Stříhali do hola...

Anotace: ...starého chlapečka...

"Táto, nech se ostříhat, máš to háro jak motorkář," řekla mi dcera hned po vstupu do dveří mého bytu.
"Co se ti na tom nelíbí, spouštím deku, né?" odvětil jsem a pyšně pohodil před zrcadlem v předsíni hlavou.
"Dyť to mám dobrý. Vypadám mladší."
"Ty seš fakt nenormální, vždyť se na sebe podívej. Máš to… no fakt hrozný, copak ty můžeš mít dlouhý vlasy?"
"A máš to pro mě?" pokračovala.
" No a neměl jsem snad někdy? Pět tisíc… si chtěla, že jo?"
" A co je u tebe nového?"ptám se. (Nechci ji rovnou vytknout, že se objeví jen, když potřebuje peníze.)
"Normálka," pokrčí rameny, " a u tebe?" kontruje a protože je jí trapně, že se u mě objeví, jen když potřebuje nějaké peníze, tak hned pokračuje v útoku:
" Spouštíš deku na starý kolena, tak to budeš mít zas nějaký mladší objev.." ušklíbne se.
"Nebo máš pořád tu…"
"Jak na starý kolena? Copak já jsem starej?"
"No.. seš, už by sis měl uvědomit, že chlapi narozený těsně po druhý světový válce jsou už dneska starý,"pálí po mě se sarkastickým úsměvem.
Jsem ročník 65 a to je dneska pro ty mladý, asi rok hned po konci druhé světové.. uvědomuji si.
" A co mamka, jak se má?"ptám se ze zdvořilosti a taky abych vzbudil dojem, že mě to zajímá.
"Nic - dobrý. Je v pohodě. Akorát Petr už u nás nebydlí," odvětí s plnou pusou, protože mezitím už hbitě dělá inventuru ledničky.
"Máš hlad? Chceš udělat něco k jídlu? Mám tu slepici na paprice, to máš přece ráda. To je hned, já ti to ohřeju."
"Ne ,ne, já hned valím... můžu si vzít tu broskev?"odpoví mi s plnou pusou a v předklonu se snaží dlaní zachytit šťávu z broskvekterou si vzala předtím ,než se zeptala.
" Jak to, že už u vás nebydlí?" Příliš mě to nepřekvapuje. To už je čtvrtý náhradní tatínek, počítám si v duchu.
" Mamka ho vyhodila."
" Ale vždyť to byla taková velká láska," poznamenávám ironicky.
" Hrál na automatech."
" Neblbni, fakt? Ta mamka má ale smůlu."
V duchu se však tetelím radostí, že toho bývalého předsedu stranické organizace konečně vyrazila.
" Já jen doufám, že si teď konečně najde nějakého bohatého podnikatele a mně nechá ten barák," pokračuje moje dítě ve svém komentáři. (Myslí tím samozřejmě barák, co jsem jim po rozvodu nechal já.)
" Tak vážně nechceš něco teplého k jídlu?"
" Tatí, já fakt strašně spěchám a dole na mě čeká Martin, tak jestli mi můžeš dát ty peníze..."
" Martin - to je pořád ten Martin?"
" Jo, ten. Co zase máš, já ti taky nevyčítám, že máš o dvacet let mladší přítelkyni. Tak buď ty taky tolerantní ke mně . A navíc je starší jen o dvanáct let."
Podávám jí svých posledních pět tisíc, a zase si neodpustím : "Doufám, že si za to nepořídíš nějakou kravinu."
"Víš.." najednou je v rozpacích, " on Martin nějak nevyšel...ale já ti to, taťulko, určitě vrátím, spolehni se."
Takže ještě ke všemu teď živím i Martina, pomyslím si nešťastně.
"Copak on nepracuje?"
"No teď zrovna právě ne..., ale už od prvního nastupuje."
Raději to dál už nekomentuji.
"Tak papáček a nech se ostříhat, fakt ti to sluší kratší."
Dá mi pusu a pak už jen slyším jak kluše dolů po schodech.
Ještě za ní na chodbu volám: "...a mamce vyřiď , že jsem jí alimenty už poslal."
Taky bych si mohl požádat o snížení alimentů, osm tisíc měsíčně je na mě teď docela dost, když už tolik nevydělávám, bleskne mi hlavou.,"
"Jooo, vyřídím," zní chodbou s ozvěnou.
Jdu jí k oknu ještě zamávat, vykloním se, ale ona se nahoru nedívá.Jen náhodou ke mně vítr zanese:
"Máš?"
"Jasně, fotr vyblil pětitácek."
Zavírám pomalu okno a jen tak mě napadne, že se asi nechám ostříhat uplně do hola.