ALEXANDR JONÁŠ

Anotace: troska... ale i on se narodil jako miminko.

Svatá mše – Svátost nejsvětější trojice skončila.

Z katedrály vyšel průvod ministrantů, před vchodem řádily děti, jež prvně polkly tělo Kristovo, slunce nad věžemi pekelně pařilo a mě odbila má nedělní hodinka modliteb. Opřený o stěnu čekav na rodiče vdechoval jsem letní vzduch, když v tu na mě vyhrkla jakási žena: „Kde máš tátu? Tamhle na rohu… je tam ňákej nešťastnej pán!“

Můj táta je sociální pracovník a máma jakbysmet. Vrátil jsem se zpátky do chrámu a vyrušil otce z rozjímání: „Máš jít ven, tati, je tam ňákej nešťastnej pán!“ Nevěřil: „Si děláš prču ze mě, co?“ Ale přesto šel a záhy uvěřil, protože tam na rohu…

Chlap. Nalitej chlap. Plakal.

Na rukách obvazy skrejvaly přeřezaný žíly, jizvy i na krku, kdo to je? A táta s ním již po jeho boku komunikoval a já tam stál jen coby pouhý pozorovatel.

„Co je vám, pane?“
„Já nechci do pekla!“ Výkřik a slzy.
„Nebojte, každej děláme chyby.“
„Když já jsem narkoman! Já si píchám herák!“
„A jak dlouho?“
„40 let.“ A z nosu mu vytek hlen. Něčí ruka mu poskytla kapesník a kromě hlenu setřel i ten pláč. Pak stokrát děkoval mojí mámě, neboť mu donesla kelímek vody a koláčky.
„Jen si berte.“

Brutální výkyvy nálad. Chvilku se smál, potom ho zas pohltila spleť smutných vzpomínek.

„Mně se stejská!“
„Kdo vám chybí?“
„Babička!“
„A kdepak babička bydlí?
„Je mrtvá…“

Táta mu nabídnul sprchu a nový oblečení a on? Nasedl do našeho vozu a ujížděli jsme Pouchovem do Domu Matky Terezy, což je azylák.

„A proč jste s tím začal?“
„Blbost! Jako mladej sem zabíjel brouky v éteru.“
„Jo, já kdysi taky sbíral brouky,“ podotknul táta.
„Moje babička mně vždycky říkala: Nečichej k tomu!“

A smutek mu znova zastínil mysl.

„Mně přijde, že na tenhle svět nepatřím! Já chci bejt čistej!“

V azylovém domě se ujal Alexandra Jonáše pracovník, který měl právě službu, a my jsme odjeli domů na oběd. Řekl nám předtím ještě mnoho dalších věcí. Prý napsal dvě knihy, procestoval všechny kontinenty, mluví čtyřmi jazyky, a tak dál. Ale co je pravda?
Jakási démonická síla mu sžírala nitro. Síla drog, věčný hon za potěšením, věčné trápení… poslední etapa života.

Toho dne jsem si uvědomil, že chci žít život v manželství, jelikož absence slov „Mám tě rád“, absence lásky mohla by mě nutit hledat její náhradu. Obávám se, ach, velmi se bojím satana, jenž ve svých drápech rdousí zbloudilé ovečky!

Nedovol mně vydat se chemickou cestou, můj Pane…