Utři ty slzy (3.)

Anotace: Povídka na pokračování.

Na place panoval ruch příprav. Lidé se překřikovali, režisér stále rozrušeně gestikuloval, kameraman se rozčiloval nad špatně nastavenými světly a osvětlovač zas nad neschopností kameramana. Scénář, který obsahoval stěží deset stran, si předávali jako štafetu. Vždy do něj někdo nahlédl a začal vysvětlovat ostatním, že dnes tam postel být nemá, že měli točit něco úplně jiného. Zkoprnělý štáb chvíli panikařil, načež vyšlo najevo, že dotyčný si spletl strany.
Kateřina pozorovala celý ten zmatek z povzdálí a docela se bavila. Nela, která se stala jejím poradcem v začátku kariéry pornoherečky, jí odbyla hned ve dveřích, že dnes na ni nemá vůbec čas, že se má někam schovat a jakmile bude chvíle, přijde za ní. Nakonec jí postavila do rohu místnosti za všechny, kteří teď před ní rozehrávali divadelní představení nazvané Chaos.

„Lidi, jste hotoví?“ zeptal se režisér nervózně.
„Ráďo, ještě chvíli,“ odpověděl kameraman, který si právě začal na osvětlovače vyhrnovat rukávy.
„Tak dost,“ přerušil je režisér, „na ptákoviny není čas.“ Zarazil se. „Hm. Vlastně… To je jedno, prostě nebudete se mi tu rvát. Nasvícený je to tak, jak je to nasvícený, prostě toč, jasný?“
„Jak chceš, ale až bude Blonďa mít místo zlatejch vlasů zelený a bude vypadat jako nadrženej vodník, tak se nediv.“
„Jakej vodník? On se změnil scénář?“ ozvala se právě vstoupivší světlovláska. Blonďa.
Tak jí všichni začali říkat po pár dnech natáčení, i když její pravé jméno bylo Alena. Když to zjistila, nevadilo jí to. Vlastně byla štěstím bez sebe, že prý má zpátky svou přezdívku ze základní školy.
V růžovém županu si to namířila k režisérovi a dala mu velkou pusu na tvář, až to mlasklo. „Ahoj, Radečku.“
„Ahoj, tak prosim tě, běž se připravit. Scénu znáš?“
„Ano, honění, kuřba, pak si na něj sednu. Chceš zepředu nebo zezadu?“
„Zepředu.“
„Pak si mě vezme na čubičku, končíme stříkačkou do pusinky, ale to děláme jindy, že jo?“
„No, když mu to půjde, tak to dneska sfouknem celý.“
„Ale tos mi měl říct,“ ozvala se uraženě, „to bych si nebílila zuby, sakra.“
„Promiň, zlato.“
„Blonďo neboj, já ti je nabílím,“ ozval se řehtavě muž v černé masce. Jmenoval se Robert, uměleckým jménem Roberto Eroto.
„Roberte!“ zastal se jí Radek.
„No co, sranda musí bejt, ne?“
„Tak už dost. Roberte za dveře, Blonďo lehnout na postel, vy ostatní ticho!“
Všichni se nachystali.
„Zlatíčko,“ začal Radek s lehkým úsměvem, „ten župánek dolů.“
„Ne,“ odpověděla mu a odvrátila od něj hlavu.
„Jak ne? Proč ne?“
„Je mi zima.“
„Lásko, ve scénáři je, že jsi jen ve spodním prádle.“
„Tak jsem se třeba oblíkla, protože mi byla zima. Klidně si to do toho scénáře dopište.“
„Miláčku, to nejde. Robert k tobě má přijít, hodit tě na postel a pak přeříznout ty kalhotky přece. Župan by mu bránil.“
„Kalhotky?“
„Co se děje?“ ozval tlumený křik za dveřmi. „Generála neudržím v pozoru věčně.“
„No, kalhotky,“ pokračoval o kousek zoufaleji Radek.
„Ale Radečku, oříšku, já na sobě nemám kalhotky,“ usmála se Alena konejšivým hlasem.
„Nemáš?“ zeptal se jí a začal nahlas pravidelně nadechovat a vydechovat.
„Generál padnul,“ ozvalo se z dálky.
Kateřina vybuchla smíchy.
„Tak dost!“ zakřičel režisér. „Dóst!“
Otevřely se dveře, za kterými stál Robert s vyděšeným výrazem.
„Ráďo mě stál, stál mi jako věž, přísahám. Jenže vám to trvalo nějak dlouho…“
Radeček se schoval do dlaní a zaúpěl. Potom zvedl hlavu ke stropu a chvíli šeptal, spíš jen tak hýbal rty, protože mu nebylo vůbec rozumět. Zničehonic pak vybafl na Kateřinu: „Vy, ke mně do kanceláře. Ty,“ ukázal na Roberta, „postavit, okamžitě.“
Robert stáhnul černé tepláky a začal se rychlými pohyby vzrušovat.
„A ty,“ přesunul se pohledem k blondýně, „dojdi si pro spodní prádlo a ten župan tam laskavě nech, jasný?“
„A můžu mít alespoň mikču?“
„Ne! Žádnou mikču a mazej už!“
„Tak jo Ráďo, ale řeknu ti jedno jako…“
Ráďa na ní tázavě pokynul.
„Že... Že, že jsi… Že je tu pěkná zima,“ vstala z postele a odkráčela pryč.
Radek se zvedl ze židle a vydal se směrem do své kanceláře. Když procházel kolem Kateřiny, luskl a naznačil jí, aby ho následovala.
Za ním se nadějně ozvalo: „Už to bude Ráďo, už to bude.“
„Tak pokračuj, Roberte,“ vzkázal mu, aniž by se otočil, „ty jsi šikovnej kluk.“
Jakmile bouchly dveře, vyrazil kameraman po osvětlovači, se kterým si celou dobu vyměňovali vražedné pohledy.

(pokračování příště)