dobrou

ocitlo jsem se mezi těmi dvěma horami tyčícími se do tákhle vysoké výšky a konečně jsem mohlo po jedné z nich spustit skleněnku. padala výš a výš a ještě kus, kousek a úždib, až nadobro odpadla a vrhla se přímo do jednoho z mraků nad horou po levé ruce, ze kterého pak hned začalo pršet, a přiběhl rodič předbíhaný slovy, co se hnala mým směrem: "dítě, to nemůžeš! mělo jsi jít rovnou domů! tak... pojď, povidám!"
tak jsem šlo a užívalo si deště, co jsem samo způsobilo.
následoval výprask.
he, na co čekáš? ten prostě ukončil příběh, no. áchjo, já se to nikdy nenaučím. tak už, méďo, spi...