Růžové pole

Procházím růžovým polem. Musím vypadat přemrštěně romanticky, jen já, pohublá postava s vlajícími vlasy, studenými rameny zakrytými šátkem, jenž kolem mě poletuje, jako by ho nedržely ty křehké ruce podivně ohnuté v zápěstí, s bosýma nohama trpícíma při každém dalším střetnutí s neviditelnými trny spícími v prašné půdě pode mnou, rudé růže a na pozadí zdánlivé idyly, ční šedivé mrakodrapy s lesklými, nemocné slunce odrážejícími, okny.

Procházím posledním růžovým polem. Už kolem mě přestali kroužit motýli a radši dobrovolně umírají v pevném sevření okvětních lístků. Už nečekám s hloupou radostí na další nepřátele bolestivě zabodnuté v mých krvácejících chodidlech, růže už se nebrání před nevítanými hosty, už se smířily s neústupným osudem. Už zítra.

Sedím na místě zapomenutého růžového pole. Rukama objímám svá nahá chodidla a nostalgicky do nich zarývám své zkrvavené nehty…jizvy, které jsem tak milovala, zmizely.
Zmizelo všechno. Voňavá země, zelené klacíky hrdě nesoucí rudá poupata, ta dívka tesknící po chladném vánku a mokrých šatech omytých v dešti. Sedím na studeném chodníku a kolem mě kvapně procházejí lidé. Oni nevědí, že to místo mohlo být pro někoho tak důležité. Nenávidím je za to.