Zázračné Krasnice 2

2.
Idea být potravinově nezávislí opustila i Ivu. Byla poslední, která uznala sílu očividných argumentů – lenost nás chlapů. Prakticky všichni máme příjem ze svých zaměstnání, a tak nám penízky usnadňují život. Nebydlíme za Moskvou – to byla poslední informace, co jsme Ivě (tedy my, chlapi) k této kauze řekli. Nezlobila se – sama se chce víc věnovat svým věcem. Omlouvám se všem „zeleným“, ale tak to skutečně samo vyplynulo...
Jedu s Jardou nakupovat do Přelouče. Skoro všechno jsme sehnali a narovnali do auta. (Všimněte si: do AUTA – nemáme ekologický žebřiňák tažený ovcí...) Sice nám do kombíku praží slunce, ale za odměnu si jdeme koupit pistáciovou zmrzlinu. Tu chvilku nákup v rozpáleném autě snad vydrží.
Sedáme si s Jardou na nízkou zídku a mlsáme.
„Jardo, co Tomáš? Jak to u vás probíhá?“
Musel vědět, že se ho na to budu ptát...
„Jo, jo... Tomášek,“ huhlá Jarda s plnou pusou zmrzliny, „vždyť já se před ním, chytrolínem, bojím mluvit...“
„Jarouši, ale vždyť už jsi to musel větřit dřív, že máš geniálního kluka...“
„Teď mně to, Honzo, taky dochází. Kolikrát jsme něco s Jarmilou, teda mámou, probírali... a on... se tak divně usmíval. Jakoby si říkal: pindejte si, stejně je to jinak...“
Jarda už má zmrzlinu v sobě, já jsem sotva v půlce.
„A to vám, Jardo, do rozhovoru nezasahoval? To je nějaký divný...“
„Asi jo, ale my jsme si toho zřejmě moc nevšímali... dítě... že jo. Ale včera nám teda do rozhovoru zasáh, že jsem ho málem taky zasáh - chytrolína...“
„Copak?“
„Koukáme na ty politický ksichty v televizi... povídám Jarmile: Myslej si, že o něčem rozhodujou. A přitom se mafiáni můžou uchechtat... A víš, co ten náš kluk pronesl? To si teda poslechni (Jarda si vyndal papírek). Ve světě prej rozhoduje 80 lidí: v Americe 32, v Německu 19, v Číně 6, v Rusku 7, v Japonsku 11... dál jsem si už zapomněl zapsat. Co na to říkáš, Honzo?“
„Nemáš lehčí otázku? Mě zaráží, že to těžko mohl někde číst. Pochybuju, že tak přesná tabulka existuje. Nedělal si z tebe srandu?“
„Tak se ho, Honzo, zeptej sám... už nemám sílu. Já blbec se s ním o tom ještě vybavuju. Povídám mu: ať si klidně ti miliardáři rozhodujou. Normální lidi si stejně žijou po svým...“
„Co ti na to řekl?“
„...Lidi si prej po svým žijou tak dlouho, dokud jim ti mocní do toho se shora nešlápnou... Žijem prej jak v bublině... a přitom stačí malý špendlík... – a PRÁSK! Je to v prdeli...“
„Jardo, Tomáš řekl v prdeli?“
„Ne, to říkám já...“
„Já to říkám taky, Jarouši... A víš proč? Pojď se podívat do auta! Zatím co tady kecáme, roztekl se nám nákup, ty vole...“

(Pokračování)