Slečna z nočního autobusu

Anotace: Co se může stát za jedné jízdy autobusem

„Studentská Praha – Pankrác“ ohlásil jsem muži.

„Co? Teď? Tohle je školní sleva. Jestli jdeš domů ze školy v deset
hodin večer, tak si tam musel pořádně zlobit“ zarazil mě postarší
řidič, který se už jistojistě viděl doma u televize a piva.
„No, já šel ze školy ještě do knihovny. Na jeden křest, ale školní
tašku mám“ já na to a otočil jsem se, aby byl vidět můj školní batoh.
„Hele! Nerozmachuj se mi tu tolik s tím. Prostě nejdeš ze školy a tak
zaplatíš plnou jízdenku. Nebo můžeš jít pěšky. Vyber si“ byl
nekompromisní řidič. Byl jsem unaven. A taky za mnou stali už trochu
naštvaní další cestující, tak jsem zapátral v peněžence a zaplatil
jsem.
„Prosím, vrátit ve pětikorunách“ nebyl jsem z chování řidiče nadšen.

„Jistě pane“ ušklíbl se řidič a do mé natažené ruky začal pomalu
seřazovat dvoukoruny do tvaru obličeje. Dělal to až přehnaně pečlivě.
Podíval jsem se nechápavě na ruku. Na ruce jsem měl obličej, který se
mi smál. „Ale já jsem chtěl…“ naštval jsem se na řidiče, ale ten v
naprostém klidu ukázal prstem, na kterém byla spousta prstenu, do zadní
části autobusu. Byl jsem už hodně unaven a konsternován řidičovým
chováním. Chtěl jsem být už doma, a tak jsem se vydal do tmavé části
dopravního prostředku.

Dveře se za tichého syčení zavřeli. Motor naskočil. Autobus se
pomalu rozjel do nočního města. Cesta byla klidná a plynulá díky malého
množství aut , a tak jsme dorazili na nejbližší zastávku přesně na
minutu jak bylo napsáno v cestovním řádu. A to je na české poměry
výborné. Rád jsem kdekoli v čas. Doma, když má být můj oblíbený seriál,
ve škole (ač se to nemusí každému zdát) a tak různě. Mám rád ten pocit,
že jsem tu v tu chvíli, kdy je potřeba. Nemůže nikdo říct, že jsem o
něco přišel, když jsem tam byl přesně. Všímal jsem si lidí, kteří
nastupovali v tuto nelidskou hodinu do autobusu. Prohlížel jsem si ty
existence, které cestují, než aby byli někde v teple domova. Pokuď
nemají domov, tak v nějaké instituci která se zaobírá právě těmito
lidmi. První kdo nastoupil, byla postarší žena, která se zřejmě vracela
z nějakého bálu či co, měla neustále levou ruku v kabelce. Dám ruku do
ohně za to, že má prst na spoušti svého pepřového spreje. Sedla si hned
za řidiče. Druhá osoba byla slečna, která si sedla na pětku. Pro lidi
kteří neznají dopravní slang. Pětka, to je těch pět sedadel úplně na
konci autobusu. Já také seděl na pětce. Trochu jsem to nechápal,
protože tam bylo tolik volných sedadel. Dokonce tam seděl nějaký
mládenec, kterého pozdravila. On jí, ale přesto si sedla na pětku ke
mně. Že by s ním prožívala nějaký kritický bod? Tak ale proč se
zdravili? Sedla si, vytáhla mobilní telefon a fascinovaně sledovala
displej a hbitými prstíky něco vyťukávala na tlačítkách. Třetím nočním
pasažérem byla opět dívka. No, spíše žena, která si nechtěla přiznat,
že už není slečna. Snažila se tento menší nedostatek vyřešit minisukni
v jasně růžové barvě. Dále měla vlasy, u kterých by i sebevětší slepec
poznal že se jedná o paruku a koženou bundu, kvůli které musela zemřít
nejedna polární liška. Jako poslední nastupoval muž kolem třicítky.
Určitě to byl provazochodec, poněvadž nepřestal trénovat ani tehdy,
když nastupoval do autobusu. Tedy nastupoval, šplhal. Když ale
znenadání vyběhl ven a u autobusové značky vyvrhl to, co za dnešek jedl
a pil, řidič neváhal ani okamžik. Zavřel dveře a jeli jsme dál nočním
městem. Neměl jsem co dělat. Psát v autobusu, kde se mi pohybovala i
čepice na hlavě, opravdu nedá. Pokuď bych tedy nechtěl psát křivky. A
to jsem opravdu nechtěl. Knížku jsem už dočetl a tu novou jsem si chtěl
nechat až budu doma v posteli, a tak jsem si začal prohlížet onu mladou
dívku vedle mě. Byla opravdu pěkná. Mohlo ji být tak kolem šestnácti,
ale na tohle nemám moc dobrý odhad. Mladší oproti mě však byla na sto
procent. Měla poměrně dlouhé, černé vlasy. Nebyla zmalovaná jako
kdejaká lehká slečna. Ale i v šeru ve kterém byl ponořen autobus bylo
jednoduché rozeznat růžová rtěnka na její rtech. Měla tenké tričko s
růžovím nápisem Crazy. Kalhoty měla na chlup stejné jako já, což
znamenalo že džíny jsou momentálně in. Jen měla jinou značku. Bavil mě
pohled na ní. Přímo mě fascinoval, až jsem se neovládl a netajil jsem
nějak to moje sledování. Náhle zvedla hlavu od mobilu a podívala se mým
směrem. Lekl jsem se a rychle jsem se otočil na opačnou stranu a
automaticky jsem vytáhl svůj mobil. Zvedla se a sedla si vedle mě.
Pocítil jsem ji. Vůně máty. Tu mám rád. Dělal jsem že jsem si tohoto
jejího gesta nevšiml a že něco datlím na telefonu, ale nemohl jsem si
nevšimnout, jak si mě prohlížela. Karty se v sekundě otočily.
„Perný den“ zeptala se mě náhle

„I noc“ nejistě jsem se na ni podíval. Měla krásné modré oči. Usmála se

„Tak to jsme dva. Kam jedeš?“

„Do postele“

„Sám?“

„Ne. S medvídkem a s dekou a dvěma polštáři“

„Se dvěma?“

„Jo, lépe se mí spí“

„Takže grupáč co?“ nemohl jsem si nevšimnout úlisného úšklebku na tváři dívky, která toto slovo asi dobře zná.

„ Tak, tak. Ale nevadí jim to. Nestěžují si“.

Usmála se. „Ze školy?“

„Ještě ty začni“ odsekl jsem po nemilé zkušenosti s řidičem.

„Tak promiň“ nepřestávala se pěkná dívka smát. Dívala se mi přímo do
oči. V jejím pohledu byla čistá láska k životu. Smích byl upřímný a
opravdový. Žádný umělí, nebo jinak falešný. Prostě byl krásně
nezkažený. Jako ona sama. Pořád jsme se na sebe dívali. Mlčeli a
dívali. Chtěl jsem se o ní dozvědět co nejvíce. Ale bohužel mi nebylo
přáno. Začal ji totiž vyzvánět mobil. Byla to taková ta melodie, kterou
hodně hrají na kdejakých diskotékách nejméně šestkrát do večera. To mi
dalo informaci, kde se často pohybuje. Odtrhal se od mého pohledu a
zvedla to.
„Halo? Jé, ahojíček Ivčo,. Copak děláš? … No neke! Fakt jo?... No
prostě bomba! A co on na to? … Aha … Jasný… A jak se to proboha stalo?
… Super!“
Usoudil jsem, že tento rozhovor jen tak rychle neskončí. Podíval jsem
se ještě jednou na ni jak telefonuje, pak jsem si dal do uší sluchátka
z mé MP3. Naladil jsem si radiovou stanici, kde hrají dvacet čtyři
hodin denně jazz a blues. Ke krásné noci, ve společnosti krásné,
telefonující slečny, není nic příjemnějšího. Podíval jsem se z
špinavého okna na noční krajinu. Všude byla už jen tma, protože jsme
již opustili osvětlené město. Nyní jsme jeli pustou krajinou. Na obou
stranách byl temní les, jen čas od času se tu mihla nějaká kaplička,
nebo pomník obětí dopravní tragedie. Bylo už dost pozdě a byl jsem
unavený. Od osmy hodin ráno jsem na nohou. Byl jsem ve škole, venku se
spolužákyni a pak na křtu jedné knížky jako fotograf. Pak sem šel za
babičkou a dědou, páč jsem měl hlad. Pak jsem zas utíkal na autobus.
Byl jsem neskutečně unavený a v radiu byla zrovna tak uklidňující
písnička, že jsem prostě neudržel víčka nahoře a usnul jsem.

Autobus náhle zastavil a já sebou škubl. Byl jsem v okamžiku vzhůru.

Celý rozespalý, s očima, které každou chvíli mohli zase upadnout do
spánku, jsem se koukal z okna, abych se dozvěděl, kde autobus zastavil.
Zprvu jsem se lekl, že jsem zaspal mojí cílovou stanici. Naštěstí to
nebylo ona. Ještě mi zbývalo čtyři zastávky autobusu. Podíval jsem se
na místo, kde seděla noční cestující se kterou jsem se dal do řeči.
Nebyla tam. Místo ni tam seděl nějaký muž a když se díval tím směrem,
tak se podíval na mě, a nebýt ostatních cestujících tak by určitě
vytáhl kudlu. Podíval jsem se rychle před sebe, ale všiml jsem si
malého papírku na mích nohou. Vzal jsem ho a četl. Vidíš, že k spánku
nepotřebuješ nějaké pomůcky. Spíš jako miminko. Bezbranné.
Bezstarostné. Mohla jsem ti vzít tašku a ani by sis toho nevšiml.
Kdybys někdy chtěl pokecat, až nebudeš tak unavený, tak brnkni na tohle
číslo. Dočetl jsem vzkaz a hned jsem si uložil číslo do mobilu. Jméno
jsem neznal, tak ji uložil jako Slečna z nočního autobusu. Vytočil jsem
ji. Ji? Co kdyby to nebyla ona, ale prostě by mi dala nějaké cizí číslo
na nějakého kluka, aby si ze mě udělala srandu. Ne! Tomu nevěřím, a za
chvíli zjistím pravdu.

„Dobré ráno“ slyšel jsem její hlas. Určitě se usmála. Cítil jsem to.

„Spíš noc ne?“ odpověděl jsem ještě trochu rozespale, ale rád, že ji slyším.

„Záleží na úhlu pohledu. Tys spal a už nespíš.Jsi vzhůru a to se odjakživa říká dobré ráno.

„Jasný. Co děláš“ chtěl jsem ji slyšet.

„Mluvím s tebou“

„To by neřekla ani moje sestra a to ji je osm let. Tak jinak. Cos dělala, než jsem zavolal?

„Čekala. Čekala na telefonát od tebe“

„Opravdu? Celou dobu?“

„Ano“

„Fajn. Tak to musíš být ještě v autobusu, protože jinak bys musela
napsat ten vzkaz, vystoupit z autobusu a jít domů. Tedy, pokuď nejsi
někde venku“

„Neboj. Jsem v bezpečí domova. Mého domova“

„Tak vidíš. Dělala jsi něco ještě jiného“

„Dostal jsi mě Shelhoku. Vzdávám se. Nestřílej. Jo, dělala, ale tak to je rutina a ta se nepočítá“

„Jasný. Pohov. A co budeš dělat až tenhle rozhovor skončí?“

„Budu čekat na další“

„Aha, tak jinak. Co budeš dělat za činnosti? Jakou další rutinu?“

„Jíst, pít, spát, dýchat …..“

„Aha. Nečekaná odpověď“

„Na nečekanou otázku nečekanou odpověď“

Už jsem byl na své zastávce.

„Hele už musím vystoupit. Promiň. Ale aspoň jsem ti to řekl“

„Nechtěla jsem tě budit. Příště to udělám“

„Příště nebudu spát“

„Snad. Tak dobrou a užij si ten grupáč“

„Dík. Ty taky. Brou“

Vzal jsem si svoje věci a vystoupil z dopravního prostředku.
Podíval jsem se ještě jednou na telefon kde bylo její číslo a jméno
Slečna z nočního autobusu. Usmál jsem se a vydal jsem se k domovu.