Už nikdy

Zcela ubrečená stála na nástupišti, plném řvoucích lidí. X a y věcí jí běhalo v hlavě. Tenkrát neskočila. Slíbila si uvnitř v sobě, že už se opravdu nikdy nezamiluje, aby nevnímala další bolest.
Tupě si sedla a opět se rozplakala, ale předtím se stačila schovat do vagónu jménem život. Vagóny nepočítala. Zatím jich bylo příliš, a tak o tom jednom vagónu začala psát, před očima psát jakoby tmavé skvrny jí pomáhaly.
Shrbila se, i když jí to neslušelo. Ona si myslela o sobě tolik věcí, co tam nepatřilo. Pak se podívala, jak má natrhnutý rukáv, asi ze stresu sebou švihla.

Asi jediné kladné bylo, že se přitulí ke kočce a nebude vnímat. Žádné vlny, přání i své tělo. Prostě chtěla vyletět v prostorové prázdno od nikam do nikam.
Další stanice, prosím.
Ach, Adriano, řekla si, nevystupuj a jeď dál.
A jela úplně jinam než chtěla, ale nevadilo. Chtěla čerstvý vzduch a necítit propast i halucinace minulosti. Položila si ruce do trávy a čekala, až najde mír a klid.
Komu by zavolala? Nikdo by jí nechápal. Každý žil ve své ulitě a bála se přijít.
Dýchala těžce než odjela s posledním vlakem a vrátila se do reality.
Pohádky neexistují, tiše šeptala kočce pod fousky a pokoušela se o něco, čemu se říká spánek.