Deník bezdomovce 12.

Anotace: ---

25. 6. 2006
Je neděle. Vedle chatrče vyrostlo stanové městečko. No... tak městečko zrovna ne, to jsem přehnal, ale dva stany tu jsou. V jednom stanu spí Luděk s Mirkem, a ve druhém Věra s dcerou. Já – jako vždycky – spím s Fíďou. Od té doby, co je tu rušněji, nějak se mi toulá. Ale vrací se, to je hlavní.
Na stromu před chatrčí visí dva černé vaky s vodou, ze kterých čouhá sprcha. Jednoduché zařízení za pár korun - voda se na sluníčku zadarmo ohřívá. Ve stanech je klid, udělám si ranní hygienu, jak jsem zvyklý. Mydlím se nahý od shora dolů. Zrovna, když jsem byl zhruba ve střední části, vykoukla ze stanu Eva.
„Pardon,“ vyjekla a zapadla zpátky do stanu. Zasvištěl vchodový zip.
Dokončil jsem očistu a oblékl se.
„Evo,“ šeptám u jejich stanu, „zbylo tam ještě hodně teplé vody. Jdu s kanystrem pro vodu. Jestli se chceš opláchnout, tak můžeš. Nebudu tě šmírovat... jako někdo,“ neodpustil jsem si rýpanec.
„Já nerada,“ ozvalo se ze stanu.
„Tak já jdu. Čau.“
„Zas tam ten kanystr nezapomeň, jako posledně s mámou.“
Na tuhle nejapnost jsem už nereagoval a vydal se k pramenu. Cestou nahoru myslím na Věru. Moje druhé JÁ mělo o mne starost: „Václave, ovládej se, proč se ti před očima vybavují její chloupky? Mysli třeba na její hezký charakter.“ U pramene stojím na místě, kde jsme se s Věrou milovali. To mi na klidu nepřidalo. Musím odsud, není zdravé se tu zdržovat. Naberu vodu a bez zbytečného otálení se vydávám na zpáteční cestu. Konečně mám kanystry dva – i ten včerejší, zapomenutý.
Kanystry jsem uklidil za chatrč. Kdepak se mi zase toulá Fíďa? Podívám se za ní. Vylezu před chatrč... pod sprchou, čelem ke mně, stojí nahá Věra. Obličej má namydlený, nic nevidí. Ale JÁ vidím. Nebylo to jen čelo, co bylo ke mně otočené. Chloupky má přesně tak, jak jsem si je pamatoval... úhledně, moderně upravené... Kadeřník by řekl: čárka. Opatrně couvám za chatrč ke kanystrům.

Eva s Věrou udělali snídani. Moc dobrou. Není tohle už ráj? Kdy jsem byl naposledy TAKHLE šťastný? Už vím – nikdy. Vládla tu pohoda, kterou jsem dosud nepoznal. Není to tím, že jsem zamilovaný? Každý úsměv, každý dotek, každá vůně Věry vyplnila všechny moje smysly. Láska je strašně nebezpečná, začínám se o ni bát – a zároveň se o ni nechci s nikým dělit. Příšerný majetnický pud.
Věra prošla kolem mne, a bezděčně - jen tak - pohladila mne po vlasech. Projelo mnou slastné zamrazení. Eva nás zahlédla. Viděl jsem na ni, že je překvapená... ale pak se usmála. To je dobře. To je MOC dobře!

Mirek dojedl, zapálil si cigáro a přisedl si ke mně. „Václave, já nad tím přemýšlel celou noc.“
„Já taky.“
„Mluvíme o tom samém?“ podíval se na mne Mirek.
„Poslouchám tě...“
„Četl jsem v chatrči pár tvých poznámek. Ty chceš lidem hrábnout do řetězce sférických chemických vazeb? Ale přitom dobře víš, že s DNA se nelaškuje. Vynecháš, nebo přehodíš jedinou bázi, a je to v prdeli!“
„Proto se na to musí jít šikovně.“
„Tohle říká každej... a pak se omlouvá. Jak si můžeš bejt tak jistej?“
„Protože jsem se v nanotechnologii dostal dál, než kdokoliv jinej. Nejdřív chci zatočit s viry. Moje nanopouzdra samy poznají, jestli je vir z nukleové kyseliny DNA, nebo RNA. A to je jen začátek.“
„Takže ty ses pod mostem rozhodl, že odviruješ člověka?“
„Máš něco proti tomu?“
„A pak mu odebereš paměť, která mu podle tebe škodí?“
„Tam se musí ještě opatrněji, ale asi vím, jak na to.“
„Václave, nehraješ si tak trochu na Boha?“
„Ani ne. Já jen vidím, že lidský rod je ve své nabubřelé sebepýše za svým zenitem vývoje. Průmyslová revoluce nám zlomila vaz. Chci nabídnout alternativu. Berte – neberte. Vaše volba.“
Mirek si nervózně zapaluje další cigaretu. Na svůj věk moc kouří. Vlastně kouří moc na každý věk.
„Jak vypadá odvirovaný člověk bez škodlivé paměti, Václave? Bydlí třeba pod mostem v lůně přírody?“
„Co to plácáš? Já jsem na tom přece stejně, jako všichni. Jenom vidím možnost... novou cestu. V první řadě bude nutnost pomocí nanotechnologie odstranit dědičné choroby. To ostatní, co tě tak rozpálilo, to je jen teoretická možnost. Ale zdá se, že by to šlo.“
Mirek vrtí hlavou. „Bojím se toho, že se uměle vytvoří „šťastnej“ člověk, s přiblblým, usměvavým ksichtem.“
„Vidíš, a já jsem si zrovna dneska myslel, jak jsem šťastnej.“
„Máš důvod?“
„Mám.“
Mirkovi došlo, že se koukám na Věru. „Vašku, neblbni... ty seš zamilovanej!“
„Neřvi, hergot...“

(Pokračování)