Deník bezdomovce 7.

Anotace: ---

stále 19. 6. 2006
STAL SE ZÁZRAK!!! Ještě v té zahradní restauraci! V jedné milisekundě se moje duše smířila s lidmi natolik, že jsem dostal OBROVSKOU chuť na dvě věci: na dokončení mé započaté vědecké práce v kybernetice a na SEX! A to prosím najednou! Úplně mne ta myšlenka vykolejila. Paní Voláková by musela být padlá na hlavu, kdyby to na mně nepoznala! Alespoň to druhé. Opravdu jsem nevěděl, co dřív. Jestli paní Volákovou hned namístě povalit na stolek, vyhrnout její krásné letní šaty, stáhnout jí kalhotky (jaké asi nosí? ...má je vůbec?), anebo místo toho napsat systémovou myšlenku, která se teď do mne zavrtala.
Poprosil jsem paní Volákovou o tužku. Nemá. HURÁ!!! Tak vykonáme druhou variantu! Na poslední chvíli mi podává svou tužku na oči. Horečnatě naškrábu pár stručných vět a čísel do inzertních stránek Respektu. Za minutku jsem hotový a s díky tužku vracím. Aspoň zbude víc času na sex.
„Vy jste prý dřív učil, říkal Mirek.“
V trenkách cítím pomalé, opravdu velmi pomalé zklidňování nastalé situace. Milosrdný stůl skrývá nevzhlednou bouli v mých kalhotách. Vynaložil jsem obrovské úsilí, abych zklidnil i svůj hlas: „Byl to omyl, paní Voláková. Na školu jsem přišel, abych tak řekl... v né zrovna dobré psychické pohodě. Žáci to svým způsobem odskákali. Nebyl jsem k nim nespravedlivý, nebo zbytečně přísný, to ne... ale neuměl jsem s nimi navázat ten správný kontakt.“
„Tomu nevěřím. Nevypadáte, že by vám dělal problém styk... s lidmi...“
„Tomu klidně věřte, ještě stále mám se sebou problémy.“ Myslel jsem hlavně od pasu dolů.
„Ale jděte, kdo je nemá? No... musím už bohužel běžet, ráda jsem vás viděla.“ Zdvihla se a pod talířek zastrčila bankovku. „Stavte se někdy, vždyť víte kde bydlím. Tenkrát, když jste mi holku přivedl, měl jste na mne počkat. (Teď už to vím taky!!!) Než jsem seběhla se schodů, byl jste už pryč. (Do huby si dám!) Takže... dodatečně za holku i za mne ještě jednou děkuji.“ Podala mi ruku.
Strašně krásně voněla. V mých trenclích už je pořádek, mohu bez problémů vstát. „Rád jsem vám pomohl, opravdu.“
Usmála se... a odchází. Dívám se za ní. Má krásné nohy. Léto je sice až za dva dny, ale letní šaty jí opravdu moc sluší. Může si se svou postavou dovolit tyhle menší, těsnější... hergot, nevidím konturu gumy od kalhotek. To snad ne!!! Ona je snad nemá... Rychle si sedám a ukrývám TO za stolem i za Respektem.

Ode dneška mám notesy dva - druhý na kybernetiku. Jen jsem přiběhl z města, už jsem ten nový notes rozpálil doběla – tak rychle mi tužka rejdila po papíře. Ale ve starém notesu můžu sám sebe klidně chválit. Smradlavá samochvála tu je povolena, stejně to nikdo číst nebude. JSEM DOBREJ! Akorát mě štve, že jsem na tyhle dynamické systémy nepřišel už dřív. Ale u chatrče mi úžasně naskakují nové a originální postupy. Bez použití jakýchkoliv přístrojů, bože. To už vážně zavání zázrakem. Když TOHLE budu publikovat v odborném tisku, prohlásí mne za blázna! Ale já stoprocentně vím, že to BUDE fungovat! Ále... kašlu na ně, ať si funkčnost vyzkouší kdo chce a kdy chce. Tady, pod mostem, jim napíšu takový věci, že si sednou na zadek!
...Zadek ...zadek paní Volákové. Ách jo... No jo? Jak ona se vlastně JMENUJE?!
„Fíďo, jaké má křestní jméno máma Evy? Ty se mnou nemluvíš? Seš uražená, viď. Dlouho jsem se ti nevěnoval... tak promiň, pojď sem...“

(Pokračování)