Zázračné Krasnice 8, 9

Anotace: 2. díl svazku RENOVACE DUŠE

Sbírka: Zázračné Krasnice

8.
Mirek má letecký den. Kamarád, který je od svých dvaceti let ochrnutý od pasu dolů. Ale jako kdyby si to vůbec neuvědomoval – nebo lépe – nechtěl uvědomit. Chce žít naplno a nepotřebuje k tomu ničí souhlas. Ani matky přírody… Má potápěčské zkoušky, ale to mu je zřejmě málo! S instruktorem se občas proletí ve větroni. Co by ne, že jo? Já jsem se nikdy s kyslíkovýma flaškama nepotápěl, ani jsem neseděl ve větroni. Na zemi teda jo, ale ve vzduchu – ani náhodou… Bojím se malých letadel.
Když byla Jana v pátém měsíci (čekali jsme Katku), vyzkoušeli jsme si vyhlídkový let nad Hradcem. Nádhera! Zakroužil i nad naším panelákem. Potom začalo pršet. Zeptal jsem se pilota, jestli nevadí, že mu kape voda na přístroje v kabině. Prej nééé… A co elektrický zkrat? - ptám se. A on mi v klidu odpoví – jó, to by bylo horší… Jana pak na zemi trochu zvracela, ale jinak to byl docela vydařený výlet.

Pomáháme dostat Mirka z vozíku do malé kabinečky větroně. Na zadním sedadle sedí instruktor, dopředu cpeme Mirka. Ale jde to snadno, protože to neděláme poprvé.
Moje holky si za hangárem hrají s Adámkem. Už je tam znají, a tak zadarmo dostávají nějaké perníčky a limonádu. Jsou to zvláštní lidi… kdo rád létá - anebo dokonce miluje létání – dá se to na nich poznat. Jsou víc otevření a usměvaví. Možná, že se najdou výjimky, ale na ty já jsem nenarazil.
Jana s obdivem obhlíží malé letišťátko, kde startovací a přistávací plocha je jen pečlivě posekaná louka.
„Moniko,“ ptá se Jana, „to se o Mirka vážně nebojíš?“
„Bojím,“ usměje se Monika, „ale větší strach bych o něj měla, kdyby jako nějakej chudáček nepřítomně čuměl z okna. Takhle je to mnohem lepší. Chci, aby Adámek měl za vzor chlapa, který pořád něco objevuje a zkouší. A Mirek takovej je…“
Jana se na mě otočila s němou výčitkou.
„Copak?“ opatrně se jí ptám.
„Co, copak… kdy ty jsi naposledy letěl, abys mohl jít příkladem?“ zdvihá výhružně obočí.
Za námi se objevil Jarda s Tomášem - všechno slyšeli.
„Jardo,“ prosím ho pohledem, „buď kamarád a zastaň se mě…“
Jarda se rozkročil na dlouhý proslov: „Tak jo. Jano – nemáš pravdu. Pamatuješ, jak jsme v Krasnicích začínali renovovat barák? A jak Honza z tý vysoký zdi LETĚL mezi prkna? To pro tebe nebylo nic?“
Jana odevzdaně mávla rukou a mezi zuby procedila: „Magoři…“

Sedám si do trávy k Tomášovi.
„Jak se ti tu líbí?“ ukazuju do vzduchu.
Motorová letadla lanem roztahují a vynášejí větroně do vzduchu.
Tomášek si dlaní kryje oči proti slunci a vesele poznamená: „Kdyby věděli, že rychleji a výš můžou lítat i bez toho smradu…“
S Jardou jsme se po sobě podívali. Vidím na něm, že už se s tím smířil. Tomášek je prostě JINEJ. Ale my ho máme přesto rádi... i když není blbej, jako my…
____

9.
Odpoledne bývá chladno, a tak bývá krb častěji v provozu. Když ho někdo roztopí, tak mi krb připomíná mucholapku - všichni se k němu slétáme. Ne, kvůli teplu (teplovzdušný rozvod funguje po celém baráku bezchybně), ale protože vidět živé plameny a lidi kolem… možná znáte něco lepšího, já teda ne.
Práci mám hotovou, psát se mi nechce… chce se mi tu jen s nimi sedět a tlachat. Na děti vidím skrz dvě otevřené místnosti, tak co…
Jarmila mluví o škole, kam chodí Tomáš.
„Pozvali si nás na pohovor. Šli jsme oba… i Jarda. Za stolem seděli čtyři chlápci, a já si připadala, jak někde u zkoušek. Ruce jsem měla zpocený… ještě, že se mnou byl Jarouš.“
To byl pro Jardu signál, aby se k Jarmile víc přitulil.
„Byli to nějací vědci z Prahy,“ pokračoval raději Jarda, protože Jarmila byla už zase naměkko. „Když jim došlo, že nejsem biologický otec, chtěli se mnou rozhovor ukončit. Ale… znáš mě… narazila kosa na kámen! Chtěli DNA od Jarmily, Tomáše a od pravýho otce. No… to jim ještě povolím… ale řek´ jsem jim na rovinu: žádný pokusy s mým klukem teda dělat nebudete! Kdybych vám měl tenhle stůl vomlátit vo hlavu!!“ křičel i na nás Jarda.
Jarmila si přebrala slovo: „Jarda je sice pořádně sprdnul, ale nakonec se z nich vyklubali normální lidi… i když jsou to vědci…“
„To je fakt,“ říká už Jarda klidněji. „My vám kluka do Prahy přivezem, říkám jim, ale u všeho s Jarmilou chceme bejt. Žádný zavírání dveří nám před nosem… Tohle oni akceptovali, což mě uklidnilo… možná, že je nezabiju,“ Jarda se usmál na Jarmilu a dal jí pusu.
„Hele, hele… cukrujte si doma,“ povídám Jardovi žertem.
Pavel zdvihl ruku, jako že se hlásí o slovo. Asi nám do rozhovoru namíchá ten svůj buddhismus, říkám si pro sebe.
„Co se cukrování týká… měl bych dotaz: Majerovi – nemohli byste si dát postel trochu dál ode zdi? Předevčírem byly slyšet od vás hrozný rány, a Iva chtěla po mně to samý…“
Od Ivy dostal výchovný pohlavek…
Já od Jany.

(Pokračování)