Tiché loučení

Anotace: Metaforické připomenutí (nejen) srpna roku 1968...ne vždy máme příležitost se rozoučit...

Lidé začali zrychlovat svůj krok. S vystrašeným očekáváním vzhlíželi k nebi, kde se snažila splynout šedivá mračna. Snad jen chtěla také cítit něčí blízkost.
Hřmění.
Ulice se začala vyprazdňovat jako sklenka před půlnocí. První kapky začaly dopadat na chodník. Tříštili se do tisíců z těsných dotyků země.
Malý chlapec si teprve teď všiml začínající bouře. Přítomnost nikoho ho nijak nevyváděla z míry. Byl zvyklý. Mokré oblečení na něm těžklo a on přesto nezrychlil. Vzhlédl a roztáhl své ruce. Ostatní se bojí deště, ale on s radostí očekával duhu. Sundal si čepici. Kapky vody mu stékaly po tvářích. Konečně někdo pláče za něj.
Domov byl příliš blízko. Nechtěl přijít o pohled na barevný pás. Jeho svět se skládal pouze z obrazů. Nechtěl zmeškat jeden z nejkrásnějších obrazů ticha.
Obcházel plot okolo jejich zahrady. Během čekání si v hlavě vyvolával ty nejkrásnější okamžiky, které prožil. První zření svého bratříčka. Maminka ho přinesla v náručí a usmívala se štěstím, které neťuká. Neslyšel uširvoucí pláč dítěte. Ale to štěstí, to si pamatoval. Pro něj není žádná cesta hrbolatá. Kolo prostě jede a řetěz nechrastí.
Již přestávalo pršet. Sedl si na lavičku před dům. Pohled stále upřený do nebe. Mraky se opět trhaly. Zklamány nejistotou a pomíjivostí vztahů se navracely k samotě. Klučina zvedal ruce k obloze, jakoby se sám snažil přetrhat jejich pouta.
Maminka si letmým pohledem z okna všimla svého nezbedy. Už měl být přece doma. Celý zmáčený posedával pod oknem a radostně kopal nohama ve vzduchu. Ujistila se, že jeho bratříček stále spí a šla si usušit svého chlapce.
Po celou dobu, co mu drbala hlavu ručníkem, plakal a kňoural.
"Tolik jsem snad netahala, hm?"
Místo odpovědi se jí dostalo jen uraženého pohledu, který po chvíli zmizel ve dveřích a přeběhl k oknu v jeho pokoji.
Kluk zůstal stát s pusou dokořán. Žádná duha. Nevěděl, že i ta potřebuje maminku, která ji vyžene ven. Jenže slunko nikde. Místo toho za oknem poskakoval drobný ptáček. Chlapec ho sledoval hodiny, ale jeho tanec neztrácel na naléhavosti.
Když už ho chtěla maminka odvést k večeři, drobný kamarád se pozastavil a tázavě si prohlížel vše vně okna. Hlavu nakláněl z jedné strany na druhou. (Mám zůstat či ne?) Nakonec přece jen odletěl.
Po jídle ho maminka přikryla až po bradu, políbila ho na čelo a jako každý večer se jala zatahovat záclony. Tentokrát ji ale zastavil nářek jejího synáčka. Nechala proto výhled přístupný.
Oči zpočinuli na jednom místě a čekaly na příchod tichého tanečníka, dokud se víčka nepoklonila před dalším z dětských snů.
Ráno, než vyrazil do školy, rozdrobil na parapet starý rohlík. Ani tentokrát neslyšel utrpení seschlého pečiva.
To odpoledne krásně svítilo sluníčko a on byl přesto na ulici nejrychlejší. Běžel domů tak rychle, že taška na jeho zádech měla co dělat, aby mu stačila.
Byl tam. Malý opeřenec děkovně kýval hlavou a roztahoval svá drobná křídla. Křídla tak křehká, jako ono tiché přátelství. Možná by stačilo jen upustit jednu z těžších knih a už by se nikdy neviděli. Ale kdepak. Chlapec si příliš vážil svého přelétavého přítele, než aby něco podobného udělal. A i ptáček byl vděčný za to, co v tom dítěti objevil.
Drobený rohlík nebyl jediný důvod se vracet. Nezpíval mu písně o vděčnosti, ale o lásce. Jenže chlapec viděl, jen jak hladově otevírá zobáček. Někdy uvažoval o účelnosti jejich vztahu a pochyboval o pravosti přátelství. Ale i přesto každý den rozdrtil další kus pečiva.
Později chlapec svému kamarádovi dokonce nechával zprávy na zaprášeném okně. Nic neřekne o našich pocitech víc, než to, co nakreslíme špičkou našeho prstu. Necháme skrze něj proudit vše, o co se chceme podělit.
Ptáček se dozvídal vše o hluboce skrytých tónech, které nikdy nevyjdou na povrch a mezi jednotlivými stupnicemi našel proplétající se pochybnosti.
Aby dokázal svou oddanost, nechával pečivo být a chlapci zpíval dál i přes svůj hlad.
Klučina se začal strachovat. (Copak již nemá zájem o to, co mu nabízím? Chodí se snad najíst někam jinam?) Bál se, že když ho už opeřenec nebude potřebovat, přestane se vracet.
Jednoho dne ke starému rohlíku nadrobil i kus loupáku, aby svému příteli přilepšil. Když to odpoledne přišel domů, se zklamáním zjistil, že ještě nebyl poctěn návštěvou. Upřeně koukal za okno dokud mu maminka nezaklepala na rameno.
"Pojď se podívat! Uvidíš, co jsem našla."
Chlapec si zaujatě prohlížel umělecká díla přirody. Obdivoval barvy, kterými listí zbarvil podzim. Všechny do červená. A červenat se již začalo vše v okolí. I dědečkům, kteří vyšli na pole se srpy, začaly padat rudé lístky pod nohy.
Jeho oči byly drženy pohledem na změněné zvyklosti. Neslyšel volání svého kamaráda, ani když ťukal zobákem do skleněné tabule okna. Nedostal se k němu jediný tón o loučení a stýskání. Ptáček sezobal drobky a naposledy odletěl. Přišel podzim.
Ještě několik týdnů chlapeček vysedával za oknem a čekal přílet svého přítele. Neslyšel o jeho nevinně. Jen pozorval prázdný parapet.