Ale starý jsem potřeboval více klidu a proto mne prodala jinam, kde jsem měl prožít klidnější důchod... Za pár dní tam však přišel můj čas. Myslím, že jsem prožil vše, co jsem měl prožít.“

 

To můj život skončil brzy a bez loučení,“ vzal si slovo vysoký hnědák jménem Forest „Byla bouřka, já se pásl s ostatními... A potom jsem byl najednou tady. Měl jsem také paničku, byl jsem její první vlastní kůň. Vím, že se jí moc stýskalo. Byl jsem jedním z těch, co hledali cestu zpátky... Ale Leonka má pravdu, taková cesta není.“

 

Já také zemřel mladý.“ řekl Fantom, drobnější, černý koník, stojící vedle Foresta „Ještě jsem ani neuměl nosit jezdce, byly mi tři. Právě, když jsem se učil, se to stalo, byl jsem divoký, rád jsem předvedl svou sílu. Stál jsem na zadních, když jsem se nějak převážil...

Vím, že jsem dlouho ležel na zemi, točil se se mnou svět. Hlava mě bolela a na jedno oko jsem neviděl... Mí lidé mě zbavili bolesti, ale na nohy jsem sám nemohl, vytáhli mne až po několika hodinách a i potom mě pán musel držet, abych stál... Doufali a věřili, já bojoval, několik týdnů... Ale nelepšilo se to. Měl jsem dobré páníčky, ukončili moje trápení, stejně, jako ti tví to tvoje.“

 

Se mnou to bylo podobně.“ pokračoval další kůň v řadě, světle žlutý, kulatý koník Monty „Prožil jsem skoro celý život u mojí paničky, říkala, že jsem ten nejhodnější, jakého měla... Byl jsem dost spolehlivý, abych nosil děti a měl jsem je i rád... Jednou jsme v ohradě trochu běhali, bylo hodně sněhu, lidé tomu říkají Vánoce...

Pak jsem najednou také na jednu nohu nemohl, tak jsem zůstal stát... Panička mě našla tak, byla nešťastná, ale i já bych jen trpěl. Ani ona by to nikdy nedovolila. Odešel jsem rychle, mí lidé mi pomohli.

Víš, Jacu,“ poprvé zde někdo vyslovil jeho jméno „myslím si, že je to těžší pro ně. My skoro ani nevíme, jak se to vlastně stane...“

 

Mě panička rozhodně oplakávala moc,“ vstoupil do hovoru nejmladší z nich, hnědák s pěknou hvězdičkou, Vertical „měla pro mne už i výbavu, ještě jsem ji nemohl nosit, byl jsem hříbě, teprve dva roky. Měl jsem kamarádku Sněženku a tak se mi ani nestýskalo po mámě, celé dny na pastvině, bavilo mě žít. Pak jsem najednou nemohl na nohy, padal jsem, nechápu, co se se mnou stalo. Ani mne nenechali se trápit...“

 

Já upadl na náledí. Byl jsem sportovní kůň, když mě panička prodala, skákal jsem rád.“ promluvil poslední valach, vysoký, hnědý kůň s malým kvítkem a bohatou černou hřívou,

Genus „Neměl jsem dlouhý život, ale byl jsem docela spokojený a lidé se o mne dobře starali. Upadl jsem nešikovně, nemohl jsem na nohy, ale já to nevzdával, zkoušel jsem to znova a znova... A pak jsem byl najednou tady. Odešel jsem sám...“

 

Jakíno pokýval hlavou. Příběhy jeho nových kamarádů s v mnohém podobaly jeho vlastnímu. Oni také opustili svá stáda i lidi, protože to tak muselo být. Všichni někomu chyběli a někdo na ně vzpomínal. Povzdychl si. Bylo to smutné, že nemohli být všichni spolu.

 

Náhle zbystřil – z úkrytu totiž vyšly na světlo dvě klisny. Hned vyklenul krk a jemným zaržáním je pozdravil. Líbily se mu. Jedna rezavá, jako on, ale vyšší, s dlouhýma, štíhlýma nohama, kvítkem na čele a něžným pohledem, druhá snad ještě krásnější, zlatě plavá s hřívou černou jako noc, na čele hvězdičku...

Prohlížely si ho vcelku zaujatě, pak k němu přišly, aby si ho očichaly a přitom mu také řekly své příběhy.

 

Já se jmenuji Nota.“ začala ryzka, přestože normálně byla z nich dvou ta plašší „A celý můj život nebyl tak šťastný. I já si zlomila nohu, jako se to teď stalo tobě, ale jako hříbě a tak, že se s tím dalo žít. Panička mne vypiplala, pečovala o mne a já byla spokojená, kulhání mě příliš netrápilo, byla jsem se svým stádem na pastvině, lidé na mne také nezapomínali...

Jenže potom, i já byla mladá, silná, jako ty, paničku jeden zlý člověk obelhal. Odvezl si mne, věřila, že do lepšího.. Pak už se mnou nezacházeli dobře, pamatuji si, že mě převáželi někam daleko, pak ještě jinam, bála jsem se a nevěděla, co bude. Zmizela pastvina, slunce i kamarádi... Vyložili mě někde, kde jsem to neznala, všichni lidé mluvili jinak a stáj vypadala divně, smrdělo to tam a byl cítit strach... Pak už nic nevím. Najednou jsem byla tady, úplně sama... Trvalo dlouho, než se ke mně připojil Vertík a potom ostatní...“

 

Otřel se o ni plecí, protože její příběh byl smutný. I on si zranil nohu jako mladý, tu nešťastnou, která ho teď stála život... Teď ale byla rovná, zdravá... I ona měla všechny čtyři v pořádku. Tady je všechno dobré, věděl. Neexistují tu žádná zranění a handicapy...

 

A ty?“ zeptal se potom druhé kobylky.

 

Kráska barvy ušlechtilého zlata zamrkala a řekla: „Já jsem Vendeta. I mne stál život úraz... Byla jsem sportovní kůň, skákala jsem parkury a byla v tom dobrá, ale potom mne rozbolela záda a tak jsem se měla stát matkou, mít pauzu od sportování. Dávali mě alespoň do kolotoče, abych měla pohyb, když se na mně nejezdilo... A tam se mi to stalo. Upadla jsem a nedokázala dost rychle vstát. Ostatní nemohli, než jít dál, přes místo, kde jsem ležela já, šlapali na mne a zakopávali, než si naši lidé všimli, co se stalo. Pro mne pozdě. Nemohla jsem se postavit, nohy mě už neposlouchaly. Nenechali mě trpět a rychle ukončili můj život, i mého nenarozeného hříběte...“

 

Mrzí mě, že se tvé hříbě nestačilo narodit.“ ozvalo se a ze stínu se náhle vynořila poslední klisna ze stáda „Ahoj, Jakíno...“

 

Sheylo...“ řekl tiše, nevěřícně, on.

 

Nemyslela jsem si, že někdo z našeho stáda přijde tak brzo.“ vzdychla hnědá klisna „A už vůbec ne, že to budeš zrovna ty. Tak vyjímečný kůň, co tolik dává... A tak mladý...“

 

Stál se svěšenou hlavou, když ho ona, kobyla, kterou znával za života, matka jeho kamaráda, prohlížela a očichávala.

Sheyla zemřela kvůli nemoci, která ji dlouho trápila, tehdy i jí museli pomoci. Byla ta nejhodnější, nejklidnější, jakou znal... Její hříbě bylo první, které se na ranči narodilo. Druhý byl on...

 

Vítej tady.“ řekla, když si ho dost prohlédla a tiše dodala „Chlapečku...“

 

Zavál vítr. Stádo se dalo do pohybu. Malá Leonka v jeho čele, za ní ostatní a na úplném konci on, hřebec, ochránce. Bude na ně dávat pozor. Hlavně na tu rezavou kobylku.

 

Když se zastavili, aby se začali pást na krásné, šťavnaté trávě, zaujal místo poblíž ní.

Naposledy se ohlédl směrem, odkud sem přišel a potom sklonil krásnou hlavu a dal se do jídla jako ostatní.

 

Jakíno, krásný a úžasný, charakterní hřebec, kůň, který se vždy snažil udělat svému člověku radost a byl ten nejlepší, nás navždy opustil 26.8.2015, když si při útěku z výběhu zlomil nohu a musel být utracen. Myslím, že na něj nikdo z těch, co měli tu čest ho poznat, nikdy nezapomene. Čas utiší bolest, která po něm zbyla jeho majitelům, pro které znamenal hrozně moc. Vzpomínky zůstanou. Doufám, že tam, kde teď je, jsou skutečně věčně zelené pastviny, po nichž pobíhá zdravý a spokojený s ostatními, kteří nás opustili.

 

Na památku koní: Leonka, Forest a Fantom z Vrchovan... Markýz, Monty, Vendeta, Nota, Vertical a Genus ze stáje Prašný Dvůr... Sheyla a plemenný hřebec Bono Jac Bonanza alias Jakíno z ranče Bílá Skála...

Autor genca, 01.09.2015
Přečteno 406x
Tipy 1
Poslední tipující: Frr
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter