Zázračné Krasnice 10, 11

Anotace: 2. díl svazku RENOVACE DUŠE

Sbírka: Zázračné Krasnice

10.
Babička se rozloučila s chatou v Seníku, a odstěhuje se zpátky do Hradce Králové. Přijela se rozloučit i s námi – do Krasnic. Sedíme na zahradě u sousedů. Je to nóbl barák vdovce pana Jeřábka, tatínek Jarmily, a dědeček Tomáška. Zjistil jsem až teď, že babička se s panem Jeřábkem zná od mládí. Ani nás moc nepotřebují… - spolu vzpomínají na dávná léta.
„Josefe,“ povídá babička panu Jeřábkovi, „vy tady máte pomník ruských partyzánů, co padli za války. Ty víš, jak to bylo doopravdy?“
„To teda, Vlastičko, nevím. Jenom vím, co se povídalo. Kdyby se prý v tom baráku neožrali, tak mohli Němcům utéct. Takhle ten barák vypálili i s nima. Ale jestli je to pravda, těžko říct… Možná je to pomluva těch, kteří nikdy nebyli statečný. Proto si vymejšlej takový hovadiny.“
"Tady v Krasnicích jsem prožívala ta nejhezčí mladá léta,“ zasnila se babička. „Támhle jsme dělali táboráky,“ ukázala rukou někam k rybníku, „a pak na kole za tmy ujížděli do Seníka.“
Pan Jeřábek se při té vzpomínce usmívá: „Ty jsi chodila s Vaškem… - tím černovlasým krasavcem… a já už druhý rok randil s holkou z Morašic. Loni v lednu mi zemřela…“
„Já vím,“ pokyvuje hlavou babička, „Honza mi to řekl… já černovlasýho krasavce nemám už víc než tři roky…“
„Babi,“ vložím se do rozhovoru, „přehoďte výhybku. Dejte tam něco veselejšího…“
„No jo, vy mladý…“ mne si bradu pan Jeřábek, „…plni elánu. Ale já už vidím až na konečnou…“
Babička ale nesouhlasí. „Josefe, to teda blbneš. Podívej se, jak žiješ ty – a porovnej to se mnou. Ty seš v přírodě mezi svými… s dětma se můžeš kdykoli potěšit… A co mám já? Víš kde v Hradci bydlím? To je ta nejhnusnější ulice, co tam existuje. Okružní ulice – nadjezd s autama mi strčili až pod nos, okna nemůžu otevřít… rámus a smrad. Žůžo… Kolem na ulici samý divný existence, protože nikdo normální tam nechce bydlet! Děti mám tady, v Krasnicích… a já jsem tam. …Josefe, ty si chceš stěžovat?“
„Víš co, Vlasto? Pojď se na něco podívat,“ povídá pan Jeřábek, a babičku nám odvedl k sobě do baráku.
„Co se děje?“ ptám se vedle sedícího Jardy, „nemá tvůj tchán doma náhodou sbírku motýlů?“
Místo Jardy mi ale odpověděla Jana: „Honzo, myslel jsi někdy na něco jinýho, než na sex?“
Pohladím Janičku po nahém stehně.
„Ne… vadí to moc?“
„Teď třeba jo,“ odsune moji ruku, „kouká na nás Markéta…“

Už se začínalo stmívat. Uklízíme zahradní nábytek, a Jana jde připravit večeři. Podívám se po holkách. Někde by měly být poblíž i s Tomášem. Už je vidím – jsou na naší zahradě u lípy. Chvíli honí krocana – a chvíli honí krocan je.
„Honzo.“
Otočím se. Jde ke mně babička s panem Jeřábkem.
„Honzo, …tady Josef… mi nabídl u nich v patře podnájem. Vadilo by ti to moc?“
Tenhle pohled jsem u mojí matky už léta neviděl. V očích měla jiskřičky, jak mladá puberťačka. Stydím se vám to říct… ale slzy se mi vedraly do očí… Musel jsem si je otřít rukávem… - dal jsem matce pusu…
„Babi… vítám tě v zázračných Krasnicích…“

11.
„Jardóóó,“ volám přes plot k Ryšánkům do otevřeného okna.
Jarda vystrčil hlavu: „Co je?“
„Jak seš na tom s časem?“ ptám se.
„Co? Chceš vědět, kolik je hodin?“ štve mě Jarda.
„Nééé… Jestli mně pomůžeš trhat jablka. Prej si mám k sobě vzít někoho silnýho a blbýho. Tak… pomůžeš?“
Jarda zdvihnul prostředníček, ale pak povídá: „A víš, že půjdu rád, ty pacholku? Alespoň přijdu na jiné myšlenky…“
Když jsme tuhle zahradu společně kupovali, měli jsme radost z ovocných stromů - i když starých. Jabloně jsou vysoké, potřebujeme žebřík. Bylo mi hned jasné, že - o mnoho víc než metrákový Jarda - na žebřík nepoleze…
„Jarouši… střihneme si, kdo bude jablka trhat ze země, a kdo ze vzduchu…“ a mám ruku připravenou na kámen-nůžky-papír.
„Aháá… to si klidně jednu střihni. Na žebřík mě nikdo nedostane…“
Ani jsem nečekal, až to dopoví, a už balancuju v koruně stromu.
„Jardo… vy jste byli včera s Tomášem v Praze. Chce se ti o tom mluvit?“
„Nechce.“
Trháme. Katka s Markétou taky pomáhají. Sbírají padavky, které pak odvezeme do palírny. Kdyby moje holčičky věděly, že podporují alkoholismus.
Jarda si sedá do trávy a já slézám k němu.
„Honzo, Tomáš má přes rok v mozku nezhoubný nádor. Od té chvíle je prostě jinej… Dětská duše mu zůstala, za to ručím… ale jinak… no, co ti budu vykládat. Znáš ho sám. Je to kluk, kterej se rád směje i mazlí… ale pak z pusy vypustí takovou…“ Jarda kousl do jablka, „…kravinu…“ řekl už s plnou pusou.
Markéta mě trefila do boty nahnilým jablkem.
„Tatííí, vy si tady sedíte, a my makáme!“
Má pravdu. Lezu na žebřík…

(Pokračování)