Clydesdale

Anotace: Pro milovníky koní...

Nikdy bych nevěřila, že se zamiluji právě do toho typu koně. Těžkého chladnokrevníka mi doporučil můj známý, jako velice spolehlivého a mírného koně. Už mě omrzelo jezdit na nejušlechtilejších a křehkých plnokrevných koních, chtěla jsem si vyzkoušet ježdění na „pořádném koni“. Na clydesdaleskou klisnu jsem narazila ve stáji, kam mi dal můj známý adresu. Stála přivázaná ke stromu před stájí a zrovna ji čistili. Protože jsem se po stáji chtěla nejprve jen podívat, zeptala jsem se holky, co ho čistila, co je to za plemeno, jaké má funkce, jak se jmenuje, kolik je mu let a tak dále….
Ta holka byla docela ochotná a pověděla mi, že je to šestiletá chovná klisna plemene clydesdale, jmenuje se Viola a přestože je to tažný kůň, oni s ní jezdí hlavně pod sedlem, protože tak spolehlivého a trpělivého lehkého koně ve stáji nemají. Viola že je jediná. Zamlouvala se mi, a protože jsem ve stáji stejně chtěla jezdit, poprosila jsem tu dívku, jestli by mi nemohli osedlat právě ji. Neměla námitky, a tak jsem se za deset minut na Violu poprvé vyhoupla. Bylo to něco úplně jiného, než na co jsem byla zvyklá. Já jsem jezdila tolik let, už od svých devíti, jenom lehké a šlechtěné plnokrevné koně, a když jsem si sedla na takového chladnokrevníka, zprvu jsem se cítila trochu nesvá. Ale brzy jsem si zvykla a přizpůsobila se jeho chodu. Když jsem si odjezdila hodinu, co jsem měla zaplacenou, hned jsem se domluvila na příští týden, že pojedu zase. Nemohla jsem si vybírat, ale když ta holka, co se mnou jela, viděla, jak mě jejich kůň nadchl, slíbila, že mi ji nechá. Za týden jsem se objevila zase, potom zase a znovu. Každý týden v pondělí jsem přispěchala do stáje, pozdravila Violu a už jsem se těšila, jak se na ní projedu. Za ten půl rok už jsem se ve stáji stala stálým hostem. Vždycky jsem jela na Viole, majitelka už ani nepočítala s tím, že bych třeba chtěla jiného koně, a protože jsem jim vždycky dobře zaplatila, nechávala Violu vždycky jen pro mě. Viola si zvykla, že se na ni každý týden posadí ta stejná žena a stejně, jako jsem si zamilovala já ji, oblíbila si i ona mě. Takhle jsme spolu trávily půl roku, až jsem se jednoho pochmurného podzimního dne přihnala do stáje s tím, že Violu koupím. Její majitelka, a taky majitelka celé stáje, byla nejprve zaskočena, ale když jsem ji dlouho přemlouvala, nakonec svolila. Jak jinak jsem byla štěstím bez sebe, že si Violu odvážím. Protože já sama jsem bydlela v malém domku, Violu jsem odvezla na druhý konec města, kde u polorozpadlého statku byla celkem zachovalá ohrada. Domluvila jsem se s majitelem (nechápu, jak tam vůbec mohl někdo bydlet), bydlel tam takový starý pán, že tam svého koně nechám a budu za ním každý den jezdit. Pán neměl námitky, a tak za malý poplatek tam moje milovaná Viola mohla zůstat.
Jezdila jsem za ní každý den, brávala ji pod sedlo, občas jsem svezla nějaké děti, nebo jsem u ní jen tak seděla, hladila si ji a povídala jsem jí, jak jsem šťastná, že ji mám, a že už brzo se chystám najít si větší dům, kde bych ji mohla mít ve své zahradě a potom jí koupím kamarádku. Už jsem byla odhodlaná koupit jeden dům, když jsem potkala Iva. Byl z velkoměsta, poznali jsem se v tramvaji. Tenkrát jsem si myslela, že ho miluju, a bez něho, že nemůžu žít. Nějaký ten čas jsme spolu žili u mě doma, já ho párkrát zavedla za Violou, ale on koně neměl rád, prý proto, že ho jako kluka škaredě pokopal nějaký hřebec a od té doby, že se koní bojí. Tak jsem ho tedy nenutila a za kobylkou chodila sama. Nechápu, jak jsem se k tomu dala přemluvit, ale Ivo mě zavedl představit svým rodičům, kteří bydleli ve středu obrovského města, byli velice bohatí a jak se říká, „z vyšších kruhů“. Nakonec jsme se s Ivem domluvili, že se vezmeme. Svatba byla velice bohatá, já jsem byla šťastná a nechápu, jak se to mohlo stát, ale na Violu jsem zapomněla. Prostě jsem zapomněla, že mám koně, malý domek a začala jsem žít život šlechty. Chodila jsem na večírky, nosila vysoké podpatky, chodila krásně upravená, a stýkala se s důležitými a zámožnými lidmi. Až pak se to nějak zvrtlo. Ivo byl na služební cestě, a já se z anonymního telefonátu dozvěděla, že mě podvedl. Rozkřičela jsem se na něj a chtěla, aby mi řekl, že to není pravda, ale opak byl pravdou. Přiznal se, že mi byl nevěrný. Říkal, že to udělal proto, aby nám zajistil větší příjem peněz, ale já ho neposlouchala. Do krve jsme se po hádali, já jsem křičela, že od něj odejdu, až nakonec Ivo řekl:
„Tak si jdi! Vrať se do toho svého kamrlíku a té herce!“
Najednou mi to došlo. Viola! Proboha, já na ni zapomněla. Jak jsem mohla…. Několik měsíců jsem tady žila a chudinka Viola tam….Ne, to není možné.
„Viola….“ Hlesla jsem a před očima se mi zatmělo. Okamžitě jsem popadla klíčky od svého auta a rozjela se zpátky do města, kde jsem si koupila Violu. Zastavila jsem na příjezdové cestě, vyhodila drahé střevíčky a bosá jsem utíkala k ohradě. V boku mě píchalo, když jsem doběhla, a když jsem Violu uviděla, padly na mě mdloby. Chudák tam stála, ve sněhu, špinavá, cáry zacuchané hřívy jí visely spletené s listím, vychrtlá až hrůza, hubenější než normální kůň, stála s hlavou svěšenou a už ani neměla sílu ohánět dotěrnou mouchu, která jí nalezla do očí. U ní stála holčička, malá, tak pětiletá, hladila ji po hubeném nose a když mě uviděla, zeptala se:
„Paní, to je váš koníček?“
Nemohla jsem mluvit. Zoufale jsem se rozběhla, popadla Violu kolem krku a rozplakala jsem se.
„Violo, ach Violo,….“ šeptala jsem, „kobylko, odpusť mi, jak jsem mohla zapomenout. Já si tě nezasloužím, ale neboj se, už se to nikdy nestane, už nikdy nebudeš trpět….slibuju.“ Smáčela jsem její hřívu slzami. Viola mě poznala. Znovu uslyšela ten důvěrně známý hlas, ucítila ruce, které ji dávno hladily a její temné oči dostaly jiskru. Slabě zaržála a já bych přísaha, že se usmála.
Ještě ten den jsem vyřídila koupi velkého domu a Violu jsem si tam hned odvedla. Pár měsíců trvalo, než se Viola spravila, ale podařilo se. O Ivovi už jsem nikdy víc neslyšela, nechala jsem ho, ať si nechá moje peníze, šperky, všechno. Zahodila jsem velkoměstský život a žila jsem normálně a pokojně s Violou. Já mám totiž poklad na světě nejdražší, cennější než všechny šperky, auta a peníze. Mám svoji Violu a ta mě nikdy neopustí.