Příběh stráčete Fandy

„Kriste pane, zavřete zobáky, ptáci uřvaní! Chci spát!“ zaječela jsem rozespale do tmy, když straky na ozdobné vrbě před okny ložnice spustily ve čtyři ráno svůj tradiční koncert B - moll „Pro straku a ještě více strak“. Možná nevíte o čem mluvím a říkáte si, co to je za hysterku, která nesnese ranní ptačí trylkování, ale to jste asi ještě nikdy neslyšeli straky, když to opravdu rozbalí. Abych vám tu krásu přiblížila, představte si zoufalou učitelku matematiky, která učí již příliš dlouho na to, aby se z těch uřvaných dětí nezbláznila, jak zuřivě přejíždí po tabuli proklatě dlouhými nehty a zkombinujte to se skřípěním nenamazaných železných dveří na sedm set let starém hradě. Už to slyšíte? Nic moc, že? Přilepila jsem si polštář na ucho a házela sebou z jedné strany na druhou, ale spánek se už nedostavil. Byl duben, první slunce ponoukalo všechno živé k činorodosti a straky výzvu přijaly se vším všudy. Tohle vítání nového dne za úsvitu prováděly už déle než týden, metr od našeho pootevřeného okna a mé kruhy pod očima se nápadně prohlubovaly.

Bývaly doby, kdy by člověk straku neuviděl, ani kdyby zaplatil milion. Zahlédnout na obloze tento černobílý ptačí exemplář bývalo vzácnější, než potkat Alana Delona u stánku s napodobeninami značkových tepláků na vietnamském tržišti v Horních Suchařípách. V posledních letech jsou ale straky k vidění ve velkém množství, podobně jako například čápi. To je příjemné zjištění.

Vracela jsem se odpoledne z práce a náhle jsem zahlédla malou hromádku pod vzrostlým modřínem, tyčícím se kousek od našeho bytu. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že se jedná o ptáče vypadlé z hnízda. Zvrátila jsem hlavu nahoru a začala pátrat v koruně stromů, až jsem někde ve výšce mnoha metrů zahlédla hnízdo, kolem kterého kroužil páreček strak. Bylo jasné, že poněvadž nejsem žádný Messner, zpátky ho nedostanu, takže co s ním?

„Mami, co to máš?“ ptaly se zvědavě holky, když jsem vešla do dveří.
„Ivanko, najdi nějakou krabici od bot, Lucko, skoč do komory pro vatu,“ rozdělila jsem úkoly a začala ptačí mimino zkoumat. Vypadalo opravdu srandovně, bylo téměř neopeřené a tam, kde u dospělých strak vyvažuje velký zobák pořádná ocasní pera, tak tohle ptáče mělo zatím jen ten obrovský zobák, na který pořád přepadávalo a na opačném konci nic. Pokud si vzpomínáte na Večerníček o dvou pejscích, jednom dlouhém a druhém vysokém – Štaflík a Špagetka – tak těm dvěma prováděl různé zákeřnosti havran s obrovským zobákem. Tohle ptáče bylo, co do tělesných poměrů, jeho zmenšeninou. Bylo bohužel velmi slabé a nechtělo vůbec stát na tenkých nožkách. Kdo ví, jak dlouho leželo po pádu z deseti metrů se zobákem zarytým v mokré hlíně. Nabrali jsme do injekční stříkačky vodu a snažili se Fandu (jak jsme ho pojmenovali) napojit.
„Co asi žere?“ přemýšlely jsme nahlas. „Možná nějaké housenky nebo mouchy…No jo, ale určitě ne v celku, je tak malý a slabý, že je nepolkne. Určitě mu je rodiče trochu nakouskují…“
„Tak to po mě, mami, nechtěj!. Já nebudu drtit mouchy!“ prohlásila Lucka, když jsem do ní zabodla prosebný pohled.
Nakonec jsem se tedy odebrala na zahradu k záhonu růží, kde jsem se snažila vyrýt nějakou žížalu. Dodatečně se jí tímto omlouvám za nešetrné zacházení, ale díky ní začal Fanda sílit a po dvou dnech krmení pinzetou a napájení se na nohou udržel a na svůj obrovitý zoban už nepřepadával. Odpočíval v krabici od bot, obklopen vatou, na psacím stole v dětském pokoji a zvědavě koukal kolem sebe korálkovanýma očkama. Občas se i nadechl k typickému stračímu skřeku. Měli jsme z něj radost a přemýšleli, jak ho budeme učit létat.
„No, dáme ho na kraj stolu a šťouchneme do něj,“ navrhovala Lucka.
„To víš, že jo,“ pravila s přehledem moudré starší sestry Iva, „to by nestačil ani roztáhnout křídla a byl by zobákem v koberci. Postavíme ho na skříň a dole ho budeme chytat.“
Pobaveně jsem poslouchala zasvěcenou diskuzi svých dcer a přemýšlela, jak by se dal využít pro výuku létání střešní vikýř. To je dobrá výška, to by mohl stihnout párkrát zamávat křídly.
Hm, ale ten dopad… Co když ho dole nechytneme?

Pak jsem si řekla, že je pondělí a můžu se stavit do zverimexu pro nějaké housenky a nebudu tak muset kouskovat další chuděru žížalu. Nechala jsem si poradit od prodavače a domů přinesla krabičku kroutících se nahnědlých housenek. Večer jsme Fandu nakrmili a ráno, když jsme nakoukli do krabice, tak… se bohužel nehýbal. Nevěřily jsme svým očím a bylo nám to tak líto. Všechno se zdálo být na dobré cestě, ale dělaly jsem si marné naděje. Čert ví, co to bylo za housenky, asi měl dostat jiný typ nebo nějaké méně aktivní… nevím. Jak vidíte, všechny zvířecí příběhy nekončí zrovna šťastně, ale to by asi nebylo k uvěření, viďte? Život není jen růžový. Ale uznejte, podařilo se vám někdy vypiplat ptáče?

Nejvíc nás pak naštval kamarád Lumír, který se nás po našem srdceryvném líčení zeptal:
„A proč jste ho nedali v té krabici na balkon? Vždyť je hned vedle toho modřínu a staří by si ho lítali krmit sami?“
V tu chvíli bych si dala pár facek, že mě to nenapadlo. Jak jednoduché.
Tak příště.
Promiň, Fando.