Stuha a růže pro hvězdu

Stuha a růže pro hvězdu

Anotace: Lor je už skoro advokátka, které byl právě přidělen první případ. Záhy zjistí, že případ Astra nebude obyčejný a že za obviněním z osmi vražd se skrývá mnohem, mnohem víc. A možná i pravda... Dokáže ji u soudu osvobodit a dát jí tak šanci na nový život?

"Astro!“ zavolala jsem.

 

Ohlédla se přes rameno, dívka s pouty na rukou, uprostřed eskorty policistů, podívala se na mne a usmála se. Jako by mi děkovala, jenže copak bylo za co? Vždyť jsme prohrály...

 

„Proč jenom jsi to udělala...“ zašeptala jsem, to už byla dávno pryč.

 

Stála jsem v soudní síni a na chvíli měla pocit, že jsem tam jenom já. To ticho... Nebo jsem jen nic neslyšela? Jen zvuk podpatků na kamenné podlaze, možná zašustění černého taftu a ťuknutí jak upustila na zem růži...

 

Můj první případ, na ten se nezapomíná. Jenže na ni by se asi nedalo zapomenout nikdy. Po letech vám tváře splynou, hlasy zní jako jeden...

Ale ona ne. Astra nikdy.

 

„Nemohla z toho vyváznout... Neplač, Lorri... Prosím...“ ozve se vedle mne.

 

Ani jsem si nevšimla, že mi po tvářích stékají slzy. Mlčky sbírám ze země tu růži, příznačně je rudá jako krev. Mohla vyváznout, ale nesměla udělat tu jednu věc, jedinou na světě, jíž si podepsala osud...
Ona to udělala.

 

 

„Nepřiznávej se. Nemají dost důkazů, aby tě mohli usvědčit.“ řekla jsem jí, když jsme spolu naposled před procesem mluvily.

 

„Nezapomenu, co jsi pro mne udělala.“ odpověděla tiše.

 

Věděla jsem, že to udělá, že všechno řekne. Od této chvíle jsem to věděla. Ale toužila jsem celým srdcem zabránit jí v tom.

 

„Astro... Prosím... Můžeš žít dál, začít znovu...“

 

„Netrap se tím,“ usmála se „věci se často nedějí tak, jak bychom si přály, ale tak, jak se z nějakého důvodu prostě mají stát. A já ti děkuji za to, že jsi pochopila.“

 

I tak jsem prosila, přemlouvala ji a dokonce jí to i přikázala, že musí mlčet.

Ona už neříkala nic, jen se na mne dívala tím svým pohledem...

Vždy měla v očích víc moudrosti, smutku a bolesti, než mohl jeden člověk znát. Byly velké, tmavé jako noc a toho dne mne litovaly. Omlouvala se beze slov, že prohrajeme. Ona často nemusela promluvit...

 

 

 

Sotva začalo líčení, ke všemu se přiznala. Svou obhajobu, která ji měla osvobodit a na níž jsem pracovala celé dny a noci, jsem vůbec nestačila přednést.

 

 

 

„Máš velkou smůlu, první případ a takovej... Nebylo co obhajovat, když se přiznala... Uvidíš, že příště to bude lepší.“ položil mi kolega ruku na rameno, povzbudivě stiskl a odvedl mne ze síně.

 

„Prosím tě, netiskni tolik tu kytku, teče ti krev.“

 

Pohlédla jsem na svoje ruce. V jedné jsem držela spis a ve druhé tu růži. Tak pevně, až mi bělaly klouby prstů. Trny se mi zjevně zarývaly do kůže, krev kapala na podlahu a já to ani necítila.

Pro ni už příště ale nebude!

 

„Já vím, že je zabila a přiznala to, jenže... Astra je jiná, než všechny jiné případy... Neměla jít do vězení. Trest si nezaslouží...“

„Za vraždu osmi lidí?“

 

„Za vraždu jednoho hajzla a sedmi děvek.“

Věnoval mi smutný a zároveň výmluvný pohled a potom vzdychl: „Jsi unavená, hodně tě do toho vtáhla. Musíš si odpočinout a pokusit se zapomenout. První případ takovej prej bejvá...“


Dobře věděl, že to je fráze a že tohle nebyl jen tak nějaký první případ...

 

 

 

 

„...a tobě přidělujeme případ číslo osm. Mladá žena, obviněna z několikanásobné vraždy, ale není moc důkazů.“

 

„Děkuji vám, ihned tu ženu kontaktuji.“

 

Osm bylo moje oblíbené číslo a takhle začal můj první případ. Otevřela jsem potom desky, které jsem obdržela. Z fotografie pohlížela spíš dívka, než žena, s velkýma tajemnýma očima a bílou stužkou ve tmavých vlasech. Neusmívala se, ale i tak působila přitažlivě a ne nepřátelsky.
Ty oči... Jako by měla celou spoustu tajemství.

 

Už z té fotky se mi Astra líbila. Určitě nebyla podobná ženám obviněným z podobných činů. Byla hezká na to, aby měla komplexy a stuha ve vlasech prozradila, že se nebojí cizích pohledů. Zcela jistě to nebyla afektovaná hysterka a za neproniknutelným pohledem jsem mohla tušit inteligenci. Přesto, že se odmítla usmívat na povel, nebyl patrný žádný chlad...

Měla zabít osm lidí – muže a sedm žen, ale důkazy chyběly, pouze ji všechny oběti znaly a některé se zatím ani nenašly. Mohl jí někdo jen chtít ublížit? Mohla to být lež.

 

 

Vydala jsem se za ní, jakmile jsem prostudovala spis a domluvila si s ní schůzku. Byla vyšetřována na svobodě, protože zatím chyběl důkaz, který by policii umožnil ji vzít do vazby.

 

Otevřela mi dveře malého domku na předměstí, usmála se a pustila z náručí malou černobílou kočičku, aby mi mohla podat ruku.

 

Byla... Tak zvláštní, jako na té fotografii. Oči, které nepochybně měly velkou moc, jednoznačně dominovaly její tváři a upoutávaly pozornost. Byla trochu bledá, asi to sama chtěla, protože později jsem v jejím domě zpozorovala několik slunečníků. Tmavé vlasy rozpuštěné, až někam do půli zad, tentokrát s temně rudou, tenkou stužkou namísto čelenky. Bezesporu zajímavé byly také její šaty. Černý taft, balonové rukávky, decentní výstřih – Astra neměla sklon k lacinosti – sukně s bohatou spodničkou, celou spoustou černého tylu, sahající pod kolena. V pase tenkou černou stuhu a na ní upevněnou červenou růži. Jednoduché lodičky podtrhující efekt.

Několik minut jsem se na ni snad jen dívala. Připadala jsem si ve svém malinově růžovém kostýmku s krémovou halenkou a tělovými lodičkami na jehlách jako nejobyčejnější žena ve městě. Rozpačitě jsem si uvědomila, že jsem sice decentně nalíčená, moje zelené oči také budí zájem a tmavé vlasy v drdolu dodávají na důstojnosti stejně, jako drobné náušnice z bílého zlata, ale vedle ní by si mě nikdo nevšiml.

 

„Tedy Astro, musím uznat, že jste velice krásná žena. Možná díky tomu na vás mohli ušít past... Máte nějaké nepřátele?“

„Děkuji,“ usmála se „ale vy mi rozhodně nic závidět nemusíte, slečno Lorri...?“

 

„Ano, omlouvám se – jsem Lorrraine, ale prosím, říkejte... Říkej...? Mi Lorri.“

 

Usmála se.

„Já jsem Astra a prosím, pojď dál do mého domu.“

 

Usadila mne do křesla, podala sklenici vody, pohladila kočku jménem Soria a posadila se naproti mně.

 

„Tak se do toho dáme... Někdo tvrdí, že osm lidí mělo zemřít tvou rukou...“

 

„Nathan...“ přikývla „Emily... Gabra... Nella... Vanda... Claire... Teresa... Anica...“

 

„Ano. Z toho se tři,“ nahlédla jsem do spisu „nenašli. Všechny jsi je znala, ale to je všechno. Myslím, že ti nikdo nedokáže...“

 

Chtěla jsem pokračovat, ale všimla jsem si, jak se na mne dívá. Pronikavě. Zvědavě. Smutně. Smířeně. Pobaveně. Přátelsky. To všechno najednou.

 

„Astro...?“

„Já jsem je zabila, Lorri. Všech osm. To není tajemství.“

 

Zalapala jsem po dechu a zaváhala, jestli dobře slyším.

 

„Cože?!“

 

Neřekla nic, ale mně naskočila husí kůže.

 

„Astro... Ale... Jestli jsi... TO udělala...“

„Bojíš se mě?“ přerušila moje koktání a natáhla ruku, aby mě pohladila po paži „Nechápeš, proč jsem chtěla advokáta...“

 

„Ne...“ zavrtěla jsem hlavou a její dlaň nesetřásla „Z tebe nejde strach...“

 

„Neublížím ti.“

 

„Proč jsi chtěla advokáta? Za... Zabila jsi osm lidí...?! Já... Myslela jsem, že jsi nevinná...“

 

Namísto odpovědi vstala, otevřela zásuvku a podala mi stoh fotografií. Z té první sálalo štěstí. Dívenka asi tak šestnáctiletá, rozevláté vlasy a žluté šaty stejného střihu, jaké měla na sobě teď, za ruku držící vysokého, tmavovlasého chlapce s nejzamilovanějším pohledem na světě. Astra a její přítel...?
Neptala jsem se a podívala se na druhou. Astra v nádherných, jednoduchých svatebních šatech ze saténu a s kyticí rudých růží, v očích slzy a na tváří úsměv nejkrásnějšího dne v životě. Ženichem byl ten chlapec a svou vyvolenou si jednou rukou pevně tiskl k sobě, stále s tím pohledem, který říkal, že ji miluje víc, než svůj život. Druhou rukou ji hladil po tváři. V pozadí shluk svatebčanů...

Třetí obrázek, Astra a její manžel na louce. Ona modrobílé šaty, on v kraťasech a tričku. Drží se za ruce... Dívají se jeden na druhého a vypadají šťastně.

 

„Astro..?“ šeptla jsem, jako by mluvit nahlas bylo nevhodné.

 

Další fotografie, tentokrát je na ní jenom ona. Sedí v křesle, tom samém, co v něm teď sedím já, uvědomím si a projede mnou mráz, v županu a s pramínky vlasů padajících jí do čela. Rozesmátá hrozí muži, který ji fotí. Už už chci fotku odložit, když mou pozornost upoutá detail... Pod jemnou látkou se rýsuje vystouplé bříško ženy v očekávání, které si navíc chrání drobnou dlaní se snubním prstýnkem...

 

Pokládám fotky na stolek. Dívám se jí teď přímo do očí. Nemá děti, vím to...

 

„Bylo to děvčátko.“ říká tiše...

 

„Ach Astro...“

 

„Rodiče,“ zatíná svaly „jsem ztratila vinou osudu a neštěstí. Ale ona umřít nemusela.“

 

Vím, že je sirotek. Oba rodiče ztratila ještě jako hodně malá a žila potom v dětském domově.

 

„Dala jsi mu srdce, prvnímu, co tě měl kdy rád, že..?“ ptám se tiše a na první pohled možná nesmyslně.

 

„Ano. Proto jsem chtěla advokáta, Lorri. Musíš to pochopit.“

 

 

 

 

 

 

„Hej Lor! Tak co tvůj případ??“ zahalekal na mne příští den můj kamarád, když mne zahlédl v univerzitní knihovně „Zajímavej? Vyhraješ to? Že se ptám, ty jsi nejlepší. Musíš to zvládnout.“

 

Zářivě se usmál a objal mne kolem ramen.

 

„Olsene,“ zasmála jsem se „nemůžu ti nic říct, víš přece, že se to nesmí.“

 

„Ale no ták... Aspoň něco, jde o tu ženskou, ne? Myslíš, že něco z toho provedla?“

 

„Možná ti něco řeknu po procesu. Ty mi taky neříkáš o svým!“ bránila jsem se.

 

„No,“ pokrčil rameny „je to fotbalista... Dostal v hospodě přes hubu a myslí si, že je to spiknutí. Je to úplnej debil, ale asi to vyhrajem.“

 

„Olsene!“

„Tak mi ukaž alespoň fotku... To se smí, ne?“

 

„To nevím. Je to krásná žena.... A právě proto ti ji neukážu.“ zazubila jsem se a Olsen zasténal.

 

„Ach jo. Lor! Krásnější než ty je sotva... Ale dobře, nech si svoje tajemství.“ usmál se mile a zastrčil mi za ucho uvolněný pramen vlasů „Půjdeš na oběd?“

 

 

 

 

Když jsem za ní šla znovu, snažila jsem se dopředu připravit. Přečetla jsem snad všechny články o těch vraždách, zjišťovala informace o obětech...

Proč nezapírá, když by mohla vyváznout? Proč přiznává i ty, co se ani nenašly? Proč mně?

Na těch fotkách vypadá tak šťastně... Jistě ho musela moc milovat. Svíralo se mi srdce nad tím, co už mi bylo jasné. Znala jen ten ústav, neměla žádnou rodinu... Nikoho, pro koho by mohla být princeznou a milovanou holčičkou. Potom Jonathan, alias Nathan, první láska, taková ta, co málo kdy vydrží... Jenže ona se s ním hnala do manželství, byla si jistá, že s ním bude celý život, jak by mohla vědět, že tak to nebývá. Věřila mu... On, chlapec s podobným osudem, na tom byl nejspíš stejně. Z těch fotek je to vidět, byl zamilovaný... Ale po svatbě...

 

„Zjistil, že nejsi jediná dívka na světě?“

 

„To je dost jemně řečeno.“ trpce odvětila Astra.

 

Milovala ho. Byli spolu dost dlouho na to, aby mu s důvěrou svěřila svůj vlastní život. On se zatím díval po jiných.

 

„Nevěřila jsem, že by někdy zradil. Zařizovali jsme dům, já na něj čekala každý den s otevřenou náručí... Byla jsem blbá, nechtěla jsem to vidět, i když mi ty coury tahal domů skoro před očima. Nechtěla jsem si nechat vzít sen, svou představu o tom, že budeme šťastní a ty noční můry z dětství, že jsem sama a opuštěná, se nevrátí... Jenže ten hajzl mi všechny sny vzal, chvíli mě vodil za nos a pak je zničil, rozbil a zahodil. Nic to pro něj neznamenalo... Že mi vzal iluze, přání, naděje na lásku a štěstí a nakonec i dítě. Bylo mu to jedno, jako bych byla nějaký zboží, něco co může použít a vyhodit... Cokoliv jsem dělala pro záchranu manželství, smál se tomu, smál se mi. Nechápal, proč jsem tak naštvaná a zklamaná, když on je mladej jen jednou a chce si užít. Nenáviděla jsem ho za to tak strašně moc... Aria se narodila v šestém měsíci těhotenství, zabila ji infekce, vyhnala ji z mého těla a vzala mi šanci stát se matkou. On řekl, že se to stává. Jenom to. A pak, když mi bylo zle a seděla jsem v noci nad prázdnou kolíbkou, ve snech slyšela Ariin pláč, co nikdy nezazněl, chodil dál za děvkama. Teda za jednou nejvíc.

 

Hlas se jí chvěl vztekem a bezmocí, která se jí vracela a já cítila zuřivost, zoufalství a bolest ženy, která ztrácí všechno, na čem kdy záleželo. Slyšela jsem řev v záchvatu šílenství, když potratila holčičku a vzlykání do ticha probdělých nocí, kdy nemohla spát, kdy věděla, že on ji nemiluje, že ji zradil a zavinil všechnu tu bolest...

 

„Vanda. Znaly jsme se z děcáku.“ pokračovala ve vyprávění.

 

Ta dívka, o které se chystala mluvit, byla druhá oběť hned po Nathanovi. Možná první milenka, možná jenom jedna z řady, která hrála nějakou větší roli a proto musela jako první zaplatit. Znala jsem její tvář s veselýma modrozelenýma očima, širokým úsměvem a záplavou blonďatých vlasů... Ze spisu, z portrétu na jejím hrobě, jehož fotografii jsem též měla k dispozici.

 

„Kamarádka?“ zeptala jsem se.

 

Zasmála se s podtónem šílenství.

„Ta děvka tu byla každej den, seděla tady se mnou, když jsem přišla o dítě a utěšovala mě...“ smála se dál, skoro hystericky „Jenom mi neřekla, že chrápe s mým mužem, když se nedívám, že ho tím svinstvem, co zabilo moji dceru, nakazila asi ona, kurva, spala s kdejakou špínou na ulici..“

 

„Astro... Potřebuješ pauzu, jsi strašně rozrušená...“ přerušila jsem ji a podala jí sklenku vody.

 

Prohlížela jsem si ji. Plakala, aniž by o tom věděla... A já měla před očima ten obrázek, jak ta, se kterou ji Nathan podvádí, která se jí za zády směje jako největší krávě, co doma čeká, zatímco oni si užívají v hotelu, sedí s ní v tomhle obýváku, předstírá soucit... Lže jí, že je kamarádka, že by jí neublížila a přitom to dávno dělá a vůbec nelituje... Astra i jí věřila. Sdílela s ní bolest, obavy... Jak moc se potom, co zjistila pravdu, musela cítit ponížená? Jak strašně ji za to musela nenávidět?

 

„Je mi to moc líto.“ řekla jsem tiše a myslela to naprosto upřímně a ze srdce.

 

„V děcáku jsme byly jako sestry. Nosily jsme i stejný oblečení, nikoho jsme neměly, jen jedna druhou. Teda, tak jsme to říkaly. Jestli bych někomu v tu dobu svěřila cokoliv, byla to Vanda. Jí jsem vyprávěla o Nathanovi, o naší lásce, byla mi na svatbě za svědka a měla být tetou našich dětí... Já kráva ji ještě litovala, když se to stalo, že musí poslouchat... Byla tak strašně falešná, tak hrozně mi lhala. Kdyby aspoň po smrti Arie řekla, že to s ní mě Nathan podvádí... Ale ona se tvářila jako kamarádka, jako že mi nejvíc rozumí a za rohem...“

 

„Jim dvěma jsi na světě věřila nejvíc...“

 

„Ano. Zničili všechno, v co jsem kdy doufala. Ublížili mi nejvíc ze všech.“

 

„Přišla jsi na to jak...?“

„Nachytala jsem je přímo v tomhle domě.“ sarkasticky se zasmála „Klidně to spolu dělali v naší posteli, uprostřed dne... Zastavilo se mi srdce, takže ani nevím, co se dělo. Řvala jsem na ně, ať táhnou, že je nenávidím, že jsou odporný svině a tak, ale prvních pár minut jsem na ně nejspíš jen zírala, opravdu nevím. Pak jsem vyházela z okna peřiny, matrace, bylo mi z toho na blití. Oni se mi ještě smáli do očí, že jsem hysterka, odešli spolu... Chtěla jsem to tu zapálit, v tu chvíli. Místo toho jsem řvala vzteky, zničila několik věcí, vlezla mu do počítače a našla tam další děvky a tři hodiny brečela v tomhle křesle s balíčkem žiletek v ruce. Takhle to bylo ještě několik dní... A pak jsem řekla, že za to zaplatí oni, ne já. Neumřu aby spolu mohli nerušeně šukat dál. Zničím je, udělám jim ze života peklo, aby poznali to, co jsem musela kvůli nim prožít já a pak...“

„A ty ostatní holky?“

 

„Všechny jsem je znala, zdravily mě na ulici a usmívaly se na mě... Dvě byly kamarádky, jedna moje doktorka, další pracovala tady v obchodě, nosila mi domů někdy zeleninu, co jim zůstala a já si myslela, jaká je hodná, jedna byla sousedka a poslední ženská z matriky, poznala nás, když zaznamenávala smrt Arie. Všechny věděly, že jsem Nathana milovala a co se stalo s dítětem, všechny viděly, jak se trápím a neřekly vůbec nic, jen se pokrytecky usmívaly.“

 

 

 

 

Odcházela jsem od ní rozjitřená a rozpolcená. Chápala jsem ji. Chápala jsem, že je zabila a dokonce jsem cítila i to, že si to zasloužili.. Na druhou stranu jsem advokátka, zabíjet lidi se nesmí, nemůže mi to přece připadat v pořádku! Ale připadalo.

Toužila jsem Astru osvobodit. Aby mohla být volná, potkat chlapa, co ji bude mít rád a žít hezčí život, bez ponížení, bolesti, bezmoci a zoufalství. Aby to bylo fér. Aby neskončila ve vězení za to, že vracela těm, co první zranili její srdce.

 

„Ach Astro, musíme dokázat, že jsi nevinná, ty nesmíš zbytek života prožít uvězněná... Zasloužíš si lepší svět... Ty přece nejsi nebezpečná, nejsi žádná zrůda, oni prostě jen... Museli zaplatit. Za to, co udělali tobě... Ach jo, vždyť i já sama doufám, že trpěli aspoň z části tak moc, jako ty...“ říkala jsem si potichounku pro sebe a hledala nejznámější případy žen, co někoho zavraždily a byly zproštěny viny, když se připlížil Olsen.

 

„Ahoj Lorri... Na co to koukáš? Ona je fakt zabila?“ se zájmem nahlédl.

 

„Ne.“ zalhala jsem „Ale pro všechny případy... Co dělá fotbalista?“

 

„Doufá, že odsoudí někoho z vlády.“ zasmál se „Ale ty neříkáš pravdu, viď? Co tě trápí? Vypadá to pro ni špatně?“

 

„Tenhle svět je příšerně nespravedlivej, to mě trápí. Víš kolik prožila bolesti? Proč někdo řeší jenom to, jestli letos poletí na Kanáry nebo na Bahamy a někomu umřou rodiče a pak s ním ještě vyjebe celej svět?“ popustila jsem uzdu emocím.

 

Olsen překvapeně zamrkal a vzdychl.

„Tak to prostě je.“

„A to je kurva nefér!“ zaklapla jsem knihu, dala ji pod paži a opustila poněkud vyjeveného kamaráda.

 

 

 

 

 

Příště jsem vzala ten svazek s sebou, také poznámky o polehčujících okolnostech, které jsem si vypsala. Ukázala jsem je Astře. Vzala si ode mne celý ten stoh, aby se mohla podívat a na oplátku mi podala dalších několik fotografií.

Byly na nich ostatní oběti. Všechny ty ženy byly půvabné a vypadaly sympaticky, ale žádná se jí nemohla rovnat. Jen Bůh ví, proč Nathan hledal jinde, když měl doma ženu, jakou na světě těžko hledat.

 

Nella a Emily byly Astřiny kamarádky. Poznaly se ve škole, navštěvovaly se, pořádaly zahradní oslavy, jezdily na výlety a vedly debaty o vaření, milostných vztazích a programu místního kina tak, jako kterékoliv jiné kamarádky. Všechno se vždy zdálo být v pořádku. Fotograf, možná jím byl sám Nathan, je zastihl na houpací lavičce na zahradě, uprostřed nějaké grilovací párty. Nelle, studentce medicíny, padaly do čela kudrnaté černé vlasy a ze snědé tváře se smály kulaté, chrpově modré oči. Emily byla blondýnka s kratším sestřihem a přísným výrazem ve tmavých očích, žila v domácnosti a přivydělávala si prodejem květin. Astra byla zachycena mezi nimi, jak něco zaujatě vypráví a všechny tři vypadaly bezstarostně a pohodově...

 

Žena, která prodávala zeleninu a kterou si vyfotila právě s košíkem přebytků nejspíš Astra, byla alespoň o patnáct let starší. Vlasy nosila obarvené na červeno, oči šedé jako ocel, bez jiskry, ale zasněné a to jí dodávalo na přívětivém výrazu někoho, kdo nemůže ublížit. Jako by si oblíbila mladou nastávající maminku, chtěla pomoci někomu, kdo toho příliš neměl a proto nosila tu zeleninu a nešetřila projevy sympatií. Jmenovala se Claire. Všichni ji zbožňovali.

 

„Tehdy jsem věřila, že jsou hodní lidé, co pomohou jen tak. Teď věřím tomu, že existuje mnoho lidí, kteří se tak tváří.“ řekla Astra, když si všimla, na jaký obrázek se dívám „Říkala o mně, že jsem chudinka, co si nedokáže udržet chlapa a že pro mne byla Nathana škoda. Ale do očí, to byla jako med a já největší zlatíčko. Taková byla kamarádka.“

 

 

Další, kterou jsem měla poznat, byla seriózně vypadající, vysoká a velmi hubená brunetka v bílém. Za zelenýma očima se skrýval pronikavý intelekt a kolem krku měla fonendoskop. Ta fotka byla vystřižena z nějakého časopisu. Doktorka Anica Geraldiová, stálo na titulku pod ní.

 

„To byla moje psycholožka.“ zasmála se opět s podtónem ironie Astra „Člověk nemůže věřit prostě nikomu. Začala jsem k ní chodit kvůli tomu, abych se smířila s tím, co se stalo... Svěřila jsem se jí se vším. Radila mi, co mám dělat, co změnit. A byla přitom jen další jeho děvka.“

 

 

Předposlední byla Gabra, sousedka z vedlejšího domku, holka krev a mlíko se záplavou zrzavých vlasů a spoustou pih, které jí dodávaly určité kouzlo. Oči modré, upřené naoko vážně do objektivu, ale vnímavější pozorovatel viděl, že se dívá s nevyřčeným úsměvem na muže vedle sebe. Byl to sám Nathan, kdo seděl na gauči s ní a držel ji kolem ramen...

 

„Byla jeho kamarádka.“ pokrčila rameny Astra „Z práce... Nechtěla jsem být stíhačka, mluvili jsme o toleranci, on že by mi kamaráda taky nezakázal... Nikdy jsem ji neměla zrovna ráda, ale chtěla jsem být vstřícná, protože jsem milovala jeho a chtěla, aby byl spokojenej... Bála jsem se, že s ní něco má, tvrdil, že jsem paranoidní. Ukázalo se, že bohužel pro mne jsem nebyla.“

 

 

„A tohle,“ ztvrdl jí pohled úplně „je nejbezcitnější svině, jakou znám. Ona mě poprvé viděla uplakanou a zničenou ztrátou dítěte, jak potřebuju jeho oporu... Asi usoudila, že ona, rozmazlená princezna bydlící u rodičů, ho potřebuje víc.“

 

Teresa, úřednice, která zanesla do matriky datum narození a zároveň smrti malé Arie. Vypadala chladně, protože její modré oči nenesly ani špetku soucitu. Ani nad takovou věcí, jako smrt malé holčičky...

 

 

 

 

„Lor! Co tu děláš?“ ozvalo se za mnou překvapeně.

 

Stála jsem totiž na střešní terase naší univerzity a dívala jsem se přes zábradlí. Bylo mi Astry tak líto. Vyprávěla mi o nich všech s jistou smířeností, ačkoliv se zlobila a zabila je, věděla jsem, že hledá svou vinu... Jak mohla za to, co jí Nathan provedl? Co udělala, že se k ní tolik kamarádek zachovalo takovým způsobem? Co mohla změnit?
Astro, řekni, žes to neudělala, já ti uvěřím a potom tě z toho dostanu...

 

„Jak ji z toho vysekám, Olsene...“

 

„Zabila je všechny...?“

Ta Olsenova otázka tentokrát už nezněla jako touha dozvědět se senzaci. Byl soucitný, když mě bral kolem ramen a opakoval mi, co už jsem věděla. Že když se nepřizná, porota neví... Že to je asi zvláštní případ a z nějakého důvodu ona chtěla mne...

„Já tvou Astru neznám,“ řekl „jen to, co v tobě probouzí. Ale pláčeš-li pro někoho, kdo zabil tolik lidí, vím, že proto musíš mít důvod. Ublížili jí moc? Nemohla s tím žít?“

„Ukradli jí všechny sny a veškerou naději... A já nechci, aby zbytek života prožila ve vězení, aby NIKDY nepoznala nic lepšího... Ona není špatná, prostě není. Víš na ni se díváš a vidíš všechno – malou holčičku, který umřeli rodiče a ona nechápe, co se to stalo, zamilovanou puberťačku, která věří, že tahle láska ji zachrání, naprosto zdrcenou ženskou, kterou prostě podvedli úplně všichni, zoufalou mámu, co ztratila dítě... Vidíš Astru neskutečně naštvanou, odhodlanou se pomstít... Ale taky hrozně zraněnou, jak si neví rady s tou bolestí... Myslím, že trpěla a trpí mnohem víc, než všechny ty její oběti...“

Stál tam, nezvykle vážný a nevěděl, co mi říct.

 

„To je v pohodě, Olsene, nic neříkej...“

 

 

 

 

Ve škole se naučíte mnohé. Jak se nemáte citově angažovat, brát osobně svoje případy, naopak udržovat si profesionální odstup a všechno vidět objektivně... A pak to vezmete a zahodíte do koše.

Tak, jako jsem to udělala já.

 

„Astro,“ zeptala jsem se hned příště „pamatuješ si na svoje rodiče?“

 

Čekala jsem spíš zamračení, než jemný úsměv, co následoval. Přikývla, vstala a přitom si bezděčně uhladila sukni, tentokrát z černého sametu, podloženou zase spoustou tylu, bílého i černého, takže výsledný efekt byl, jako vždy, dokonalý. Podala mi z jedné poličky několik fotografií. Už když je brala do rukou, bylo to jiné, než dřív. Svoje fotky ze šťastnější minulosti brala se smutkem, ty usvědčující vztekle a ublíženě, ale tyhle... Byla v tom něha, láska i hluboký smutek. Nikdy dřív, ani potom, jsem v jednoduchém gestu nespatřila tolik citů a emocí.

 

„To se jen říká, že jsem byla moc malá, že si nemohu nic pamatovat.“ řekla tiše.

 

Astře bylo pět let. Rodiče měli nehodu, když se odněkud vraceli autem, dítě jim hlídala slečna na hlídání. Už tehdy myslím policie všechno brala tak, že takhle malá hočička nechápe, co se stalo a nebude si nic pamatovat. Je zrůdnost myslet si to. Tak vznikají děti, čekající u brány dětského domova na rodiče, kteří si je určitě dneska vyzvednou... Ona sama tyhle vzpomínky má. Obraz děvčátka se dvěma copánky, co jí „tety“ zaplétaly, v kostkovaných ústavních šatičkách, stojícího hodiny a hodiny na kovovém plotě, vyhlížejícího auto rodičů, mi svírá srdce...

 

„Vlastně nevím, kdy mi to došlo,“ říká mi k tomu „že se nikdy nevrátí, protože se zkrátka vrátit ani nemohou... Prostě jsem pak přestala k tomu plotu chodit...“

„Zlobila ses?“

„Na koho?“ zhořkl jí trochu ten úsměv „Na rodiče? Vždyť byli jediný, kdo mě měl nejspíš někdy doopravdy rád..!“

 

„Promiň,“ vzdychla jsem „promiň, Astro... Nerada ti působím další bolest...“

 

Chvíli mlčela a já se zadívala do těch fotografií. Její rodiče byli... Krásný, mladý pár. Dáma, maminka, v kostýmku, rukavičkách a s perlami kolem krku. Pán, tatínek, v obleku s úsměvem prozrazujícím, že jen pro svou lásku dýchá. Přesto, že oba působili tak upraveně a elegantně zároveň bylo, nevím jak, naprosto nezpochybnitelně jasné, že ta dokonale krásná dáma běžně s dcerkou běhá po louce bosa a nenalíčená a ten skoro až důstojně vypadající pán pro ni vyrábí houpačku na stromě a v dešti s ní skáče do kaluží. Na fotkách, kde jsou i s ní, je vidět, jak moc ji milovali. Ale díky stavu fotografií, stupně ohmatanosti, zohýbaných rohů... Není těžké pochopit, že ona je milovala stejně a že těch pár obrázků bylo pro malou holčičku největší bohatství. Byl to její poklad, její pojítko s nimi... A její bolest, kterou se naučila okamžitě skrývat. V dětském domově nebyl nikdo, kdo by měl čas poslouchat a utěšovat a ostatní děti měly samy co dělat...

 

„Ona asi... Bolí ta realita spíš, než že se na to ptáš.“ řekla potom „Ale ano, zlobila jsem se, chvíli určitě... Jak mohli umřít a mě tady nechat... Chtěla jsem být v tom autě taky, samozřejmě. Ale nikdy jsem se nezlobila tolik... Víš, děti v tom děcáku, když už jsme byli větší, jednou udělaly ohýnek a pálily fotky svých rodičů... Tak to jsem já odmítla. Vždyť potom už by mi nezbylo vůbec nic...“

 

„Co bylo dál?“

 

„Když jsem začala chodit s Nathanem, chyběli mi o to víc... Myslím, že máma by mi řekla, ať dávám pozor, komu chci věnovat své srdce... A táta by s ním mluvil o tom, že mi nesmí ublížit... Na svatbě mě neměl kdo vést k oltáři a svatební šaty jsem si oblékala sama... Nathan na tom nebyl o moc lépe tedy... Ale já si mnohem víc přála, aby tam byli se mnou.“

 

Jistě, že si to přála. Někdo, kdo ji měl ochraňovat a bezpodmínečně milovat, tam nebyl. Proto se pokusila najít oboje ve svém muži. Proto čekala, že on ji nikdy neopustí.

 

„No a pak, když jsem čekala Arii... Uvědomovala jsem si, jak mladí byli, když umřeli a že nikdy neuvidí moje dítě, nikdy nebudou babičkou a dědečkem... Myslím,“ podívala se na mne vážně „že můj osud byl zpečetěn už ve chvíli, kdy jejich srdce přestala bít. Kdyby tu byli, nestalo by se nic z toho, proč tu dnes jsme. Kdyby tu byli...“

„A jak to měl s rodiči Nathan?“

„Zlobil se na ně, nikdy jim neodpustil. Ale on je ani neznal. Odložili ho do kojeňáku už jako nemluvně, nechtěli ho. Myslím, že to odmítnutí zásadně ovlivnilo jeho osobnost... A možná to byl vlastně on, kdo mi řekl, že moji rodiče pro mne nikdy nepřijdou – tehdy mě viděl pověšenou na plotě a řekl, že se nevrátí, že mě už nechtějí... Asi jsem plakala a ptala se ošetřovatelek a konečně od některé slyšela pravdu, že zemřeli. Nathan to nemohl pochopit, jak to, že mě moji rodiče chtěli a stejně jsem tam? A proč se teda nevrátí? Později si vymýšlel příběhy o těch svých, ve kterých bylo objasněno, proč ho museli odložit. Myslím, že byl střídavě princ, pirát a tajný agent, personálu šla hlava kolem, byl to chlapeček s ohromnou fantasií... A ještě později, když jsme už byli spolu, to byl on, kdo sebou někdy v noci házel a volal mámu nebo tátu... Byla jsem s ním já, chtěla jsem zahojit jeho bolest... Prostě jen, že jsem ho milovala.“

 

„Láska z děcáku...“ zašeptala jsem.

 

„Neměli jsme šanci, já vím. Už to vím.“

 

Nathan zemřel sám. Dala mu nejsilnější jed, co byla schopna sehnat... Šel si pak lehnout, ona zamkla dveře...
Seděla za nimi několik hodin, než si byla jistá, že její muž nežije. Po tvářích jí tekly slzy a v rukou držela červenou růži...

Plakala, protože ho milovala a nenáviděla, protože mu brala život. Plakala pro své sny, pro štěstí, které jí zmizelo v nenávratnu. Pro rodiče. Pro dceru.

Stačil by možná záchvěv lásky od něj a nedokázala by to. Jenže on k ní byl už jen krutý. Zmizelo to, že ji míval vážně rád.

 

Otočení klíčem v zámku... Srdce se dávno zastavilo.

 

 

 

 

 

„Co Astra?“

 

„Ahoj, Olsene,“ s úlevou se o něj opírám – dala jsem si s ním sraz, protože mi začíná přeskakovat.

 

„Lor...“ vydechne trochu zděšeně „Pane jo... Nemám... Třeba dojít pro kafe...?“

„Nikam nechoď, prosím, jen teď tady takhle stůj... A buď se mnou.“ říkám tiše.

 

Chytá mě do náručí. Stojíme v hale univerzity jako zvláštní sousoší. Já nechci nic víc, než trochu lidského tepla a pocit, že jsem na chvíli v bezpečí, on se o mne postará... On mlčí, drží, chápe.

 

Na kafe došlo o chvíli později. Pak teprv jsem mu odpověděla. Musím ji z toho dostat, prostě musím, ale nevím jak... Olsen mi neporadí, nevymyslí nic, co by mě už nenapadlo, protože tady prostě už není co. Nesmí se přiznat, opakuje on, opakuji já.

 

 

 

 

Vandu donutila spáchat sebevraždu. Myslím, že ze všech těch lidí právě na ni měla největší vztek. Zavřela ji ve svém sklepě. Ukázala mi tu místnost, měla od podlahy až ke stropu zrcadla... Tam, bez možnosti uniknout, zůstala, za tu svou zradu.

Fotky, promítané na zdi, na ty zrcadla, fotky z děcáku, fotky s Astrou. Němá výčitka – jak jen jsi mohla, jak jsi mohla, po všem...? Zradila jsi důvěru... Zklamala jsi... Lhala jsi mi... Zaplať...
Zvuk kapek vody, dopadajících na zem, bez ustání... Jako ty slzy, za které ona mohla.

Stůl uprostřed místnosti. Na něm tablety a nůž.

Vydržela dva dny. Pak spolykala léky a podřezala si žíly.

 

 

 

 

„Lor? Jsi doma?“ zazvonil u mých dveří...

 

Otevřela jsem a on mi podal růži. Žlutou. A perníkové srdce.

 

„Bál jsem se, jestli jsi v pořádku... Už týden jsi se neozvala...“

 

Byla jsem tak ráda, že vidím přátelskou tvář... Člověk z toho zoufalství kolem sebe ztratí víru v hezký svět. A on přišel, aby se podíval, jak mi je...

Po půlce pokoje na privátě jsem měla rozložené papíry, knihy, články, zákony... Fotky...

„Lorri... Proč vlastně tak moc toužíš po tom, Astru zachránit? Teď nemyslím, aby nešla do vězení, ale...“

 

„Život k ní byl tak nefér... Tak moc, že to nemohu snést... Chce se mi brečet, když to vidím, když cítím zlomek toho, co musí cítit ona... Podívej na tohle...“ podala jsem mu okopírovanou fotku malé Astry s rodiči „Copak tohle se má dít? Byla tak malá... A tohle nestačilo, musela ztratit všechno, co kdy milovala...“

Pohladil prstem dítě na fotce. Smutně se usmál.

 

„Nemělo by se to dít.“

 

Došel mi uvařit čaj a půjčil si pár materiálů. Seděl proti mně, v tureckém sedu, tak jako já, nic neříkal, jen se na mne díval a studoval.

 

„Jak to dokázala přežít?“ řekl tiše.

 

Vzhlédla jsem, držel v ruce nějaký papír z doby, kdy se předčasně narodila chudinka Aria a její matka se dozvěděla další zlou ránu, že další miminko nikdy ani nepřijde...

 

„Nevím to, Olsene.“ zaslzely mi oči, jako poslední dobou tak často „Já ji za mnohé obdivuju... Ale právě proto, víš, že to všechno přežila, si myslím zaslouží nový život a ne vězení...“

 

Nic už neřekl. Položil papíry a natáhl ruku ke mně, aby vzal do dlaně tu mou.

 

 

 

 

U dalších obětí byla mírnější, než u Vandy. Myslím, že je méně nenáviděla, nebo ztratila část vzteku. Emily a Nelle podala místo čaje odvar z tisových větviček... Anica, Claire a Gabra dostaly také malý, jedovatý, jedlý dárek... Teresa, kterou tolik pohrdala, si vysloužila smrt pod koly auta.

Pro žádný z prostředků, jež použila, nemusela do lékárny, brala si je z přírody. Nevlastnila zbraň a těla prvních tří obětí se nenašly. Ptala jsem se, kde jsou.

 

„Pohřbené, zalité betonem.“

 

Na ničem se nenašly její otisky – měla rukavice, které později strávil oheň v kachlových kamnech u ní doma...

Nebylo moc důkazů.
Přesto to ale všechno udělala. Věděla to ona, stejně, jako já a jako tušil Olsen, jemuž jsem to zatím na rovinu nikdy neřekla... Skutečně byla vinna, ale i tak jsem ji chtěla osvobodit.

Slyšet toto ti páni právníci, advokáti, profesoři ze školy, nikdy už bych si potom neškrtla, ale zkrátka to tak bylo. V mých očích Astře nepříslušel žádný trest, protože celý její život jako by ji jen trestal, zasazoval stále nové a nové rány.

Kéž by našla někoho, kdo by ji miloval. Začala s ním jiný život, zapomněla na to, co bylo.
Ona to ale neměla v plánu. Nikdy nechtěla vyhrát soud.

 

 

 

 

 

„Máš strach z toho soudu?“ zeptala jsem se jí jednou, když se proces blížil.

 

Já se bála. A moc. Protože jsem hrozně moc doufala... Astra se usmála.

 

„Po tom všem bych se měla bát zrovna tohohle? Ne, Lor, nemám strach. Vůbec z ničeho.“

 

„Nesmíš se přiznat. Nic neříkej... Prosím. Dali by ti doživotí...“

 

Nic na to neodpověděla, jen pokrčila rameny. Ale někde hluboko v jejích očích jsem už tehdy uviděla zprávu o tom, že to udělá...

 

 

 

 

 

 

 

„Olsene, co když to nevyjde...“

 

„Lorri... No tak... Víš, nikdo z nás určitě pro klienta neudělal tolik, jako ty pro ni...“

Seděl proti mně na koberci v mém pokoji, jako už mockrát. Stalo se naším milým rituálem, že navečer přišel, většinou přinesl večeři a jednu růži, povídali jsme si a rozhodně ne jenom o práci... Někdy zůstal i pak, díval se na mne, zatím, co jsem pracovala. Hrozně rád mě pozoroval. Říkal, že mám dokonalé oči a že má rád to, jak se mi pohybují rty, když si mluvím pro sebe při dělání poznámek... Ale myslím, že nejraději měl můj úsměv, kterým jsem za tahle slova děkovala, protože přitom se na mne díval tak zvláštně.. V očích mu zářila něha, kterou jsem v něm vzbuzovala já, touha ochránit mne, usmál se také a jeho rysy zjemněly... Tak se dívá muž na ženu, kterou zbožňuje. A já byla ráda, že se mnou je.

 

 

 

 

 

Zbývaly poslední dva dny, když mi Astra ukázala poslední důležitou fotografii. Tu, která ve chvíli, kdy jsem ji spatřila, změnila mne samou. Dotkla se mého srdce úplně jinak, než všechny ostatní. Způsobila, že se cítím také osobně zodpovědná za Astřin smutek, bolest a ponížení. Bůh mi odpusť to, co já sama nedokážu...

Na té fotce jsem byla já.

 

Čas se zastavil. Zírala jsem na sebe a muže, kterého jsem teprve teď poznala. Za celou tu dobu jsem si nevšimla... Jak jsem si mohla nevšimnout?
Otvírám a zase zavírám pusu, chci říct Astře tisíc věcí a přitom není, co bych mohla říct.
Já jsem vinna, já to udělala. Já jsem jedna z jeho děvek. Já jsem jí taky ublížila!

Oholil si vlasy a nechal narůst vousy, představoval se jako Jon, proto jsem si to nespojila, proto mě neudeřil na fotkách do očí... Jon... Jonathan... Nathan...

Má chvilková známost. Astry životní, tak nešťastná láska.
Můj rozmar. Její naděje na bezpečí.

Můj milenec na pár nocí. Její manžel, s nímž chtěla sdílet celý život.

 

Zabij mě, Astro. Prosím tě.

 

„Nevěděla jsi to.“ řekla tiše po nekonečně dlouhé chvíli „Vím, že jsi o tom nevěděla.“

 

Slzy mi tekly po tvářích. Nikdy bych ji nezranila, jen tušit pravdu... Chytám ji za ruce a fotografie, důkaz, padá zvolna na dřevěnou podlahu.

„Astro...“ spíš sípu, než mluvím „Astro...“

Promiň? To je tak hloupé. Odpusť? To si ale nezasloužím. Je mi to líto? Nestačí slova.

 

I ona pláče. Objímá mě a pláče. Nemělo se to stát...!

 

„Všechny ty ostatní to věděly. Lhaly mi do očí. Zrazovaly mě... Smály se mému zoufalství... Žádnou nezajímaly moje city...“

„Ale tebe to přece bolí i tak... Nikdy si to neodpustím, nikdy...“

Bolí mě srdce, jako by je někdo svíral do kleští.


„Neudělala bys to...“ vzlyká.

„Zabila bych ho, kdybych to věděla, Astro... Je mi to tak líto, tak moc...“

„Já vím...“

„Dostanu tě z toho, slibuju, začneš novej život s chlapem, co ti neublíží, co tě neopustí, přísahám...“

Slzy dopadají na podlahu... Je to jako déšť, ale bolest nesmývá. Zůstává stejná. Vím, že bych udělala cokoliv, abych splnila slib. A přitom někde uvnitř cítím už mnoho dní, že se stane nevyhnutelné...


„Lor,“ odtahuje se jemně a dívá se mi zpříma do očí „na všechno je pozdě... Já je zabila...“

„To je jedno,“ říkám a myslím si to „to nevadí... Nevědí to, důkazů je málo...“

„Já je zabila...“

 

 

Jsou věci, které se nedají vzít zpět. Které nikdo nemá moc změnit... Kdyby před lety nebylo náledí, auto nedostalo smyk, Astře by se nezabili oba rodiče a ona by nikdy nemusela tolik toužit po lásce, protože by ji měla celý život... Nesnáší zimu, sníh a led.

 

Malá holčička u plotu, které se sněhové vločky usazují ve tmavých vlasech, spletených do copů. Slzy na tvářích štípou, je mráz... Až ji vychovatelky najdou, dostane vynadáno. Stejně se sem zítra zase vrátí. Nevadí, že sněží, ona nevnímá, že se už třese zimou. Ona vyhlíží. V té vánici se určitě musí brzo ukázat světla auta... A pak se objeví. Vrátí se pro ni... Nebo ne?

 

O pár let později, už na ně nečeká. Sedí u krbu a snaží se nebrečet. Nenávidí zimu! Nenávidí všechny, koho tohle nepotkalo. Zlobí se i na ně, proč nezůstali doma...
Pozoruje ostatní děti a taky je nenávidí. Jak se můžou jen tak smát... Moc s nimi nemluví. Dělají si z ní legraci, protože se na Vánoce schovává – vždyť je to jediný den, kdy jsou všichni spokojení a v dětském domově vládne laskavá nálada. Proč není s nimi a nechce žádné dárky? Proč je ta Astra taková divná?
„Kašli na ně.“ sedá si k ní jiná dívka, blonďatý andílek, co má stále na tváři úsměv...
„Nesnáším Vánoce.“

„Jo, já vím. Není to jedno? Nemusíš je slavit, když nechceš.“ říká a potom zaváhá „Vaši umřeli v zimě, viď?“

Astra přikývne. Chytá ji za ruku, ta kamarádka. Věděla to... A odvede ji s sebou ke stolu, chce jí ukázat nějakou knížku. Ani slovo už o sněhu a náledí...
Vanda to vždycky chápala...

 

„Nemám ti podat ještě jednu deku, zmrzlinko?“ ptá se jí chlapec a líbá ji na tvář.
Sedí zachumlaná v křesle a dívá se z okna. Sněží...
Nathan ji zvedá do náručí, jako by nic nevážila, aby si mohl sednout a vzít ji na klín. Ještě stále jsou v dětském domově. Bude jim osmnáct... Už ji požádal o ruku a ona souhlasila...
„Zima ti neublíží. Já to nedovolím.“ balí ji do té deky ještě víc a ona se o něj opírá.
Ne, nic jí neublíží, když je s ním. To on ji hladí po vlasech a rozumí tomu, proč nechce nic slavit. Možná, že kvůli němu začne. Bylo by hezké mít doma Vánoce...
„Mám tě rád, Astro...“

Tu noc vyšla ven, do té vánice, jako kdysi. Znovu stojí u plotu... Usmívá se, i když namrzající slzy pálí stejně, jako kdysi. Vyrostla... Už ví, že je nikdy zpět nepřivolá. Ale... Chce jim něco říct...
„Mami... Tati...“ šeptá a obrací tvář k nebi, ke hvězdám „Budu se vdávat... Tak jen... Chtěla bych, abyste se dívali...“

 

 

„Kde máš rodiče ty?“ zeptal se jí na svatbě jeden z přátel jejího muže.
„Mají to trochu moc daleko.“ říká.

„Jako, že třeba přes moře?“
„Jako, že třeba tam.“ usměje se a ukazuje k nebi.

Ten den si z toho dělá legraci. Poprvé za celých třináct let...

 

Další Vánoce, ty první, které se rozhodla prožít, mu řekla, že budou mít miminko...
Takže ty další už mohly být opravdu šťastné.

Chtěla toho moc?

 

 

Teď tu stojí proti mně a pláče. Neptám se, proč přesně. Pořád jsem jí říkala, že všechno bude v pořádku, ale teď už chvíli mlčím. I mně stále tečou slzy a místo slov si klekám na zem. Ona ale nechce, abych před ní klečela a nechce, abych ji prosila o odpuštění, které mi nejspíš stejně nemůže dát, a tak si kleká taky a zase se mi dívá do očí.


„Chtěla jsem, abys pochopila.“ říká „Našla jsem si tě a požádala o tebe, jako advokátku. Bylas jediná, se kterou mě podváděl a kterou jsem neznala. A netušila jsi o mně. Když jsi přišla, poznala jsem, že bys toho nebyla ani schopná, ublížit mi cíleně. Víš, z toho, jak ses dívala na ty fotky, na mne... Pochop mě, Lor... Prosím tě...“

 

„Ale já tě chápu, Astři... Kéž bych mohla změnit tvůj život, kéž bych mohla víc, než jen poslouchat... Já... Není to jen práce... Cítím z tebe všechno... A taky pláču pro všechny tvoje ztráty a zrady... Ty ostatní jsi zabila, protože oni zabili něco v tobě... Měla bys ale zabít teď i mne, protože i já jsem toho součástí... Nemůžeš vědět, jak moc mi na tobě záleží, ale já to vím... A i tak jsem ti ublížila a mne to bolí... Ty sis nic takového nikdy nezasloužila...“

 

„Díky...“ řekla tiše „Lor... Tebe jsem nikdy zabít nechtěla.“

 

Potom mě poslala domů, kde už na mne čekal Olsen – měl náhradní klíče od mého pokoje, protože tam teď často pobýval...

 

 

 

Přišla jsem tam jako ve snách. Můj obličej jako by zamrzl, nebyla jsem schopna úsměvu... Skoro jsem ho ani nepozdravila, jen mlčky došla ke gauči a složila se tam. Zavřela jsem oči.
Měl strach, co se mi stalo a já ani nechtěla mluvit, ale nakonec jsem mu o všem řekla. Zděsil se a začal bláznit, že se mě určitě pokusí, nebo už pokusila, taky zabít, vždyť ostatních se zbavila a já jsem poslední... Snad jsem to ani nevnímala, i když mě chtěl odvézt do nemocnice. Neměla jsem strach. Ona by mi neublížila. Což se o mně bohužel už říct nedalo...

Tak jsem ho tiše poprosila o čaj a dala se do vysvětlování...

 

Zůstal se mnou i přes noc. Usnul na gauči okolo půlnoci a já si sedla na zem a dívala se na něj. I teď se mu ve tváři značily obavy o mne a já si uvědomovala, jak moc ho mám ráda.

Kdo jiný by tu teď se mnou a pro mne byl? S něhou, která ovládla mé srdce, jsem ho přikryla dekou a se zaváháním pohladila po vlasech. Jen spi, můj ochránče...

Potom se mé myšlenky znovu vrátily k Astře.Vidím ji v nich ve stejné situaci, jako jsem právě teď já. Kéž by Nathan tehdy nebyl taky chlapec z děcáku. Jak by jí mohl dát všechno to, co potřebovala, když to sám jen hledal... Nechci ho chápat, zlobím se na něj kvůli ní, ale nemohu nevidět, že pod tím vším, byl ztracený... Rodiče ho nechtěli, to stigma se s ním táhlo celý jeho život. Proto tak zradil svou krásnou ženu, musel se neustále ujišťovat, že ho všechy ty ženy chtějí, že už není odvržený, že za něco stojí... Chudinka Astra, snažila se ze všech sil, ale tohle nemohla překonat...

Byli jako dvě děti, bloudící světem bez toho, aby v něm dokázali spolu žít.

 

 

 

Den před procesem, dnes za ní už nejdu. Piluju svoje argumenty, svou obhajobu, jedu k soudu zjistit některé věci, šílím, panikařím, brečím.
Olsen už má kolem svého klienta dávno všechno vyřešené a tak je se mnou, podává mi kapesníky, kafe, čokoládu a papíry, které mi vypadávají ze spisu, jak se mi neustále třesou ruce. Jsem mu za to vděčná, že nejsem sama...

 

 

 

Znovu, naposledy, než se rozhodne, vidím Astru u soudu, dvě hodiny před procesem. Poprvé ji vidí i Olsen, který je stále po mém boku...
Nepředstavuji je, protože on se ode mne hned odpojí, ale vím, že se podíval překvapeně a s obdivem. Stála tam totiž jako záblesk z jiné doby, nebo jiného světa... Tak tajemná a tak krásná, v jedněch těch svých šatech a zase s růží u pasu. Dnes má ve vlasech i místo pásku stužku bílou. Bílá, jako nevinnost? Bleskne mi hlavou... Šaty má ale černé, jako vždy... A její oči, s jejich hloubkou, kterou už vídám i ve snech, jsou vážné... Tady, mezi lidmi z ochranky a všemi obyčejnými v kostýmcích, vyniká to její kouzlo, půvab, jímž se liší...

 

„Ahoj, Astro... Dnes vyhrajeme...“

„Zdravím tě, Lor... To byl tvůj přitel?“ ignoruje mou snahu naladit i ji na bojovnou notu.

 

„Nejsme spolu...“ zaváhám. Nejsme, ale vím, že patříme k sobě.

 

„Má tě rád.“ říká velmi tiše „A ty ho máš ráda. Budete moc krásný pár.“

Cítím se před ní zvláštně, skoro se stydím.

 

„Ale ty,“ dodávám si po chvíli odvahu „si taky najdeš hodného přítele, Astři... Až odsud vyjdeme za pár hodin, budeš volná a potom tě potká štěstí, uvidíš...“

 

Jenže to nezní přesvědčivě, dokonce ani mně samotné. Ona to přejde. Je taktní.

 

„Nechceš prohrát.“ podotýká.

 

„Nechci. Mám tě ráda. Záleží mi na tom, jak skončíš.“

 

Vůbec bych to neměla říkat. Ale je mi docela jedno, že je to mimo pravidla. Prostě to tak cítím.

 

A potom jí říkám, ať se nepřiznává. Ona mi ale místo plánování strategie jen poděkuje za všechno. Snad není za co, ach Astro, Astro... Nedělej to...

Udělá to.

 

 

Soud začne. Vstává. Předbíhá mne. Nestihnu ji bránit, nic říct a přiznává se. Je po všem dřív, než se vzpamatuji, odsoudí ji, odvedou ji...
Klapot podpatků... A ticho kolem... Růže...

 

Olsen mi říká všechny ty fráze, jinak nemůže mluvit, ne tady, kde nás všichni slyší, odvádí mne ze síně a potom ven z budovy. Dlaně mi krvání od trnů.

 

 

„Je mi to moc líto,“ konečně říká, když sedíme v autě a chytá mě do náručí „není to fér, Lorri, není a nezaslouží si to... Já vím...“

 

„Jak to mám zvládnout, já nechci, aby to tak skončilo!“ vzlykám.

 

„Ona to rozhodla za vás obě... Lor, co můžu udělat, řekni... Mrzí mě to...“

 

„Jsi se mnou, Olsene, děkuju... Za to všechno...“

„Chci s tebou být i dál. Už vždycky.“ říká s určitým strachem, zda to cítím stejně.

 

Zvedám oči plné slz, usmívám se přes ně a odpovídám: „Chci, abys se mnou byl navždycky...“

 

 

 

Po chvíli jsem konečně schopná zase normálně myslet. Musíme k Astře domů, zůstala tam její kočka a nikdo se o ni nepostará, jestli to neuděláme my.
Olsen řídí, nic nenamítá a jede, kam mu říkám. Správně bychom tam neměli, nemáme v domě co dělat, ale ani mi to nepřipomíná.
Kočička Soria, černá jako noc, jen s bílými vousky, náprsenkou a předními tlapkami, sedí na parapetu a nefritově zelené oči vyhlíží.

„Ahoj, Sorinko,“ zdravím, když konečně najdu schované klíče a vejdu dovnitř.

 

Obtáčí se mi kolem nohou a vrní. Však mě zná... Zvedám ji opatrně do náručí a chci jít. Olsen stojí u stolu a říká mi, ať se podívám. Je tam krabice, na kterou Astra napsala moje jméno. Všechno si naplánovala...

Odnášíme do auta kočku a jakýsi dárek, který mi její majitelka připravila. Ohlížím se naposled na domek, který byl jejím snem a v němž ji nic dobrého nečekalo...

 

„Pojď, Lorri...“

„Počkej,“ odbíhám ještě z auta. Ta růže, rudá růže, kterou upustila v soudní síni a já ji vzala... Pokládám ji s jakousi úctou před dveře jejího domova.

A potom odjíždíme.

 

 

 

 

„Proč?“ šeptám, když se dívám do krabice „Proč jsi to vzdala?“

 

Sedím na koberci ve svém pokoji, Sorinka zkoumá a prochází svůj nový domov a Olsen odjel do supermarketu koupit kočičí krmení a toaletu. A já mám na klíně tu kartonovou krabici, do níž Astra shromáždila zřejmě všechno, co jí bylo drahé a nebrala si s sebou do vězení...
Znovu vidím těch pár fotek z doby, kdy byla šťastná s Nathanem... Dívám se na ně se smutkem. Kéž by se to nikdy takhle nestalo. Překvapeně zamrkám, když na fotku, na které čeká Arii, spadne kapka vody – už zase pláču a ani o tom nevím, otírám si tváře a opatrně rukávem vysouším ten obrázek. Mohla být šťastná... Ubohá holčička, která umřela ještě v jejím těle, ubohá Astra, která se tak těšila na chvíli, kdy se stane maminkou...

 

„Tvá maličká spí v pokoji,“ teď už slzy nezastavuji „ach Astro...“

 

Potom fotky s rodiči, ty jediné, které měla... Proč z nebe líp nechránili svou jedinou dcerku? Kéž by tenkrát v ten mrazivý zimní den zůstali doma s ní...

 

„Lor?“ vyruší mne Olsen, je zpátky s věcmi pro Sorinku.

 

Odkládám krabici a organizuji, co kam dáme, aby moje nová kočičí kamarádka měla co nejlepší bydlení... Potom je čas na večeři, na to jít si lehnout... Napůl rozbalená krabice zůstává na mém stole tak, jak je...

 

 

 

 

Je ráno. Něco je špatně. Vím to. Pootevřu oči a vidím Olsena, sedí vedle mojí postele a ve tváři má tak zoufalý výraz, že najednou přesně vím, co za zprávu mi chce říct.

Ne...! Ne.... Já to nechci slyšet, nechci, otáčím se od něj a rozbrečím se, nechci to vědět! To se nestalo, nemohlo se to stát...

Hladí mě, sám pláče, říká, že mu to je líto, říká... Že Astra teď drží v náručí svou holčičku... Ne! Astro! Astro...! Ty jsi neumřela, řekni, že ne! Nemohla jsi přece umřít, to není fér...!

 

„Teď už je tam,“ říká Olsen a otírá si slzy „už jí nikdo nikdy neublíží...“

„Olsene, to nemůže... Být pravda... Ona přece nemůže nebýt...!“

 

„Mrzí mě to,“ třese se mu hlas „a vím, že se na mě budeš zlobit, že ti to říkám zrovna já... Myslím, že to tak chtěla...“

 

Zvedám hlavu a upřeně se na něj podívám. Vážně se bojí, že ho budu za tu zlou pravdu, kterou mi říká, nenávidět. Ale... To ta skutečnost bolí, ne to, že to říká. Už chápu, jak to ona myslela...

 

„Jak...?“

 

„Měla u sebe kapsličku kyanidu. Bůh ví, kde se k němu dostala. Schovala ji do spony, kterou si zapínala stuhu ve vlasech...“

 

„Je to... Strašný... Bože... Vždyť byla tak mladá... Olsene... Proč to udělala? Já... Jsem jí chtěla pomoct...“

 

„Myslím, že jsi jí i pomohla...“ říká potichu, pořád se bojí, že ho pošlu pryč „Muselo pro ni být krásný mít někoho, komu na ní záleží...“

 

„Olsene...“ selhává mi hlas.

 

„Věděla to...“

 

Doufám, že má pravdu. Doufám, že opravdu věděla, jak se dotkla mého srdce.

 

„Nezlobíš se, že jsem ti připravil tak hnusný ráno?“ ptá se po chvíli Olsen.

 

Konečně vnímám, že mě celou dobu drží, hladí a uklidňuje...

„Olsene,“ zaplavuje mě vlna lásky, protože se o mne stará a chce mě zachránit „jak bych se mohla zlobit? Miluju tě...“

 

„Jsem tvůj rytíř?“ usměje se, protože jsem mu kdysi před lety řekla, že čekám na rytíře...

 

„Jsi jediný, kdo jím může být.“

 

Mám pocit, že i tohle Astra chtěla.

 

„Vždycky tě budu milovat, Lor. I kdybys někdy nebyla dáma. Ale ty budeš. Ty jsi prostě taková.“

 

 

 

Nevybalila jsem celou krabici. Teď je čas to dokončit. Nebyl to dárek, bylo to dědictví, co mi nechala. Pod fotografiemi byly dva balíčky, z nichž se vyklubaly šaty. V jednom ty žluté a modrobílé z fotek, ke kterým připsala vzkaz „Od chvíle, kdy mě přestal milovat, jsem je nemohla nosit... Ale ty můžeš, Lorraine.“ a ve druhém černé, ty její nejoblíbenější. Prostě jen nechtěla, aby skončily v sekáči a prosila mě, ať je nosím...

Pak tam byly stříbrné náušničky s růžovými kamínky, které dostala od rodičů a které měla nosit její dcerka... „Jestli se ti jednoho dne narodí děvčátko, budu ráda, když dostane tento dar ode mne...“ Malá černá knížečka, po jejímž otevření jsem zjistila, že jde o deník, který si psala, když žila v dětském domově, zhruba do sedmnácti let, v něm vložený obrázek malovaný dětskou ručkou, maximálně tak osmiletou a na něm holčička, malá Astra, s rodiči, dvěma sourozenci a psem, před domečkem, na který svítí sluníčko, patrně něco, o čem snila, jak to mohlo být...

Na dně ležely misky na jídlo pro Sorinku, její plyšová dečka a dvě hračky a pod tím ještě jedna fotka. Někdo vyfotil Astru takovou, jak jsem ji poznala, dokonale tajemnou, krásnou a nerozluštitelnou, pokud sama neotevřela své srdce. Ta vážná tvář, ve které se stejně svým způsobem smály krásné oči... Stužka ve vlasech, šaty se spodničkou, lodičky, růže a v náručí kočka...

Možná se tak nechala vyfotit pro mne, blesklo mi hlavou. Nechtěla, aby na ni všichni zapomněli a nic nezůstalo...

Konečně jsem našla také obálku – čekala jsem to od chvíle, kdy mi Olsen řekl o její smrti. Psala mi vzkaz. Vysvětlení? Možná...

Víc už mi po ní nezbylo.

 

 

„Ahoj Lorri... Děkuji, že jsi pochopila. A prosím o porozumění ještě jednou, naposledy.
Vím, jak strašně moc jsi mě chtěla chránit a zachránit, tak moc, že jsi nemohla vidět pro tebe zlou pravdu – že pro mne naděje není.
Neboj se, dlouho ve vězení nebudu... Jsem tak moc unavená životem, nepřeji si nic, než v klidu dokončit svou cestu tady. Asi to mohlo být jinak, ale už dávno se to nedá změnit, pro mne je pozdě a jsem smířená. I ty se s tím smiř, prosím tě.
Počítala jsem s tím, že utečeš, až zjistíš pravdu, že se mě budeš bát, nebo mě okamžitě usvědčíš před soudem. A trochu jsem doufala, že mi porozumíš. Ale rozhodně jsem si nemyslela, že mě budeš mít vážně ráda, že se tak vžiješ do mého života, že budeš nade mnou plakat...
Docela jsi mě tím dostala, bylo hezké znát tě. Tak proto ti tyhle věci taky dávám. Nech si je, nebo je vyhoď, asi mi to už bude jedno... Ale byla bych radši, kdyby sis je nechala.
A prosím... Jestli tě můžu ještě o něco žádat... Mohla bys prosím donést alespoň jednou za pár měsíců několik bílých růží na hrob mé holčičky? Jestli ne, nevadí... Jestli ano... Děkuji, Lor.
Tolik doufám, že se s ní někde Tam snad shledám a konečně ji budu smět držet v náručí. A že znovu obejmu rodiče, protože mi chybí už tak moc dlouho...
Mrzí mě, že jsem ti zkazila první případ, vím, že tvá obhajoba byla perfektní. Budeš skvělá advokátka. Nebuď smutná, protože já už nebudu... A pohlaď Soriu... Jednou mi povíš... Pa, Astra“

 

 

 

 

Nebyl nikdo, kdo by se postaral o pohřeb, ani, kdo by na něj přišel. Jedině my. Nekonal se žádný obřad, jen jsme ji nechali uložit k dcerce a dopsat na náhrobek jméno. Snad by to tak chtěla.

Následující týdny byly kruté.

Ve škole jsme naše případy ještě řešili, já pochopitelně svou obhajobu teprv přednesla, ztratila ale hodně ze své ohnivosti. Navzdory mojí snaze udržet si kamennou tvář, se našlo několik spolužáků, kteří poukazovali vyučujícím na mou údajnou neprofesionalitu a přílišnou citovou angažovanost v případu. Naštěstí ale většina učitelů brala v potaz to, jak velký otřes je smrt klienta a ještě k tomu prvního v životě a tak mě omlouvali.

A mé druhé velké štěstí bylo, že Olsen stál při mně, připravený zastat se a podržet. Náš vztah, teprv začínající, prošel během prvních měsíců po Astřině smrti i tak zkouškou, kterou jsme společně překonali. Vím, že to byly těžké chvíle, nebyla jsem na tom dobře a on chtěl dělat víc, než bylo možné... Je mi líto, že toto musel prožít se mnou, avšak na druhou stranu vím, že muž, který by to neustál, by nemohl nikdy být mým životním partnerem.

To Olsen je. Brzy jsme spolu začali žít a po překonání všech nástrah jsme začali plánovat společnou budoucnost.

Na hrob malé Arie, její maminky Astry i jejích rodičů jsem nosila jednou za čas růže, jak doufala, že budu. I já doufám, že na ni všichni čekali někde Tam, kde už je líp...

Pocitu viny za to, co se jí stalo, ať už mého osobního, nebo celého tohoto světa, jsem se nikdy nezbavila.

 

Po několika měsících vztahu, ale vlastně několika let, kdy jsme se znali, mě Olsen požádal o ruku a já souhlasila. Naše svatba byla nádherná... Všichni naši přátelé a obě rodiny byly s námi a dělali ten den ještě krásnějším. Moji i Olsenovi rodiče byli spokojeni s volbou partnerů. Máma a sestry mne oblékaly do svatebních šatů a já plakala, stejně, jako když mě potom táta vedl k oltáři, protože jsem si nedokázala představit, že by tu nebyli, že bych na to všechno byla sama, neviděli by mě jako nevěstu, nemohli si s námi připít... Ta představa mi lámala srdce. Muselo to být strašné, i když o tom dokázala i žertovat, muselo se jí tak stýskat...

Za dva roky po svatbě se nám narodila holčička, která od nás do života dostala jméno Stella. Její příchod na tento svět byl nejspíš nejkrásnější věc v mém životě, samozřejmě také jedna z nejnáročnějších. Když jsem ji potom držela v náručí, opatrně, trošku vyplašená tím maličký, křehkým stvořením, které jsem po devíti měsících konečně uviděla, zamilovala jsem se naprosto neuvěřitelnou, silnou láskou, která ve mně nejspíš byla vždycky a která nikdy neskončí. Byla tak nádherná... Dívala jsem se na ni a věděla, že nikdy nesmím tohle děťátko opustit, byla jsem odhodlaná žít kvůli ní navždy.
Olsen se díval, když ho k nám přivedli, na svou novorozenou dceru úplně stejným pohledem, jako já. Zrodila se jeho životní láska, jeho princezna.
Podíval se na mne, slzy v očích a dojatě řekl: „Lásko, ona je tak krásná... Děkuju Ti...“

 

Když jsme si malou přivezli domů a já s ní seděla v houpacím křesle, kojila a uspávala naše štěstí, sedal si můj milovaný manžel blízko k nám a díval se s tou něhou v očích, kterou cítil někdy ke mně a vždycky k naší holčičce...

 

„Myslíš někdy ještě na Astru?“ zeptal se tiše, když jsem spící Stellinku pokládala do postýlky.

Ano, myslela jsem na ni. Teď jsem se sama stala matkou a to, že někomu dítě zemřelo se mě dotýkalo mnohem víc, než dřív. Dívala jsem se na naši berušku a do mysli se mi vkrádaly představy, že bych ji snad měla ztratit, ale byly tak děsivé, že jsem je nedokázala ani snést. A jí se to stalo. Tři měsíce předtím, než se měla Arie narodit... Když jsem já byla tři měsíce před porodem, už jsem dávno dítě ve svém bříšku milovala víc, než svůj život a kdyby odešlo... Teprve jsem plně pochopila, jak to Astře muselo rozervat srdce na kusy.

 

Emocemi zmítaná a zase se slzami v očích jsem se k němu otočila a on mě pevně obejmul. Nemusela jsem nic říkat a ani on nemusel. Oba jsme věděli.

Víc se mě dotýkala i smrt jejích rodičů. Už i dříve ve mně představa malé holčičky, která ztratila mámu i tátu, probouzela strašný smutek, teď to bylo ale mnohem horší. Představa, že by se to stalo naší dcerušce... Ne, to se nestane, my budeme žít hrozně, hrozně dlouho a ona bude mít krásné děství, naši podporu potom, až se z děvčátka stane žena, budeme na její svatbě, budeme s ní vždycky... Říkala jsem svoje obavy Olsenovi a on mi říkal také, že to takto bude a všechno bude v pořádku.

 

Stellinka rychle rostla, za chvíli byla z nemluvněte krásná, okatá holčička s culíčky, chodila do školky a večer se chodila mazlit do naší postele...

Taky se jí narodila sestřička, stejně úžasná, nádherná a milovaná princezna, jménem Sára. Přišla na svět velmi rychle a snad už hned po porodu, když jsem ji chovala, prohlížela si to děťátko a podivovala se zase zázraku, že ve mně mohlo vyrůst něco tak dokonalého, se očkama rozhlížela kolem, jako by chtěla, aby jí nic neuteklo. Zamilovala jsem se do ni, do maličké neposedy s tmavými vlásky, úplně stejně, jako když se narodila prvorozená. I u ní jsem cítila, že ji nikdy nechci opustit a že udělám cokoliv, jen aby ona byla šťastná.

 

Byla jsem nejspokojenější máma na světě, se svými dvěma děvčátky. Astřiny náušničky nosila Stella a když jí trochu povyrostla ouška, pořídili jsme jí jiné a tyto potom dali zase Sáře, jako její první...

 

S oběma dcerkami jsem stejně, jako před jejich narozením, zašla občas na hřbitov, někdy jen my holky, někdy i s jejich tatínkem, někdy jenom já, položit tam ty růže.
Přirozeně se zajímaly a ptaly a já jim přiměřeně k věku odpovídala. Věděly, že tuhle „tetu“ nikdy neuvidí a že jí nosíme kytičky, protože je teď v nebi a my na ni takto vzpomínáme. Znaly její podobu z fotek a milovaly ty krásné šatičky, které nám nechala a ve kterých jsem jim někdy dovolovala si hrát. Olsen pak pouštěl hudbu a tančil v obýváku s každou z našich krásných dcer i se mnou, smáli jsme se a užívali si ty společné chvíle jak nejlíp to šlo.

 

Když bylo Stelle pět, byla předškolačka a její dvouletá sestřička Sára, od malička společenská už se skoro těšila do školky, byli jsme stále naprostým středem jejího světa. Mně volala, když se v noci bála a chtěla pomazlit, nebo když potřebovala zavázat tkaničky, já přesně věděla, jak má nejradši kakao k snídani a že plyšák Tom chce před spaním taky pusinku na čelo. Tatínka si zase volala vždy ke koupání, protože si s ní hrál a blbnul, s ním si hrála na schovávanou a ráno ji odváděl do školky, cestou si s ní povídal o všech tajemstvích a otázkách, co taková holčička má.
Kdo tohle dělal pro Astru? Komu mohla ona kreslit obrázky a chodit se tulit do postele? Kdo jí zpíval před spaním a šil pyžámka pro plyšáky?

 

Do první třídy nastupovala s nadšením i strachem a já brečela, jakmile jsem ji nechala ve školní třídě. Tak rychle vyrostla, vždyť jsem ji snad včera porodila – stále jsem měla před očima to miminko, ani ne tříkilové, ve své náruči a najednou... Jsme doma měli školačku, pyšnou na novou aktovku a mezery po vypadaných zoubcích...

Sárinka začala chodit do školky, naučila se nádherně kreslit a strašně ráda tancovala na jakoukoliv hudbu. Já se vrátila do práce.

 

Naše večery teď už nepatřily jen bezstarostným hrám, ale také prvním domácím úkolům a tatínek Olsen, po němž naše mladší holčička podědila výtvarný talent, začal po mnoha letech zase malovat, spolu s ní. Byl na ni ohromně hrdý, stejně jako samozřejmě i na Stellu a nakonec i na mne, vždy říkal, že jsem jeho krásná žena, taková, jaká je na světě jen jednou a že má nesmírné štěstí, že mě potkal a máme tak krásnou rodinu.

 

Po půl roce v práci jsem zjistila, že jsem znovu těhotná. Třetí dítě jsme neplánovali a nijak zvlášť ani nechtěli. No, plány se změnily a my chtít začali.
Toto třetí těhotenství bylo náročné, na rozdíl od prvních dvou, kdy jsem si svůj stav užívala, tady mi bylo skoro pořád zle, špatně jsem spala, můj jídelníček se omezil na suchary a meruňkovou přesnídávku, na prvních pět měsíců, protože ze všeho ostatního jsem zvracela, vypadala a cítila jsem se jako zombie...

Přenášela jsem deset dní, než se naše poslední dítě rozhodlo narodit. A na svět přišel Adrian. Můj sladký chlapeček, měl skoro čtyři kila, neplakal, mžoural na mne a bylo to zase tak nádherné... Byla jsem zase tak okouzlená a zamilovaná. Ten pocit, když se moje děti narodily a já je poprvé viděla už venku z bříška, je nepopsatelný a nikdy, pokud se mi nenarodí ještě další, se už nebude opakovat. Jsem šťastná za to, že jsem ho směla zažít hned třikrát. Miluji je nade všechno na světě, je a Olsena, protože on je můj rytíř, který pro mne vystavěl pomyslný hrad, kde jsem v bezpečí, kde spolu můžeme vychovávat naše děti...

 

Adrian byl klidné, hodné dítě, málokdy plakal a přišlo mi, že svět tak nějak rozvážně pozoruje. Když jsme začali přikrmovat, ukázalo se, že stále preferuje meruňkovou přesnídávku.

Holčičky na nového brášku zpočátku trochu žárlily, ale rychle si miminko oblíbily, protože jsem je do péče o něj systematicky zapojovala a protože pochopily, že tenhle prcek jejich postavení neohrožuje a my máme dost lásky i pro tři potomky.

Naopak jsem nakonec někdy musela Stellu, mou „velkou“ pomocnici, až mírnit, protože se jí zalíbila role malé maminky a chlapeček by se ani nevyspal. Sára byla příliš temperamentní, vydržela v klidu jen při kreslení, takže pro ni miminko tolik atraktivní nebylo. Jakmile ale náš syn povyrostl a začal si hrát, věnovala se mu s ohromnou vervou.

 

Rostli a zráli mi před očima. Sára nastoupila taky do školy... Někdy jsem si přála zastavit čas, aby zůstali navždy malí, bylo to tak krásné a tak rychle to utíkalo. Uvažovali jsme i o dalším dítěti, dovolit jsme si ho mohli, ale znovu se mi nedařilo otěhotnět. Byla jsem stále unavená, bolely mě klouby i svaly, dlouho jsem to přikládala vyčerpání po náročném těhotenství i porodu Adriana, ale pak už to trvalo dlouho na to, aby to bylo jen tím a můj muž mě doprovodil k lékaři. Trval na tom, měl o mne velký strach.
Ten jsem měla i já a proto jsem tam nechtěla jít, bála jsem se, že se obavy potvrdí...

 

Po všemožných testech se doktoři tvářili vážněji, než se mi líbilo. Pamatuji si to, děti nám hlídala moje maminka, já seděla v ordinaci třásla se, Olsen stál za mnou a držel mě za ruku... Moje tělo skutečně bylo velmi vyčerpané, ne ale posledním těhotenstvím. Mohla za to nemoc.

Doléhaly ke mně myslím jen útržky toho, co říkali. Systémový lupus... Špatné výsledky krve... Tělo válčí samo se sebou...
Pohlédla jsem na pobledlého Olsena a potom na lékaře a zeptala se. Co moje děti, hrozí jim něco? Ne, nemělo by, ale pro jistotu můžeme udělat odběry krve i jim. Jakou mám prognózu? Nedokážeme říct, snad to nebude tak zlé, musíte brát léky, v žádném případě další těhotenství ani stres, nečtěte si nic na internetu.

Internet, jak jsem se přesvědčila hned v čekárně, totiž říkal, že vydržím pár let. Co se dělo pak, se nedá popsat výstižněji, než že jsem začala šílet. Strach, co bude, vztek, proč zrovna já, bezmoc, lítost, zoufalství. Tiskla jsem se k manželovi a měla pocit, že to nepřežiju teď hned.
Já přece nemůžu být nemocná a už vůbec ne tak vážně... Mám malé děti...

 

Olsen, ačkoliv byl vyděšený a nešťastný snad ještě víc, než já, mě nechal vybrečet, vyvztekat a když jsme se oba trochu uklidnili, vzal do dlaní mou tvář a rozhodně říkal, že mě miluje, že tohle nic neznamená a já budu dál úplně normálně žít, že to všechno zvládneme... Že musíme být silní kvůli našim dětem a že nesmím přemýšlet tak, že umřu. Nebude to tak, ne teď, ne během pár let, protože spousta lidí s touhle nemocí žije úplně normální život, jen berou léky...

 

Ano, ale taky část pacientů ten boj nevyhraje, říkala jsem, třeba i za krátkou dobu je nemoc zničí a zabije a co když...? Co když to budu taky já?
Plakal taky, protože tohle si nechtěl ani připustit. Pořád jen říkal, že ne, to se nestane.

Nemohli jsme s tím nic udělat, takže jsme se museli sebrat a vyzvednout děti, jet domů... Rozhodli jsme se, jako vždycky jindy, říct jim pravdu, úměrně věku.

 

Byly vyplašené. Nikdo z nás nemocný nebýval. A teď jsme jim opatrně vysvětlovali, že já jsem a budu už vždycky. Jejich hlavičky to nemohly pobrat, viděla jsem to na nich... Tedy krom Adrianka, kterému byly nedávno teprv dva roky a význam takových slov ještě nechápal. Ten byl jen takový nesvůj z té atmosféry. Ale holčičky už rozuměly. Vždyť Sára už byla šestiletá malá školačka a Stelle jsme nedávno na dortu zapalovali devět svíček...
Vysvětlili jsme jim, co šlo a pak je poprosili, aby se zeptali na cokoliv, co je napadne. Děsila jsem se, co bude jejich první otázka. Ten pocit bych nikomu nepřála.
Vlastně to ani otázka nebyla. Stella velmi váhavě řekla, že jak chodíme dávat kytky tetě Astře... Tak ona byla nemocná... A umřela... A Sára k tomu připojila zásadní otázku: „Uzdravíš se?“
Bylo mi jich líto, stály vedle sebe, ručička mladší automaticky vklouzla do dlaně té starší a měly strach. Usmála jsem se a rozevřela náruč, aby se mi obě naráz mohly vrhnout kolem krku. S Astrou to bylo jiné a já určitě neumřu, i když se taky nikdy úplně neuzdravím, ale páni doktoři mi dali spoustu léků a ty mi pomůžou, abych přestala být tak unavená. Brzy, slíbila jsem, nebude vůbec poznat, že mi něco je, budu úplně stejná, jako dřív. A náhle jsem věděla, že to tak vážně bude.
Pak už jsem se nebála. Podařilo se nám ukonejšit holky i našeho nejmladšího, který se z toho napětí rozplakal, všechny jsme uspali a pak si dali s Olsenem sklenku vína... Poznal, že se něco změnilo. Vysvětlila jsem mu, že najednou vím, že budu v pohodě.
Než jsme si šli lehnout i my, našla jsem na internetu mnoho příběhů těch, co mají mou nemoc a žijí...

 

 

Druhý den jsem, sama, šla na hřbitov. Tentokrát spíš proto, že jsem tam cítila její přítomnost a já jí chtěla „říct“ co se stalo. Skoro jsem se zastyděla, když jsem zametala oba hroby a dávala na ně květiny, vždyť oproti ní jsem měla takové štěstí... A když ona dovedla žít se svým údělem, dokud chtěla, já to taky zvládnu. Vzpomínala jsem na ni, na její vnitřní sílu, na dojem, kterým na mne působila, když jsem ji ještě směla znát... Už to bylo dlouho... Můj první případ... Usmála jsem se, i když se mi i po těch letech ještě zaleskly oči, když jsem zapalovala svíčky. Případ, který mě sblížil s mým milovaným mužem... Moje největší prohra, protože ji odsoudili... Ona, tak zvláštní, fascinující a tajemná Astra. Nikdy nebude zapomenuta...

 

 

 

 

Dnes je to ještě o hodně víc let.

Stelle je šestnáct, je z ní skoro dospělá slečna. Úžasná, krásná, dokonalá, naše první dcera, studuje na gymnáziu a rozmýšlí si svou cestu životem.

Sáře bylo třináct, takže prožívá začátek puberty a my s ní. Je neobyčejně umělecky nadaná a stále stejně energická. Zatím je stále na základní škole a úspěšně se věnuje tanci.

Adrian, náš benjamínek, je nyní sedmiletý prvňáček, náš mírný, hodný a všemi nesmírně oblíbený chlapeček. Moc ho baví se mnou vařit a péct a rád mi nosí kytičky, jako pravý gentleman.

Miluji je víc, než svůj život a vždycky budu.

Olsen, můj rytíř, při mně stojí v každé situaci, den co den. Je tady, když jsem ufňukaná, vzteklá, i roztomilá a má mě stále stejně rád. Vím, že by bez něj můj život ztrácel část ze své podstaty.

 

Já jsem sice pořád nemocná, ale přes prvních pár měsíců, kdy moje tělo nereagovalo na léčbu, se nakonec přece jen chytilo a já jsem plně funkční a v pořádku už mnoho let a vím, že to tak ještě pěkně dlouho bude. Umím s tím žít tak, jako by mi nikdy žádnou nemoc nezjistili.

 

Naší nejstarší jsem, na její přání, už vyprávěla celý Astry příběh. Chtěla ho slyšet, kvůli fotkám, které máme ve fotoalbu, a návštěvám hřbitova kvůli ní. Tak jsem to tedy udělala a řekla jí všechno o nejspíš nejzajímavější osobnosti, jakou jsem za svůj život poznala. Stejně, jako já, je i má dcera přesvědčena o tom, že v podstatě Astra opravdu byla nevinná.
Stella si myslí, že bych měla napsat knihu. Upravit ten příběh, zmírnit jeho krutost vůči Astře, tu beznaděj a smutek, který ona cítila. Vymyslet krásný konec, to, jak to taky mohlo skončit, asi aby alespoň někde všechno dobře dopadlo.
Mám tu knihu rozepsanou, ale myslím, že se mi ji nepodaří dokončit. Kdyby, její osud to bohužel vůbec v ničem nezmění. Ale chci vám tedy předložit k přečtení toto, tenhle záznam o jejím životě tak, jak se skutečně stal. Protože jen to je pravda. Můžete pochopit.

 

No, ale hlavně je to kvůli Astře. Aby věděla, že jsem nezapomněla.

 

Lorraine

Autor genca, 19.11.2015
Přečteno 404x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter