Změna

Anotace: Nejsem žádnej spisovatel, tohle je prostě takovej první pokus o jakési zachycení mých myšlenek na papíře.Je to asi spíš úvaha než povídka. Nebo něco mezi tím. No nevim, přeberte si to jak chcete a udělejte si o mě obrázek..

Byl pozdní večer, šestnáctý říjen:-) Stála jsem na mém oblíbeném místě tam nahoře v lesích – s ním. Když jsem se tu procházela naposledy, byl zrovna úplněk. Noc byla jasná jako den a po louce dole za řekou se líně převalovala mlha. Teď to bylo ale jiné. Na temném nebi, jako spona na černém plášti paní Noci, zářil červený srpeček luny. Říká se: krev na měsíci – zlé znamení. Ale to jsou jen babské povídačky. Světlo, které odrážel, dávalo obrysy postavě mě nejmilejší. Jen škoda, že ho nebylo trochu víc, abych mohla pohlédnout do těch nádherných modrých očí... I když, možná jen dobře. Takhle ani on neviděl do mých, takže nemohl zjistit, že se na něj upírají s láskou větší než přátelskou.
Čas se na chvíli zastavil. Celá příroda ztichla, snad aby nerušila tu vzácnou chvíli souznění. Jen říčka pod námi občas jemně zašplouchala, když se jí do cesty postavil kámen. Být tu sama, asi by mě to ticho děsilo, ale v jeho přítomnosti mám vždy pocit, že se nemusím ničeho bát.
S jeho obětím se ve mě rozlilo teplo. Srdce se mi rozbušilo, což bylo poněkud v rozporu s klidem, který se mi po dlouhé době rozhostil v mysli. Využila jsem atmosféry tohoto okamžiku, abych mu vjela prsty do vlasů. Mám chuť to udělat pokaždé, když jsme spolu, ale jen zřídka se mi naskytne příležitost, která by nevzbudila podezření. A tak jsem si plnými doušky užívala jeho naprosté blízkosti. Vnímala jsem ho všemi smysly a on mi každým kouskem těla, kterým se mě dotýkal říkal: ,,Neboj, bude to dobrý“. A já věděla, že to dobrý bude, protože z tohoto pro něj obyčejného a pomíjivého, ale pro mě nezapomenutelného zážitku budu čerpat energii ještě hodně dlouho.
Od té krásné noci uplynul teprve týden. Dost se toho ale změnilo. Nejprve jsem se sesypala. Nahromaděné drobečky frustrace mě dovedly k pláči na rameni kamarádky. Paradoxně mě to probudilo a donutilo se nad sebou zamyslet. Postavila jsem se před zrcadlo a to, co jsem uviděla, se mi ani trochu nelíbilo. Nejistá holka s očima zarudlýma od pláče a nepřítomným výrazem. Vizáž zmoklý slepice. To mám být já? Co se to se mnou stalo? Kvůli chlapovi?! Tak to teda ne! Miluju ho a asi to tak ještě dost dlouho zůstane, ale bude to schovaný hluboko pod povrchem a na mozek mi to už nevleze! Za poslední rok jsem se hodně změnila. V mém oblékání poněkud polevila dříve výrazná černá nadvláda, z mého chování se vytratil ten věčný, často pracně připravený, ale za to ničím nezlomný optimismus. Úsměv, za který se dokázaly skrýt i matčiny rány a uštěpačné poznámky, střídal tupě depresivní výraz. Ale s tím je teď konec!
Utřela jsem slzy a slzným kanálkům zakázala produkovat další. Džíny jsem zahrabala na dno skříně, po půl roce jsem našla svůj milovaný černý kříž s lebkami a teď už opět vyrovnaný a sebevědomý pohled jsem zvýraznila černou tužkou. Tak, teď se cítím mnohem líp, nezranitelně. Už mě nic nerozhází. Už jsem to zase já. Nebo ne?