Renovace duše 18

Mirek, náš invalidní kamarád na vozíku, k nám jezdí čím dál častěji. Zamiloval se do našeho baráku, a my jsme samozřejmě rádi. Dnes poprvé přijel se svojí přítelkyní a jejím synkem Adámkem.
„Moniku jsem uhnal tak,“ vysvětluje nám Mirek, „že jsem za ní pořád běhal, viď Moni?“
„Brepto. Mirek k nám jezdí na rehabilitace,“ upřesňuje Monika. „Na Mirkovi se mi líbí, že je mnohem živější a podnikavější, než můj bývalý muž.“
„Vítám vás do klubu rozvedených...“ podali jsme si ruce.
Její víc jak roční Adámek už cupitá, a naše holky jsou z něj nadšený. Zjistily, že se Adámek rád směje, a tak mu dělají pomyšlení. Z krabice vytáhly maňásky... - začalo veselé představení. Král škrtí šaška a drak strachy omdlel. Tuhle pohádku jsem od nich ještě neviděl.
Mirek s Monikou vypadají spokojeně.
„Za pár let, jestli něco našetříme, postavíme si tady v Krasnicích alespoň malou chatku na víkendy,“ povídá Mirek. „Je tu hezky v létě i v zimě...“
„Tohle jsi nám říkal už minule, a ne poprvé,“ směje se Jarda a plácnul Mirka do zad, až s vozíkem popojel. „Už vidím, ty vole, jak na klíně vozíš prkna a tvárnice. Nechceš si raději upravit moje dvě cimry? Na to tvoje rekreování by to snad stačilo, ne?“ nabídl mu Jarda.
„Co se dějě?“ nevěří svým uším Mirek. „Ty se stěhuješ? Vy jste se tu pohádali, či co?“
„Žením se, vole...“
„Já snad špatně slyším. Řekni to ještě jednou...“ Mirek koulí očima.
„Beru si Jarmilu. Už se u nich pár dní aklimatizuju. Budoucí tchýně s Jarmilou mně vaří dobroty... není to tam špatný. Skrz plot jsme udělali průchod, takže jsem tady i tam.“
Mirek kouká z jednoho na druhého. „Není to prdel, že ne?“
Děti v rohu místnosti zvýšily hlas. V maňáskovém divadle totiž nastal zvrat. Šašek škrtí krále a drak si vzal princeznu za manželku.
____

Mirek se už naučil pít kávu se skořicí. Sedím s ním v koutku ateliéru a koukáme na pracovitého Pavla. Dva koukají jak jeden dělá - příjemné.
„Byl jsem včera zase v Praze,“ narušil jsem ticho. „Nashromáždil jsem o bezdomovcích tak hnusnej materiál, že se to snad ani nedá použít. Oni postupem času ztratili vůli škrábat se někam výš. Přestali vidět důvod, o něco se snažit. A to je konec. Vládu převezme totální nihilismus. Čím dál víc si vážím toho, co mám...“
Mirek zapomněl, že pije kávu, a souhlasně pokýval hlavou. Utírá si pobryndané triko. „Nepoznáme, kdy se máme fajn. Pořád nám něco chybí. Závistivě čumíme na ty úspěšnější. Například - náš soused z paneláku. Před barákem mu stál drahej mercedes; měli se stěhovat do vily... Minulej čtvrtek se v obýváku oběsil na klice od dveří. Taková blbá smrt. Jakoby seděl na zadku opřenej o dveře. A přitom vlastně visel... to jsem ještě neviděl...“
„Co blbneš, Míro, tys´ to viděl?“
„No jo. Sousedka řvala na chodbě, tak jsem ho jel odříznout a zavolat záchranku a policajty,“ kouká Mirek do země. „A co mu scházelo?“ pokračuje Mirek v monologu a sám si odpovídá: „Já vím, co mu scházelo – obyčejná spokojenost. Megalomanie souseda dohnala nadělat si dluhy, který ho pak dorazily.“
„Víš co, Míro?“ ozvu se.
„Co?“
„Je s tebou děsná legrace...“
____

Vánoce se zvrhly v materialistické orgie. Poprvé je slavíme v tak velké společnosti, a každý má snahu obdarovat každého. Pod stromečkem se vysypala snad multikára. Babička je s námi. Jsou to druhé vánoce bez dědy. Nechtěli jsme, aby byla sama, ale takový blázinec asi nečekala.
„Máte to tu hezký, děti, ale já už jsem zvyklá na svůj klid.“
„Bývají tu i klidnější dny, babi.“
Jdu se podívat, odkud jde pisklavý rachot. „Holky, dejte do kazeťáku místo Šmoulů koledy... a ztlumte to!“
„Neměly bychom si je raději zazpívat?“ ptá se nesměle babička.
Po baráku se line divný smrad. Jdu po čuchu až do kuchyně. Iva stojí nad kouřící plotýnkou a prozpěvuje si: „Tiše a ochotně purpura na plotně...“
Jarda mává vánočním pohledem: „Píše nám Roman. Všechny pozdravuje a zve nás k sobě na Silvestra do Rokytnice nad Jizerou. Postelí je prý dost pro všechny. Co vy na to?“
„Má ten chudák vůbec tušení, kolik nás je?“
Jarda se rozhlíží kolem sebe. „Kolik nás vlastně je?“
„Moc,“ usmála se babička.

(Pokračování příště)