++Inženýr Smutek++

Anotace: aneb i o radosti sálájících z jeho vypouklých očí, o mouchách a o umění...

Inženýr Smutek seděl nad pivem a dumal. Bůhví odkud se vynořila moucha s namodralými křídly, sedmkrát zakroužila kolem rozžaté žárovky a opět zmizela kamsi za bar. Inženýr Smutek se po ní ohlédl, ale příliš ho to nevyrušilo z jeho depresivních nálad.
To byste netušili, jaký vede ten inženýr smutný život! Po matce zdědil ponurý a malý panelákový byt, po otci zase obrovský nos ve tvaru hrušky. Na dětství s takovým nosem není moc hezkých vzpomínek, když na vás „kamarádi“ pokřikují nevábivými přezdívkami typu: „Hrušni! Frňáku! Nosohltane!“
Nenáviděl svůj nos. Sváděl na něj veškeré své problémy s ženami i prací. A bez práce a bez ženy a bez kamarádů vlekly se dny inženýra Smutka pomalu, monotónně, opravdu smutně…
Inženýr Smutek vlastně ani nebyl inženýr. Nestudoval nic než gympl, pouze mu to dělalo dobře nechávat se oslovovat: „Pane inženýr!“ V ten moment se cítí něčím víc než jen tou tupou hrušní.
Moucha s namodralými křídly opět lítala podél přičmoudlého stropu. Inženýr Smutek ji sledoval očima a přesně ve chvíli, kdy moucha prolétla nad trouchnivými věšáčky, napadla inženýra báseň. Zněla asi takto:

Létala moucha podél stěny -
- ta okřídlená hrstka popela
létala, náhle kamsi zmizela
a já bez křídel opuštěný
zůstal jsem v hospodě sedět
( viz ten první stůl u dveří )
s bolestným výrazem sledě,
jehož jsem polk‘ včera k večeři…

Z larvy plode,
křídlatý hmyze,
povídej, pověz, kam jsi zmizel?

Moucho prohnilá,
kam jsi zmizela?
Spatřil jsem v tobě svého anděla.

Tahle báseň změnila inženýra Smutka k nepoznání, jelikož z jeho vypouklých očí náhle sálala radost. Cítil v sobě skvostnou duši básníka! Nemohl se dočkat, až navštíví redakci místních novin a řekne jim: „Tohle je báseň inženýra Smutka! Převratná událost v oboru poezie! Máte tu čest být prvními novinami, které tohle veledílo otisknou!“
To ještě netušil, jakou napsal sračku…

Po 3 měsících poletovala moucha s namodralými křídly po hospodě značně energičtěji než tenkrát. Ovšem, nebyla to tatáž moucha, byla to její pravnučka, již čtvrtá muší generace. Seděl jsem u stolu s přáteli a přes hlasitou agresivní hudbu jsem ani neslyšel, o čem že se bavíme. Pivo mě donutilo vyrazit na toalety. Stanul jsem tedy nad piosárem a v té krátké chvíli ztišení jsem si uvědomil, že tohle nikam nevede - to věčné nicnedělání. Než jsem dochcal, pocítil jsem, jak se mi v srdci usadil smutek. A taky to nebyl inženýr.
A tak, abych se aspoň na chvilku cítil něčím víc než jen otravnou mouchou, napsal jsem tuhle blbost …