Rekvalifikace

Rekvalifikace

Anotace: Někdy prostě člověk zjistí, že musí začít znovu. S prací, i se životem.

Petr stál za křeslem. V křesle seděla Alena a on právě jemně svýma rukama masíroval do jejího čerstvě ostříhaného porostu tonikum. Hrál si prsty s každým pramínkem. Přitom si pohrával s myšlenkami, takřka stejně pečlivě, jako s jejími vlasy. Možná kdyby prudce sjel až ke krku a silně stiskl správné místo... Trvalo by to jenom chvilku, nestihla by ani zachrčet. Když se stisknou hlasivky přes hrtan, nikdo nemůže křičet. Stisknout a nepovolit, dokud by její tělo nestrnulo v hadrovité póze. Kolegyně i zákaznice byly zabrané do svého švitoření. Žádná by si nevšimla ani výstřelu z děla... Jenže na to by se přišlo. Zhmožděný hrtan zlomená jazylka. Těžko to svést na srdeční kolaps. Ani náhodou. Viděl už dost detektivek. Nikomu by nevysvětlil, že si to Alena zasloužila. To ona rozšlapala i ty poslední zbytky jeho snu. Dětské vidiny. Malá a neškodná představa vonící začínající pubertou a revoltou. Ženám se nedalo porozumět. Chytal je hysterický záchvat při blbostech a pod tíhou zásadních událostí zůstávaly klidné a nad věcí, jako hladové a krvelačné šelmy, čekající na chybu kořisti. Ona dneska vstoupila do Salonu jako vítěz. Podpatkem pomalu drtila popel z jeho přání na drobnější a nicotnější kousky. Hleděla mu přitom vyzývavě do očí. Nevydržel to. Musel nakonec uhnout.

Oslava se pomalu začínala zvrhávat. On se loučil, zatímco většina návštěvníků měla snahu se spíš hlouběji poznávat. S vypitým alkoholem padaly zábrany. Hosté se drobili do skupinek. Buď si obstarávali vlastní program, nebo se v párech vytráceli, aby se tak za dvacet, třicet minut, znovu vraceli do místnosti. Petr to pozoroval a usmíval se. Nikdy moc nepil. Pozorování bylo daleko zajímavější. Přitočil se ale k němu Milan.
„Člověče, nechceš mi konečně říct, co jdeš dělat? Proč odcházíš z firmy, kterou jsi rozjel?“ Petr se usmál. Opravdu je nutné se se vším hned svěřovat, jít s kůží na trh a být v očích ostatních stále nahý? Pomyslel si. Jenže nakonec ho napadlo, že on je prostě takový, a i kdyby celý svět držel jazyk za zuby, zůstane „verbální nudista“. Stejně to všichni ví. V kouli se neschováš.
„Myslím si, že musíš mít opravdu luxusní nabídku. To jediné totiž omlouvá, jestliže chceš opustit svoje dítě...“ Ale Petr nenechal Milana domluvit.
„Takových dětí už mám za sebou. A navíc, já ho nevraždím. Jen dospělo tak potřebuje trochu samostatnosti! Nemůže se se mnou táhnout jako s koulí na noze.“
„No jo. Všiml jsem si, že děláš rád děti. To ale asi každej z nás!“ Znělo to spiklenecky.
„Jenže já je na rozdíl od ostatních neodkládám do baby boxů. Dovedu je k plnoletosti! První firmu jsem postavil na nohy v roce 92! Koupil jsem ji za pakatel z konkurzní podstaty! Víš kolik má dneska zaměstnanců?“ Milan nevěděl ale bylo mu jasné, že určitě moc. Ale to neřešilo nač se vlastně ptal. Ale Petr už sám pokračoval.
„Asi potřebuju problémy. Neumím už makat bez stresu. Když se systém vyladí a funguje jak má, nebaví mě to. Sedím za stolem piju kafe a skládám si z papíru do tiskárny origami.“
„Takže?“ A Milanovi svítily oči napětím.
„No, mám něco fakt luxusního. Začínám si dělat rekvalifikaci na dámského kadeřníka!“
„!!!“
Petr se teď přímo kochal šokem, který způsobil. Ano, asi pro ostatní nebyla představa jeho, hrajícího si s ženskými vlasy, nepřijatelná. Donedávna! Dvě vysoké školy. Manažerský zázrak, jak ho často přezdívali a teď šampon a nůžky... Všichni máme něco, co v nás vzbuzuje milostné představy. Pro Petra byla taková představa vždycky spojena s ženskými vlasy. I matčiny vlasy ho hodně vzrušovaly. Od puberty. Když začal poznávat příjemné pocity z onanie, viděl před očima matčiny vlasy. Ne příliš pěstěné a upravené. Zpočátku se takových představ lekl, později si myslel že odezní, nakonec se s nimi smířil. Matka byla mrtvá a on ji konečně nemusel poslouchat. Konečně nebyla pro něj tou strašnou (i vzrušující) autoritou. Trvalo mu dvacet let, než si to dokázal přiznat. Ale teď už necouvne. Bude mít, po čem tak dlouho toužil. Je čas změn.
„Vydělával jsem dost a dlouho, tak jsem investoval. Konečně můžu žít z výnosů a dělat co mě baví, po čem jsem vždycky toužil.“ A říkal to tak pyšně, jako by oznamoval, že se dostal na ministerstvo obchodu.
„Tys toužil dělat kadeřníka?“
„Vždycky. Od malička. Jenže moje matka - prostě jsem musel studovat.“ V pravdě se mu nechtělo na oslavě, navíc na svojí oslavě právě tohle rozebírat. On byl rozhodnutý a zbytek ať to rozdýchá.
„Pojď se radši něčeho napít. Máme slavit a ne mě řešit.“
„Jasně!“
Za chviličku měli v rukou sklenice s červeným vínem. Bylo jako krev, ale chutnalo určitě o moc líp.

„Vy máte ale zlaté ruce, pane“, švitořila ta úplně první zákaznice. Jen kdybys věděla, že jsi úplně první, kterou ve svém životě budu zkrášlovat úplně samostatně... Ale to byla jenom myšlenka. Nebyl nervózní. Klidnější nebyl ani když promoval a teď mu šlo rozhodně o víc.
„Myslíte?“ Prohodil jen neurčitě. A dál přemýšlel o tom, jakou má vlastně výhodu, oproti všem těm mladým klukům, spolužákům, kteří na tom byly, co se zkušeností týká úplně stejně. Jenže z nich to prýštilo do široka a daleka jako pramen, zatímco u něj nikdo elévství nepředpokládal.
„Máte nádherné vlasy.“ Poznamenal. Ne že by o tom byl tak skálopevně přesvědčen. Naopak, byly polámané a podléhaly stříbrnému kouzlu prvních šedin. Volaly po výživě a radikálním zkrácení.
„A co by jste mi tedy doporučil? Co bych s těmi nádhernými vlasy měla podle vás udělat?“ Rděla se v křesle. To ještě netušil, že jí bude brzy oslovovat křestním jménem a že s ní prožije pár skvělých měsíců, aby se mu nakonec zvedal žaludek pokaždé, když vstoupí do salonu. Podobné city konečně choval i ke všem ostatním, které také začal oslovovat křestním jménem.
„No, myslím si, že barvu, určitě. Při vašem celkově velmi mladistvém vzhledu se nemusíte bát něčeho odvážnějšího, ani kontrastů“ a přimhouřil oko, prohlížel si jí zadumaně, jako by to byl malíř v ateliéru a potřeboval uklidnit modelku profesionalitou. Aby se nevyplašila a neutekla, protože by si mohla všimnout, že nemá žádnou inspiraci. „Viděl bych to na mladistvě měděnou barvu, připomínající mladý a zdravý ořech. A do ní, sem tam proužek melíru, takový tón v tónu, škálu světlejších pramenů, možná nad očima trošku zvýrazněné i červenou? Ta by nám to skvěle propojila. Ale k tomu by je bylo potřebné radikálně zkrátit!“ Nešlo si nevšimnout, jak ji zpráva o krácení zasáhla. Jako by byli v nemocnici a on mluvil o amputaci prsu. Hergot proč ty ženský tolik trvají na svojí dlouhé hřívě? Pokud jsou mladé, prosím! Ale potom se dostanou do věku, že ať se snaží jak chtějí, vypadají spíš jako čarodějnice. U okolních křesel se práce zastavily. Kolegyně na něj překvapeně koukaly. Asi jim nešlo na rozum, jak někdo, komu ještě neoschl „výučák“ může být tak sebejistý.
„No velmi by to pomohlo výrazu vaší osobnosti. Máte oči dvacetileté divošky a ty dlouhé vlasy, krásné vlasy, vám dávají vizáž usedlé a starší ženy bez fantazie. Já myslím že je to velká škoda, protože vy nejste ani usedlá ani bez fantazie, ne? Nechte se vést a uvolníme spolu tu divošku.“ Mluvil měkce, zatímco ona se červenala tak markantně, až vypadala jako krvavá skvrna na bělostné kadeřnické zástěře. Musel pokračovat, musel mluvit, jenže ho napadlo, že to není vůbec nic pro uši kolegyň.
„Jak jste přišel na to, že jsem divoška?“
Sklonil se k její hlavě a zabořil jí prsty do vlasů . Bylo to neskutečně vzrušující. Zlehka si s nimi pohrával, jako by se jí snažil jenom naznačit, co s nimi bude provádět a přitom jí šeptal do ucha.
„Pozná se to! Je to ve všem. Dýchá to z vás. Nejvíc z očí. A potom, máte sukni vysoko nad kolena, krásné dlouhé nohy, ale některé ženy, je jim o polovinu méně a tolik odvahy rozhodně nemají. Taky vaše halenka, je lehká, nadýchaná a jako by podtrhovala vaší postavu a poprsí. Mladá holka by se snažila jít bez podprsenky a upoutat pozornost. Vy víte, že trocha skrývání je dráždivější než odhalení, tak ukážete jenom perfektní krajkovou podprsenku prosvítající přes látku, takže se člověk musí domýšlet, ŽE CO JE UVNITŘ JE JEŠTĚ O MOC DOKONALEJŠÍ. Krajka je jenom obal! Dovedete provokovat a útočit, TAKŽE JSTE DIVOŠKA! Když k tomu uzpůsobíme váš celkový immage, okolí to ocení.“ Kecal a kecal a říkal si, že teď už musí poznat, že si vymýšlí. Takový trakař pochval snad nemůže vážně myslet ani opilec přichycený za volantem krásnou policistkou. Teď určitě vstane, demonstrativně si strhne zástěru a zakřičí „vy prase, jdu si na vás stěžovat k šéfovi“
„No dobrá, jsem plně ve vašich rukou. Dělejte si se mnou co chcete...“ Ano to byla výzva! Opravdu jako by se jí sebevědomí vyhouplo až do stratosféry. A on tím byl velmi překvapený. Tak překvapený, že jenom stál neschopný pohybu.
„Tak co se stalo? Vyčerpal jste se komplimenty a ostříhat mě bude muset kolegyně?“ Vtipkovala.
„Ne, Madam, jen jsem ještě promýšlel, jak a co všechno provedeme. Víte co? Zavřete oči a nepodvádět...“
Když po necelé hodině opouštěla jeho křeslo, byla opravdově nadšená. Nešetřila pochvalami a on z toho byl tak šťastný, že jí pozval na kávu – tedy přesně řečeno na neutrální příjemné posezení. Toužil s ní strávit spoustu času, aby se mohl koukat a obdivovat sobecky svoje dílo. Svoje první svobodné dílo. Ano, byl bůh! Poznal co jí sekne a udělal to! Viděl už když vstoupila co potřebuje a ona opravdu odcházela minimálně o dvacet let mladší! A nebylo to jenom v účesu. Mohla jít klidně fotit titulní list prestižního časopisu, nebo tvrdit lidem kolem sebe, že právě maturovala a svět by jí to věřil. I on by jí to věřil.
Ráno se budil velmi rozpačitý. Koukal chvilku na její měděnou kštici, trošku rozcuchanou, ale stále „top“ dílo. Taky na jedno z ňader, které bylo opravdu o moc dokonalejší než ta krásná krajková podprsenka. Teď se to ňadro dralo z pod peřiny, jako by mělo tmy už dost, jako by ho chtělo nalákat k přisátí se a ochutnávání té sametové hebkosti. Měl by se cítit vlastně dobře, odpočatě a hlavně po svém půstu uvolněně. Jenže jeho přepadaly spíš výčitky.
Vzbudila se
„Vydrž broučku. Hned nám udělám něco ke snídani.“
Voněla! Po promilované noci nádherně voněla! Jak to ty ženský dokážou! Když se zpotí chlap, smrdí jako vandrák.

Nezbylo než si vychutnávat to nenadálé štěstí. Změna mu opravdu prospěla. Bylo dobře vykašlat se na zajetý život a jít klestit neprobádanou džunglí novou cestu. Vždycky byl tak zaměstnán, že mu ani nepřišlo divné, být sám. Ze 41 let prožil nějakých 22 jenom prací. Ano, studium musí počítat taky, protože on byl podle matky, studijní typ, tak se učil. Když ostatní pořádali divoké večírky, když zkoumali postupně rozdíly, mezi jednotlivými příslušnicemi ženské části koleje, on dřel a učil se. Že by se mu konečně podařilo nastoupit do života o kterém doteď maximálně četl knížky, nebo ho pozoroval z okna? Konečně něco opravdového, ne jenom „lunapark a cukrová vata.
Ale zástup zákaznic jako by rostl geometrickou řadou. K Aleně přibyla Jitka. Přírodní blondýna, která trpěla dojmem, že její tenké a jako suchý mech chmýřovité vlasy se prostě upravit nedají. Dokázal jí že ano, a že to nedá ani moc práce. Dokázal jí toho mnohem a mnohem víc. Třeba i to, že zarudlé flíčky lupenky, které měla na levém stehně taky na předloktí a jemně na na pravém prsu a na zádech, mohou být opravdu moc a moc sexy a člověk by se za ně neměl stydět, když se dají tak fantasticky líbat.. Potom přišla Vlasta. Měla černé vlasy, nakrátko střižená a dobře věděla, co jí sluší. Byla velmi, velmi sebevědomá. Nepotřebovala vlastně nic, kromě toho, aby přesně provedl vše, co si na něj vymyslela. Byla generál a vydávala rozkazy a on vojín, který se pro ní plazil v blátě. Úplně stejná byla i v posteli. Dominantní, náladová a bylo velmi těžké s ní vyjít. Oscilovala od úsměvu k depresím, jenže i to ho překvapivě lákalo. Potom přišla Iveta, křehká a drobná holčička, jejíž manžel byl přesvědčený, že když on potřebuje k uspokojení sadistické praktiky, musí se nakonec zalíbit všem. Bylo mu jí opravdu líto. Měla zjizvený dekolt, ruce i nohy. Nad pravým prsem měla jizvu, jejíž charakteristický tvar napovídal, že jde o spáleninu od cigarety. Když se na to zeptal, odbyla to, že jednou se muž moc rozparádil...
„Jednou se neovládne a zabije tě! Uteč od něj dokud je čas! A byl přesvědčený, že s tou jedinou by opravdu chtěl žít. Chtěl si ji k sobě nastěhovat, i z jejími dětmi, chtěl ji hýčkat a ukázat jí, že každý chlap není takové sprosté, sobecké a primitivní zvíře, jenže ona překvapivě nechtěla.
„Jo, ke mně se nechová jak bych si přála, ale znám ho, je takový! A pro rodinu by dýchal. Děti nic neví a já už si zvykla. Já nebudu ta co jim sebere tátu! Ano, moc tě chci, ale stačí mi ukradené něžné chvilky, které mi tolik chybí.
Jak v tom Žít? Těžko radit. Nikdy nebyl v takovém obležení žen, aby věděl jak se chovat a jak s takovým stavem zacházet. Možná kdyby měl dřív víc času, kdyby tolik nestudoval, nepracoval, kdyby alespoň maličko žil. Teď to najednou viděl jako absolutně bezvýchodnou situaci. Peníze? To nebyl jeho problém. Na rozdíl od většiny obyvatel tohoto státečku. A to ještě netušil, co se na něj chystá.
Podcenil to něžné pokolení. Asi mu chyběla praxe, ale prostě ho ani nenapadla taková jednoduchá věc, že by se na něj mohli domluvit. Takový podraz by čekal spíš od Vlasty, ale nakonec přišel od Aleny. Asi si všimla, že se jí snaží vyhýbat. Nechal se pozvat k Aleně domů. po dlouhé době se nechal ukecat. Sedl si, těšil se docela na dobrou večeři a klábosení. Těšil se na její vlasy. (Když něco na její hlavě vytvořím, stará se o to perfektně). Netěšil se tolik už na noc a milování, ale říkal si, že by měl, protože i tohle jí dluží. Přes všechno, co se za těch pár měsíců stalo, ona byla jeho úplně první. Netěšil by se ještě víc, kdyby jen tušil, co se za pár okamžiků stane.
„Ahoj Petře“ Zazněl ironický pozdrav. Do prdele kde se tady vzala Vlasta. Její panovačný hlas by poznal na kilometry. Stoupla si za něj a začala se mu probírat jeho krátkými vlasy. Hladila ho a jemu na zádech naskočila husí kůže. Bylo to tolik příjemné, když sem mohl ženskými vlasy probírat on. Ale takhle, v takové situaci, zdálo se mu to být spíš odporné.
„Copak Petříku, stýskalo se ti?“ Zašvitořila Iveta a vstoupila do místnosti z Kuchyně. Přišla ke stolu, sedla si na okraj křesla a začala mu hladit ruku. Ucukl. Zdálo se mu, jako by ta ruka byla zasažena proudem tekutého dusíku. Zdálo se mu, že omrzala. Chloupky se na ní pěkně naježily, i na celém předloktí. Vyskočil ale v předsíni narazil na Jitku. Její blonďatá hříva se nedala přehlédnout. Zkusil dveře, jenom tak ze zvyku, ale bylo mu jasné, že budou zamčené. A věšáček na klíče vedle dveří? Samozřejmě prázdný. Jak jinak. Klíče byly nejspíš v Alenine kapse. Bezpečné, jako v bankovním sejfu.
Nakonec kolem něj byly úplně všechny.
„Seš úchyl na vlasy, co?!“ A nastrčili před něj svoje hlavy. Bylo to tak nepřirozené, násilné, že se mu obracel žaludek.
Když konečně po několika hodinách mohl opustit byt, který mu rázem připadal jako tajemný hrad o půlnoci, nesl si v sobě spoustu výčitek znásobených všemi ženskými hlasy! Přece po nich nic nechtěl. Projevil jen opravdový a nefalšovaný zájem. Dal jim pocit, že jsou křehká kvítka, ze kterých má člověk pořád stejnou radost, chce je chovat v náručí a chránit před světem a přivonět si k nim kdykoli po tom zatouží. Bohužel všem najednou... Proč si já blbec nevyhlídl jen jednu nebo dvě? Teď už byl jenom raněné a štvané zvíře. Toužil si někam zalézt a zemřít.

Petr Stál za křeslem. V křesle seděla Alena a on dokončoval účes. Vlastně už byl hotov. Zůstávalo jediné, Sundat jí zástěru, pečlivě kryjící celé tělo a dávající všem perfektním místům na něm vzezření bílé beztvaré koule. Věděl, že tady definitivně skončil. S majitelem se už domluvil. Najednou byl malátný a převládala ho nevolnost, když viděl nůžky. Škoda že poslední stříhání patřilo zrovna Aleně. Daleko raději by si hrál s nějakou anonymní hlavou a díky tomu mít na tuhle etapu daleko lepší vzpomínky. Škoda že ji nakonec neuškrtil.

„Ani všechny vysoký školy ti neporadí co s životem! Budeš věčnej nýmand! Větší než pitomci co sotva dokončili základní školu, aby do smrti stáli na tři směny u mašiny v některý z továren, co jsi na ně byl tak pyšný... Hergot po zedníkovi zůstanou domy, po krejčím obleky a po mě? spousta lejster co je lidi nenávidí a pár slušně ostříhaných hlav...
To byly myšlenky, které logicky začínaly vytěsňovat všechny ostatní. A to si bláhově myslel, jak se obyčejnou prací všechno zjednoduší. Chtěl mít konečně spoustu času na to co miloval, nebo zanedbával. Jenže už vlastně nic nemiloval. No nic musím zase svůj život změnit. Musím znova začít od nuly. Musím někam hodně daleko – neutíkám, přehodnocuji! Asi je mi opravdu souzeno pořád začínat!

Sluníčko pralo do lehké střechy. Byl prosinec Byl konkrétně 20 prosinec. Bude štědrý den. Doma možná padá sníh. Seděl v kanceláři zařízené tak, že by podobný nábytek nenašel doma ani na smetišti. I bezdomovci by se štítili sedět na podobné židli. Extranepohodlná s překližkovým sedákem. Stůl s oleštěnou deskou a notebook postavený na freevarovém softwaru, tedy ve zdejších teplotách fungující opravdu dle zákonů podivné náhody a řady jemu neprozrazených hesel a rituálních úkonů, které by eventuálně jeho bohy mohly naklonit trošku k uživateli. Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Come in!“ Zvolal, i když se zrovna pokoušel tisknout delší dokument a stařičká tiskárna vydávala tak strašně kvílivé zvuky, že by asi bylo lepší kdyby odešel na chodbu. Chudoba čišela úplně ze všeho. Teklo sem tolik, že nikdo nikdy nemohl objevit kde se to ztrácelo. Zapomenuté Kongo! Krásné ale bohem i ďáblem zapomenuté Kongo! Konečně se mu jednou hodil diplom ze sociologie. Bylo to poprvé v životě, co ho někde uvedl. Buď měli tak obrovskou migraci lidí, nebo na ně jeho životopis a zřejmá touha být pořád ve stresu, zapůsobila, takže ho vzali hned.
Dveře se otevřely. Skoro narazily na jeho ruku. Objevila se mezi nimi ženská tvář. Její vlasy byly neurčité barvy. Měla unavený obličej. Nebyla škaredá, jen neupravená. Ukázal jí ven na chodbu a potom omluvně na tiskárnu. Dal si ruce k uším a zavrtěl hlavou, aby provedl gesto, že je mu to líto, ale že se uvnitř ještě nějaký čas nedomluví.
Jakmile dovřel dveře, spustila na něj špičkově syntetickou angličtinou (sám takovou používal, než se dostal poprvé do Londýna. Dublinu, Toronta, či Chicaga). Pochopil, že ona není z žádného anglosasky mluvícího státu. Musí to být taky Slovanka!
„Where ar you from?“
„I' from Slovakia...“ Skočil jí do řeči.
„Tak to si budeme rozumět. Myslím tím hlavně i bez angličtiny. Můžete mluvit slovensky. Já jsem Čech.“ Koukala na něj dost překvapeně.
„Na jak dlouho jste přijela?“ Pokrčila rameny.
„Manžel mě opustil, po dvaceti letech. Děti jsme neměli, tak jsem zůstala sama. Vždycky jsem toužila cestovat, ale nikdy na to nebylo. Navíc když jsem přišla díky reorganizaci i o práci, řekla jsem si, jestli mám živořit doma nebo tady!“
„Hlupák!“ Řekl jen překvapivě Petr.
„Prosííím?“ Natáhla.
„Myslím vašeho muže. Bývalého muže. Opustit takovou ženu, která se klidně sebere a jde až do Afriky, tak krásnou ženu...“
„U mě to snad ani není odvaha“ Skočila mu do řeči. „Já si vždycky přála podívat se do Afriky a trochu ji poznat. A když si máte vybrat, jestli živořením doma nebo v Africe, je to o moc jednodušší, věřte mi.“
„Každopádně jsem rád, že jste tady, promiňte, jmenujete se...“
„Květa. Jsem Květa Kovačicová.“
„Ano! Jistě!“ A něžně, jako by pro sebe dodal. „Květuška.“ „Myslím si, že si opravdu budeme rozumět. Není to tu příliš jednoduché. Víte, doma, když se vám zdá že jste reálně chudá pořád jste nesmírný boháč proti většině tady. Tady to není žádná kulisa, ale každodenní realita. Znal jsem doma jednu ženu, měla za manžela sadistu. Nechtěla ho opustit, protože tvrdila, že pro děti udělá cokoliv. Co to jsou sadistické praktiky jednoho ho magora po tom co navštívíte místní vesnici a vidíte 200 zcela podvyživených lidí na hranici života! Je to věčný boj s větrnými mlýny legislativy. Bojujeme tu s úřady, mafií a sám kolikrát nevím, co z toho je vlastně horší – těžko to od sebe odlišit. Jak nicotně tady zní to „udělá pro děti všechno“, když tady rodiče proto, aby mohli žít jejich děti, umírají? Žádná filozofie – smrt za život.“ Tvářila se velmi rozhodně. Ani nevěděl, co ho to vlastně napadlo Pohladil jí po ruce a řekl.
„Máte velmi hezké vlasy. Je škoda, aby vám je místní slunce úplně zničilo. Měla by jste je trochu ochránit.“ Teď vypadala velmi překvapeně. Ne šokovaně, jen příjemně překvapeně. Vztáhl ruku a zkusil se jejími vlasy, tím nepodajným a nevzhledným hnízdem maličko probrat.
„Musíte je zkrátit, a taky často intenzivně barvit. Hodně výživy a hodně proteinů. Důležitá je opravdu profesionální a častá starost.“
„Hmm“, ušklíbla se. „To je dost těžké. Nevím, že by tu byl v okolí nějaký lepší kadeřnický salon. A i kdyby, nemohla jsem si ho poslední dobou dovolit ani doma. Pochybuji že bych tady, když tu jsou tak markantní rozdíly...“
Nenechal ji domluvit. Stále se jemně probíral jejími vlasy. Ta drnovitost a představa, jak je rychle dokáže přesně upravit, jak ji celou změní, mu dávala zase tu nádhernou rozkoš. bál se, aby to na něm nepoznala.
„Myslím si, že bych vám s tím dokázal pomoci. Bude pro mě čest pomoci vám s těmi nádhernými vlasy. Co pomoci. Rád udělám všechno, co je potřebné, aby zase na povrch vystoupila vaše poslední dobou poněkud zadupaná osobnost. Byla by přece věčná škoda, nechat ji ležet jen tak v blátě...“ Vděčně se na něj podívala. Ale najednou, jako by jí došlo, že to taky nemusí být nic víc, než spousta hezky zabalených keců se ostře zeptala.
„Vy jste snad kadeřník?“ Usmál se na ni. Mile, opravdu nejmileji jak dokázal. Její vlasy, dotek s nimi, to všechno zase po dlouhé době tak silné a nádherné.
„Ano. Jsem i kadeřník a když se nebudete bát, když mi dáte příležitost, rád vám dokážu, že nejsem zdaleka špatný kadeřník!“ Mrknul na ní. Už si byl jistý, že se jim tu bude oběma líbit. Už věděl, z čeho a proč se rodí humanitární pracovníci a cítil, co cítil i první misionář.
Až si mí známí vyloví ze schránky pohledy z Afriky, řeknou si, že jsem rozmazlený spratek, který se luxusu nikdy nevzdá a já je při tom rád nechám.
Autor risik, 04.12.2007
Přečteno 310x
Tipy 1
Poslední tipující: takova
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Jak se vede?

17.01.2008 18:41:00 | takova

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter