Jak jsme si udělali vlastní olympiádu

Anotace: Inspirované skutečnou událostí :)

"To nebyly čtyři metry, ty chytráku!"
"Byly. Že byly Markéto?" Otočil se Milan na svou sestru, která si ještě pořád čistila nehty od hlíny.
"Já nevím, já se nedívala."
"Ty se taky nikdy radši nedíváš!" Už jsem se taky naštval, jak se vždycky Markéta snaží být nestranná, když se něco semele.


"Mě nezajímá, jestli to viděla nebo, vy blbečci. To prostě nemůžou být čtyři metry" Lucka měla nevybíravý slovník a díky své cholerické povaze nás do něj často nechala nahlédnout. Naučili jsme se v těchto situacích mlčet a nevířit další vlny agrese. Byla přece jen nejstarší, čili nejsilnější, čili jsme drželi klapačky, abychom přes ně nedostali. Mlčeli jsme tedy a čekali, co se bude dít dál.

Lucka vzala větší větev zpod vedle stojícího ořechu. Vyměnili jsme si s Milanem pohledy a byli připraveni na můj povel utíkat co nejdál od postrachu jménem Lucie. Šla však na místo Milanova doskoku a udělala tam klackem čáru.
Potom došla na začátek pole a řekla: "Tak se dívej, ty chytráku." Své obří kroky doprovázela slovy "Raz. Dva! TŘI!". Každé další slovo nabíralo na důrazu a hlasitosti. U slova tři mi zahřměla půda pod nohama.


"Nebo chceš metr, aby sis to přeměřil?" Tvář zašklebila takovým tím úsměvem, který uděláte, když člověku chcete bez řečí oznámit, jaký je blbec.


I když Milan mohl pro metr dojít a vyvést Lucku z omylu, neudělal to. Stejně jako já věděl, že pokud má náš moderní šestiboj trvat déle, než do druhého kola, musíme mlčet. Koneckonců, skok daleký byla jediná disciplína, kterou mohla Lucka vyhrát. To protože byla nejstarší, čili největší.

Za sebou už jsme měli první disciplínu, hod granátem. Ačkoli bydlí babička v domě po nacistech, nezůstal tu pro nás jediný granát. Museli jsme jej proto nahradit bramborou. Nejdále hodil bramborou Milan, i když má nejkratší ruce.
Milan je z nás všech nejmladší a možná proto mu pořád odpouštíme, jaký je to srab. Často spolu soutěžíme a já často vyhrávám, i když musím přiznat, že ve sportu mu to jde o trochu lépe.


Nejdelší ruce překvapivě nemá Lucka, která je nejstarší, ale Markéta. Té je to ale houby platné, protože je strašné nemehlo. Je schopná zakopnout levou nohou o tu pravou a ještě k tomu stáhnout na zem okolo stojícího člověka.
Při hodu granátem sice hodila bramborou pár metrů, ale bohužel jí vyletěla z ruky tak nešikovně, že více než dopředu letěla doprava. Navíc s bramborou odletěl i kus jejího nehtu, což jí pravděpodobně štvalo více než poslední místo po první disciplíně. Při skoku dalekém skončila taktéž poslední, ale doskočila do úžasné roznožky, kterou dlé mého neměla naplánovanou. Její "Ííí!" a sakrování při tom, když se zvedala, mě o tom přesvědčilo.

Teď nás čekal hod kladivem. Jediná disciplína, u které jsme nemuseli sportovní náčiní nahrazovat. Otec má totiž v kůlně snad desetikilové kladivo, kterým odbíjí kusy betonu ze železa, které odváží do šrotu. Za nápad zařazení hodu kladiva do našeho šestiboje jsem byl tak pyšný, že jsem si ukecal možnost prvního hodu, i když normálně disciplíny začíná Markéta.


"Takže se dívejte. Pravidlem je třikrát se otočit a pak kladivo pustit." Cítil jsem, jak mi visí na každém slovu, včetně Lucky. Ono taky hod tak těžkým kladivem není žádná sranda. Byl jsem rád, že mě takhle poslouchají a dobilo mě nebývalou energií. Třikrát jsem se otočil a kladivo vypustil.


Hlasité žuch se ozvalo v dálce dobrých 20 metrů. Běžel jsem tam s Lucčiným klackem a zabodl jej na místo dopadu. O tuto disciplínu jsem nechtěl přijít díky další blbé hádce. Těžké kladivo jsem vzal a donesl jej Markétě, která měla házet po mě.


První místo na dosah a před sebou ještě tři disciplíny. Hod oštěpem, kde budeme házet klackama, na které se napichují makrely, hod diskem, to házíme plastovými talířky do mikrovlnky a na závěr po vzoru kolegů ze Sydney 1000 metrů přespolní běh. Na ten si taky věřím hodně.


"Docela dobrej hod." Řekla mi Lucka.
"Dík. Ale mohlo to být lepší." Nemohlo. Ale rád ve svých soupeřích vzbuzuji obavy z toho, co za talent se ve mě ještě ukrývá.
"Ale mého tatíka bys nepřehodil. Ten jednou hodil kladivem padesát metrů."
"Co to meleš. Proč by tvůj tata měl házet kladivem?" A proč o něm vlastně mluví, říkal jsem si. Sama je ráda, že tu na prázdniny není. Když se tu ukáže, tak je to hnusnej fotr, co pořád chce, aby někde uklízela. A najednou tatík...
"Proč jako? To si myslíš, že jsi jediný kterého napadlo, že bude házet kladivem?"
"Ne. Já si myslím, že..."
"Íííí!"
ŽUCH
To "Íííí!" byla Markéta a žuch byla rána do břicha, která z mých vnitřních orgánů udělala nejspíš marmeládu. Letěl jsem několik metrů a dopadl pod ořech.


"Ty krávo! Jsi mě málem trefila."
"Já nechtěla, mě to vyletělo. Ježíš, sakra."
"Já bych tě zabila, kdybys mě trefila." Nevím jak by to udělala s vyraženým dechem, jako jsem měl právě já. V té chvíli mě ale trápilo jen to, jak se zase znova nadechnout.


"Co mu je?" Řekla Lucka. "Hej, jsi v pohodě?" Má snaha o nadechnutí byla marná. Zbytečně jsem se tak učil, jak někomu se zaraženým dechem pomoci. Sám se mezi lopatky nebouchnu a ti tři tupci se na mě budou dívat, než se opravdu udusím. Proč se pak učíme první pomoc, když nám stejně nikdo v opačném případě nepomůže?


Abych se opravil, dva tupci se na mě dívali. Milan se po tom, co Lucka zahlásila "Tys ho asi zabila." zvedl ze země a utíkal směrem domů. Snad pro pomoc. Ty dvě zatím klečely u mě a sledovaly, jak sebou zmítám jako ryba na suchu.


"Já jsem nechtěla. To ne. On bude v pohodě. Sakra. Sakra." Zažil jsem sice velký šok a nemohl se uklidnit a nadechnout, ale pokud by v té chvíli přijeli doktoři, milerád bych tu dávku sedativ přenechal pro Markétu. Potřebovala jí víc než já.


Na Lucku bych ale zavolal policajty, ať jí zavřou jako chladnokrevného vraha. Sotva jsem se začal uklidňovat a přestal sebou házet, přiletěla mi jedna facka zprava, druhá zleva a poté znova v nekonečné smyčce.


Neutéct zrovna hrobníkovi z lopaty, tak se na ní vrhnu a uškrtím ji. V nastalé situaci jsem se zmohl jen na "Stačí."
"Vidíš to? Musíš ho profackat, to pomáhá. Jsi už v pohodě?" Podívala se na mě.
"Jo." Spíš jsem jen vydechl a zavřel oči, šťastný, že žiju. Chvíli jsem jen tak ležel a vnímal, jak je tráva pode mnou hebká.

"Ježíš. Díky bohu. Lucko, díky. Já myslela, že je po něm." Už jsem měl dost té komedie a začal vstávat. V břichu mi kručelo, ale bolest už byla o něco menší.


"Jdem domů."
"Zvládneš jít po svých? Co když se budou ptát, co ti je?"
"Myslím, že Milan jim to už dávno řekl. Odběhl chvilku po tom, co se to stalo." Až teď si všimly, že už jsme tam jen tři.


Takhle tedy skončil první den slavného šestiboje. Rozbor klíčového momentu elektronickou tužkou nebude. Druhého dne se bohužel, pro nepřízeň publika, nedočkáme. Publikum budou znázorňovat naši rodiče. Ti si nás, až se doví, co se tam dnes stalo, rozeberou tak, že nám první pomoc bude málo platná.


Za podpory Markéty jsem vešel na dvorek. Babička na lavičce na nás hned spustila:
"Co jste tomu Milanovi udělali?"
"Co?" Nechápal jsem, o co jí jde. To neviděla, že přicházím jako by přicházel Caesar, kdyby přežil třiadvacet bodných ran?
"Vletěl tu bílý jak duch a než stihl doběhnout na záchod, tak se tu pozvracel." Vchodové dveře byly otevřené a mohli jsme vidět na chodbu, kde teta ještě vytírala zem.
"A co říkal?" Zeptala se Markéta, připravena na tvrdý trest.
"Ale nic." Opáčila teta. "Jen se mu prý udělalo špatně. Už sedí doma a dívá se na olympiádu.


Srdce mi poskočilo radostí. Takže nikomu nic neřekl a doma nebude žádný problém. Vzchopil jsem se a rukou odstrčil Markétu.

Zatnul jsem břicho jako velký Houdini a řekl: "Asi se taky půjdem dívat." Prošli jsme chodbou kolem tety a v tom mi to došlo. Neměl jít ten srab pro pomoc? Co kdybych tam ještě ležel? On se místo toho raději poblije.

"Já mu to spočítám." Vypjal jsem hruď až mě v ní píchlo.
"Ale až zítra."