Prokletí motýlích křídel

Prokletí motýlích křídel

Anotace: Nemoc motýlích křídel je nevyléčitelné onemocnění, které je doprovázené nepředstavitelnou bolestí a utrpení. Není sice časté a moc se o něm nemluví, ale ráda bych vám ho alespoň přiblížila.

Můj život byl jedno velké peklo. Škola byla však tím největším. Nikdo mě tam neměl rád. Štítili se mě. Jako bych byla nakažlivá. Báli se mého vypadávání vlasů, obvazů, ale hlavně mé kůže. Kdykoliv jsem jen špatně došlápla, zařízla se mi do nohy spousta nožů. Moje puchýře přicházeli s každým špatným pohybem. Každou chybou.
Nesměla jsem běhat, jezdit na kole, hrát vybíjenou. Nemohla jsem být dítětem. Neměla jsem kamarády. Jen rodiče. Teta říkala, že když jsem se narodila, naši se báli, že to nezvládnou. Každé dítě je křehké. Já jsem jiná než ostatní. Křehčí.
    Jednou jsem zkoušela jezdit na kole. Chtěla jsem být jako ostatní. Chtěla jsem zažít ten pocit. Být chtěná, volná. Nikdy jsem to nezkoušela.  Neuměla jsem to. Jakmile jsem spadla, moji jediní kamarádi utekli. Báli se mých zranění. Nedokázala jsem bolestí vstát. Všude byla krev z rozpraskané kůže.
 Neměla jsem sílu se zvednout. Slabá. Byla jsem tak slabá. Mamka mi po pár minutách, které se mi zdály jako věčnost, přiběhla na pomoc. Dlouho jsem se léčila s ošklivými, bolestivými boláky. Doktor mě varoval, že kdybych na té cestě zůstala o trochu déle, mohla jsem i umřít. Kdyby se mi do rány dostala infekce, mohla jsem být mrtvá po pár minutách.
     Ležela jsem tenkrát v nemocnici. Maminka byla smutná. Vysvětlila mi, co se stalo. Potřebovala jsem víc léků, mastí a obvazů. Kvůli mému srůstání prstů i rehabilitace. Nic z toho jsme neměli. Moje nemoc se nevztahovala ani na pojišťovnu. Byli jsme na to sami. 
     Táta potom dřel, jak jen to šlo. Máma musela zůstat se mnou doma. Výměna obvazů byla velmi bolestivá. Trvala strašně dlouho a neulevilo se mi. Ona byla velmi unavená. Veškerý svůj čas věnovala mně. Večer chodívala do rodinného bazénu odpočívat. Měla jsem zákaz tam chodit. Chtěla jsem jí udělat radost.
   Vytáhla jsem opatrně láhev šampaňského a nesla ji k bazénu. Jakmile jsem otevřela dveře, začala mě přes obvazy otřesně pálit kůže. Bylo to jako tisíce jehel. Křičela jsem, když mi chlor začal rozežírat kůži. Máma vyskočila z bazénu a vedla mě od něj pryč. Každý její dotek pálil. Dlouho jsem se léčila z nové bolesti.
   Posadila jsem se sama do své volné lavice. Opatrně jsem si vytáhla učebnici. Musím si hlídat každý pohyb. Prohrábla jsem si vlasy a podívala se na chomáč, který mi zůstal v ruce. Chtělo se mi brečet. Nikdy nebudu normální. Už od narození nejsem. Nikdy nebudu. Nikdy nebudu mít přátele, nikdy nebudu moct dělat co všichni, nikdy se nebudu moct jen tak rozběhnout po louce bosá. Nikdy si nebudu moct zaplavat v řece. Každá chyba by mě mohla zabít.
   Po tváři se mi koulela osamělá slza. Opatrně jsem ji otřela, když učitelka vešla do třídy. Byla to milá paní, jen mě pořád litovala a bála se mě jen dotknout, aby mi neublížila. Kdo se mě nebál pro to, co jsem, bál se o mě pro to, co nejsem. Prošla kolem mě a já ani nezvedla hlavu.
  „Děti, posaďte se,“ řekla hlasitě. Podle ní by bylo nebezpečné, kdybych vstávala, proto jsem se ani neobtěžovala.
  „Tohle je nový žák. Jmenuje se Pavel. Prosím chovejte se k němu slušně.“ Jakmile dořekla poslední větu, zbystřila jsem. Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem ho. Byl hodně vyjukaný, ale přesto se snažil vystupovat statečně. „Frajírek,“ pomyslela jsem si a znovu sklopila oči k lavici.
  Učitelka ho posadila do jediné volné lavice. Mojí. Natáhl ke mně ruku.
   „Jsem Pavel a ty?“ zeptal se přátelsky. Zírala jsem na ni. Nikdo mi v životě ruku nepodal. Báli se.  Roztřeseně jsem mu nabídla svoji. Chvilku si moji ruku ve speciální rukavičce prohlížel a pak ji lehce stiskl. Dívala jsem se na svoji ruku. Byla v pořádku. Neublížil mi. Usmál se.
  „Tys…“nedokázala jsem zformulovat větu. „Mi  neublížil.“ 
  „Slyšel jsem, že bude ve třídě někdo zvláštní. Poznal jsem to hned.“ 
Podívala jsem se na obvazy na rukou. On se jen usmál.
„Ne podle tohohle, ale podle očí. Chápu jaké to je být jiný,“ řekl vlídně a vykasal si nohavici kalhot. Místo nohy měl jen protézu. 
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se. 
 „Rakovina,“ sklonil na chvilku hlavu, „A ty?“ zeptal se.
„Vzácná nemoc motýlích křídel,“ odpověděla jsem mu smutně.
„Aspoň to tvoje zní hezky,“pousmál se.
   Chvilku jsem jen zaraženě seděla. Nebylo to hezké. Život plný bolesti, obvazů, celodenní péče, strachu o sebe. Každý se mě bál. Každý se držel dál. Kromě unavených rodičů jsem nikoho neměla. Dětství i život jako by mi skončil, když jsem se narodila. Rodiče neměli peníze na zpomalení nemoci, na zlepšení našeho života. Byli jsme na dně. Kvůli mně.
   Po tvářích mi stékaly slzy a pálily mě. Přihlásila jsem se a řekla učitelce, že potřebuju na záchod. Pustila mě.
   V zrcadle jsem viděla malou dvanáctiletou holku, která neměla šanci na normální život. Od pláče měla spálenou kůži. Vytáhla jsem kokosový olej a lehoučkou náplast s obvazy. Opatrně jsem si ošetřila obličej. Bylo léto, takže ruce se mi potily. Znamenalo to další bolest v podobě puchýřů. Pomalu jsem si stahovala obvazy z rukou. S každým centimetrem obvazů jsem si strhla část kůže. Bolestí jsem nedokázala stát na nohou, a proto jsem si sedla pod umyvadlo. Snažila jsem se nekřičet.
    Dveře se opatrně otevřely a v nich stál Pavel. Myslela jsem, že uteče, jakmile uvidí moje puchýře. On si sedl ke mně a jemně a zkušeně mi je ošetřoval. Podívala jsem se do jeho nádherných očí a najednou jsem cítila, že se konečně někdo nahoře smiloval a poslal mi anděla.

  Od té doby začal být život krásnější. Pavlova maminka pracovala v nadaci. Dárci nám poslali peníze, abych se mohla lépe léčit. Bylo to jako dar z nebes.  Vím, že to nebude nikdy ideální, ale s lidmi, co mě mají rádi takovou jaká jsem a podporují mě, si myslím, že můžu být šťastná. A jsem.
Autor Lirael17, 11.09.2017
Přečteno 132x
Tipy 27 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: zelená víla, B.kaspik, Móny, Jort, Malá mořská víla, Akyš, VEDz RVAHEs, Petrlesna, jitoush, danaska
ikonka Komentáře (9)

Komentáře

Tvůj příběh mnou otřásl skutečné prokletí nemohu vypovědět jak moc mě mrzí co vše je Ti odepřeno jak děsivé je co píšeš jak zraňující je každý dotek o nemoci jsem už četla ale něco jiného je o něčem číst a něco jiného v tom pekle žít velmi Tě obdivuji přes krutý osud jsi nezahořkla to je známkou velké síly drž se statečné děvčátko objímám Tě zhleka zlehýnka jen virtuálně píšeš moc hezky čtivě prosím nepřestávej ST OOO***)))

12.09.2017 09:22:40 | Iva Husárkováreagovat

a od té doby, začal být život krásnější..........

já ti z celého srdce přeju ať té krásy neubývá

a taky si myslím, že máš talent, dar a nejen literární

ten není zas tak důležitý, mám na mysli dar lidství, tepla
vidíš a cítíš hloubku života, no prostě tvá duše se dala do práce
:-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) :-)

12.09.2017 08:45:00 | Akyšreagovat

Lira-el...Tvé jméno zní hudbou, zní i silou božího jména...proto jsi si vybrala jeden z nejtěžších ale i nejnaplněnějších úkolů duše ...bolest odmítnutí a sílu a vzlet přijetí...psaní je úleva a Tví čtenáři, Lirael přijetí...:*
Buď vítána ...ST:)

12.09.2017 08:42:31 | Malá mořská vílareagovat

Nádherná povídka. Kromě toho, že tě potkala ta šťastná náhoda s tím klukem, tak nezapomeň na svůj literární dar, kterým obohacuješ svět. Piš o čemkoliv a já věřím, že z pohledu tvých motýlých křídel to bude úžasné. Petr.

11.09.2017 20:37:59 | Petrlesnareagovat

...je úlevné najít spřízněnou duši,najít pochopení...a mít s kým sdílet
to vše,mít kolem sebe ty,kteří rozumí s umí pomoci......Ji.

11.09.2017 20:19:34 | jitoushreagovat

Vítej mezi modrásky,statečné děvčátko.

11.09.2017 20:13:58 | danaskareagovat

Po takovém čtení docházejí slova. Těžko se hledají i výběr těch správných je značně omezený. Tak tedy...přeji spousty takových lidí okolo,jako je Pavel a spousty důvodů být šťastná.:-)

11.09.2017 20:10:49 | Dreamyreagovat

tady by místo bodů měla přijít slova a hladit křídly Tvých motýlů...

11.09.2017 18:19:44 | Philogynyreagovat

S hlubokým pohnutím a pokorou jsem si přečetla příběh Prokletí motýlích křídel, snad je v Tvém podání skutečně jen povídkou...

Vítej na Literu, i když já už sem víceméně nechodím, jen občas si číst. Děkuji za sdílení.

11.09.2017 18:12:20 | Helen Zaurakreagovat

© 2004 - 2017 liter.cz v1.4.1 | Facebook, Twitter