Renovace duše 6

Anotace: Můj život na pokračování...

Sbírka: Renovace duše

Nikdy jsem nečetl básně, ale díky Literu.cz jsem začal. Básníků sleduji víc a někteří jsou opravdu mimořádní. Oč já se snažím na sto stránkách, oni bravurně nacpou do čtyř řádků… Tohle neumím a řeknu vám proč. Já jsem totiž VNITŘNĚ strašně ukecanej. Kdybych to nehodil na papír, tak mě, s prominutím, jebne.

Před „Renovací duše“ jsem přesně věděl, o čem bude: o rodině, přátelích (i z vašich řad), o mém vztahu ke komunistům, o mimosmyslovém vidění, o humoru a smutku. Nepatrný problém je v tom, jak to všechno napsat. Do čtyř řádků? Neumím… Zatím moje schéma dohlédne do 20. dílu.

OBSAH: 1.-6. už znáte, 7. Big-beat, manželská věrnost, 8. Bezdomovci, bytosti, o rozvodech, 9. Komunisti, 10. Láska, duchové, 11. Duchové, kamarádi z práce, 12. Pokrač. kamarádi, duchové, láska? 13. Jardův rozvod, můj bratr Václav, 14. Politika, SMUTEK, 15. Škola, vyústění SMUTKU, 16. (neprozradím), 17. Škola, farmaříme, láska, 18. Mirek - vozíčkář, Vánoce, 19. Na horách, 20. Pointa duchů – a tady bych se mohl přestat vykecávat.
Jó… ještě mě napadá! Jestli máte rádi překvapení, tak OBSAH nečtěte.
___

Vondráčkovi jsou první, kdo se loučí s Hradcem. Nakládáme nábytek na otevřenou korbu náklaďáku. Při přenášení skříně svými klouby prstů maluju krví po zdi.
„Ivo, Honza nám zase krvácí... hoď nám sem lékárničku, prosím tě,“ křičí Pavel nahoru.
Lékárnička letí z okna rovnou k našim nohám.
„Nechte si ji, bude se vám ještě hodit,“ správně Iva odhaduje situaci.
Polévám si klouby kysličníkem.
„Co tvý ženský hormony v předškolním věku?“ ptá se Pavel. „Moc rozumný, že jsi se nám včera svěřil...“, narážel na mou příhodu z dětství, kdy se mně trochu zbláznily mužské hormony.
„No jo, blbci, to jsem vám zas něco řek´. Ale doktor Budínský mámu tenkrát ujistil, že ze mě ženská nebude.“
„Přestože uviděl tvoje naběhlý bradavky?“
„I tak.“ Obvazuju krvácející prsty.
„Od kolika let takhle pravidelně krvácíš?“
„Nejseš vůl? Chceš si zbytek odnosit sám?“
„Tak se nezlob. Já ti dám za odměnu nějaký vyhozený šaty po Ivě...“
Trošku jsem Pavla nakopl a šli jsme pro další krámy. Korba náklaďáku se po chvíli naplnila a vyrážíme do Krasnic. Sedíme si v křeslech jako baroni a vítr nám za jízdy cuchá vlasy.
„Takhle jedu poprvé v životě,“ neskrývám nadšení. Teplý jarní vítr mně dělá dobře, ale Iva je smutná a nervózní. Nemá ráda tak velké životní změny. A stěhování nejen z bytu, ale i z města, to je změna jako hrom. Zkusím ji rozptýlit přes zemědělství: „Prej máš nějaký plány se zahradou?“
Iva se přeci jen rozmluvila: „Šokoval mě totiž jeden článek o moskevským profesorovi. Měl tak mizernej plat, že málem umřel hlady. Tak se odstěhoval na chatu za Moskvu a začal na své zahradě kolchozničit. Intelektuál, který to v životě nedělal. Díky bramborám přežil zimu a pak se hospodářství rozrůstalo i o zvířectvo.“
„Čekáš Ivo, že budeme chcípat hlady?“ zajímám se.
Iva si ve větru drží vlasy. „Čekám, že supermarkety vyšroubujou svoji drzost na maximum. Až padnou naši malí obchodníčci - chovatelé a pěstitelé, na růst cen nám nebudou stačit ani kalkulačky. Můj sen je být v Krasnicích potravinově nezávislá...“
Konečně Ivě svítěj oči. Má cíl a dokonce není hloupej. Problém je, že nikdo z nás se v hlíně nerejpal. O hospodářském zvířectvu ani nemluvě. Čeká nás hodně práce. To zase budu krvácet.
Projíždíme Jankovicemi, táhlý kopec lesem a první křižovatka doprava. Úzká silnička mezi poli nás vede neomylně do Krasnic. Budeme tu mít ráj nebo peklo? Nebo něco mezi tím? Nejistota se v pomyslném kotli vaří se zvědavostí. Jsme snílkové, kteří spoustu věcí nedomysleli?
Katka s Markétkou vybíhají ze vrat s velkou touhou pomáhat. Jen aby jim to vydrželo.
„Nazdááár,“ odpovídám na jejich jekot a podávám jim lehčí kousky - lampičku, tranzistorák... Rozhlížím se po ostatních „nosičích“.
„Holky, kdepak je mamka, Jarda a Zdenek?“
„Zdenek spadnul do díry mezi hovínka a strejda Jarda ho tahá ven. Mamka šla pro hadici.“
„To chce Zdenka ostříkat hadicí?“
„Jo, ale má se postavit do ředkviček. Mamka chce stříkat a hnojit najednou,“ štěbetají holky jedna přes druhou.
____

Do večera měli Vondráčkovi byt, ve kterém se dá provizorně žít. Zítra začínáme s ateliérem, aby měli taky kde pracovat.
„Já jsem vám říkal, že ten záchod je v hajzlu!“ rozčiluje se u večerního táboráku už navoněný Zdenek. „Že já se od vás vždycky nechám ukecat,“ zlostně mručí.
„Protože nás máš rád,“ říká Jarda a chytnul Zdenka za zátylek. „Je tu tolik práce, a ty určitě nemáš srdce, abysme se tu plácali bez tebe - odborníka,“ podkuřuje mu.
„Proč jsi mě na ten záchod pouštěl, když jsi o těch shnilých prknech věděl?!“
„To je snad jasný - aby ses o nich taky dověděl.“
Zdenek kroutí hlavou. „Já se z tebe jednou zblázním.“ Vůně pečených klobásek mu ale rozjasnila tvář. Dcerky mají povolenou pozdní večerku a tak si opékají chleba a jablko.
„Soused Jeřábek se tu byl dnes podívat,“ povídá Jana. „Sám se nabídl, že přivede ještě nějakýho chlapa na obklady.“
„Já žasnu,“ usmívá se Pavel, „jestli to půjde takhle dál, bude se mi tu líbit. Už jsem si v Hradci pomalu odvykal, že si sousedi pomáhají.“
„Ale v každý vesnici to bude asi jiný,“ poznamená Iva. „Dům od domu to bude různý. Pamatuješ, co si tvoji rodiče vytrpěli v Hrabánkovicích. Zlatej Hradec.“
„To je fakt.“
„Tati, já už tady taky trpím,“ šeptá mi Katka.
„Copak?“
„Koušou mě komáři.“
„Já tě taky kousnu, ty chudinko nešťastná...“
„Jak to, tati, že komáři lítaj na každýho, jenom na strejdu Zdenka ne?“
„Protože Zdenek smrdí, dceruško.“
____

Ve dvě hodiny v noci se plížím k Jardovi do ložnice. Zatřesu s ním.
„Co blbneš? Co tady strašíš, magore?“ kňourá rozespale Jarda a hledá svoje brýle.
„Jardo, někdo nám na půdě šoupe s nábytkem!“
„To myslíš vážně?!“
Podávám mu železnou tyč. „Hele, vezmi si taky jednu, ať ho můžem oba umlátit.“
Jarda pod brejlema vykulil oči: „Ty vole, aby to tak byla strašidla!“
„Strašidla nešoupou,“ oponuju.
„Aha, ty chytrej. Kolikpak jsi jich v životě viděl?“ šeptá Jarda a já na něm vidím, že je vyděšenej. Taková hora chlapa, a on se bojí…
Potichu vcházíme na půdu. Baterku mám připravenou, ale ještě nesvítím. Teď už mám strach taky. Jak jsem rozsvítil, Jarda nadskočil.
„Ježííííši, …co děláš!! To mně musíš říct dopředu, hergot,“ šeptá i řve najednou. „Honzo, jestli je to duch, tak nám jsou tyče nahovno!“
„Duch to nebude," posvítím za harampádí. „Podívej, tady je krev!“

(Jednotlivé díly půjdou možná rychleji za sebou. Omlouvám se – nějak jsem se rozepsal.)