Deník bezdomovce 5.

8. 6. 2006
Dostat kamna na dvoukolák nebylo jen tak. Eva držela vozík, já s Mirkem jsme funěli jako vzpěrači na olympiádě.
„Pozor na kýlu, pane profesore,“ zafuněl Mirek.
„Proč? Už mně vylezla?“ hekám.
„To ne. Alespoň není vidět. Ale můj táta vždycky říkal: ,Buďto se poseru, nebo mi vyleze kýla!´ My s bráchou jsme si vždycky přáli to druhý, protože to první už jsme znali.“
Evě se tyhle řeči nelíbily: „Proč se musíš předvádět jako nějakej řepoň? Co si o tobě pan Pavel pomyslí?“
Dýchavičně Mirka bráním: „Že je to hodnej kluk, kterej mi pomáhá s kamny.“
Když kamna konečně dosedla do vozíku, mysleli jsme, že je po něm.
„Zaskřípělo, zavrzalo... ale myslím, že to dvoukolák přežil!“ hlásí Eva vítězně.
„Dvoukolák možná, ale my máme dost,“ povídá Mirek v hlubokém předklonu. Určitě zahrnul i mne.
„Mně nic není,“ hlásím hrdě, „akorát mě křuplo v zádech a mám vymknuté zápěstí.“
„Fakt?“
„Néé, kecám,“ směju se Mirkovi do očí. „A říkej mi Václave, Eva taky. Tykejte mi. V lese nejsem profesor, hergot.“
„Pane profesore, já vás nepoznávám,“ sednul si Mirek do mechu. „Vám to tady snad vopravdu svědčí?“
„Ty mně teda tykat nebudeš?“
„Není to blbý?“ ozvala se Eva.
Taky jsem si sedl do trávy. „Blbý? Jak se to vezme. Podívej se kolem sebe. Nic tu neroste podle pravítka, nic tu není do pravého úhlu. Není tu ani konvence, ani konfekce. Ve škole, kde panuje zaběhnutá hierarchie, má vykání logiku. Ale tady?“
„Dáš si cigáro, Václave?“ učí se Mirek tykat.
„Nedám. Díky.“
Eva se natáhla do trávy a vyhřívá se na sluníčku. „Proč tahle pohoda není u nás doma,“ řekla směrem do oblohy.
„Protože tam bydlí jedna praštěná holka,“ zašpičkoval Mirek.

17. 6. 2006
Byl jsem přepaden. Zákeřně a zezadu, zrovna když jsem byl zamyšlený nad notesem. Fíďa vypískla hrůzou. Byli tři! ...a ve vozíku vezli spoustu desek z nějakého lehkého materiálu. Eva s Martinem a ještě jeden jejich kamarád.
„Ahoj Václave. Co se plašíš? Ty nemáš čistý svědomí, že seš tak vyděšenej?“
„No nazdar. Co to vezete?“
Míra ukázal na desky. „Tohle asi vidíš poprvé v životě, že jo, staviteli? To jsou izolační desky. Když jsem tu tvou chatrč minule uviděl, málem mě vomejvali. Vždyť by ti kamna byly na prd! Všechno teplo by ti vyfučelo ven!“
Tohle mne opravdu dojalo. Nic takového jsem od nich nečekal. A možná ani od života. Že by zrovna MNĚ někdo dobrovolně pomáhal? Ukázalo se, že ten třetí – Luděk – je šikovný řemeslník, kamarád Mirka.
„Co já vám za to dám?“ rozhlížím se.
„Od bezdomovce zásadně nic nebereme, že jo, Luďku?“
„Jasně,“ zabručel Luděk, „odečtu si to z daní, žádnej strach.“
Kluci mne z chatrče vyhodili, abych se jim nepletl. Udělám jim alespoň nějaké pohoštění.
„Co to děláš, Václave?“ zeptala se Eva s Fíďou na rameni.
„Připravím něco na zub, když už mě zařadili mezi nemehla.“
„Pojď se na něco podívat,“ táhne mne k vozíku. Pod jednou z desek jsou lahváče s desítkou, housky, klobásy, okurky a já nevím co ještě. „Co myslíš, že dali kluci na starost mně?“ zamrkala na mne. „Chceš pivo?“
„Neblázni, já si tady zvyknu na pivo a pak nebudu z města tahat nic jinýho!“
„Jedno tě nezkazí.“ Ani se mne podruhé nezeptala a zátka odletěla. „Co tu vlastně piješ? Jak to máš s vodou?“
Vytáhl jsem trubičku s krystaly. „To mám z laboratoře. Tím zkouším kvalitu vody. Pramen mám naštěstí kousek odsud.“
„Opravdu ti neschází normální život?“ podívala se mi pátravě do očí.
„Normální?“
„Myslím elektřina... a tak...“
„Hm... elektřina. Scházelo mi v životě hodně věcí, ale až tady se mi rozkrývá, co vlastně. Byla jsi někdy pár dní stranou civilizace? Bez mobilu, rádia a televize, novin a časopisů, bez aut a lidí?“
„Vlastně ně.“
„Vidíš. Pro mne to je taky nová zkušenost. Jenže mně je padesát a tobě patnáct. Já vrstvil jeden omyl na druhej, a ty... máš šanci jít po jiných cestičkách.“
„Ty děláš, jako bys byl kdovíjak starej. Zejtra umřeš, nebo co? Vždyť ty jsi ve výhodě, máš zkušenosti.“
„Neblázni, já měl zkušenosti i před lety. A k čemu mně byly? Ani teď stoprocentně nevím, jestli se chovám správně. Možná vrstvím další omyl k těm předchozím. Ale stejně si myslím, že když se zastavíš, máš velkou šanci se dozvědět, oč tu běží...“
„Už víš, oč tu běží?“
"Ne," odpovím upřímně. Rozchechtali jsme se...

(Pokračování)