Prokletí osudu

Anotace: Jen hloupej vylev...

Procházel mlhavými ulicemi města. Výraz měl prázdný, skoro uštvaný. Modré oči kterých si i přes jeho brýle většina lidí ihned všimla, byli chladné, jako zamrzlá letní obloha. Nemluvil, nezastavoval se. Hlavu měl zakrytou kapucou od bundy. Pohled upíral do země. Nemrkal. Když na něj promluvili, ani se neotočil. Šel dál, nevěděl kam. Poslední dobou ho lidé vídali často. Obzvláště v ranních hodinách kdy ještě slunce pořádně nevyšlo a mlhy halili celé město jako nadýchaná peřina. Nadýchaná chladná peřina. Několik lidí si o něm myslelo že je blázen. Nejeden z nich ho zahlédl jak vysedává na střeše paneláku, kde podle všeho bydlel. Nikdo z nich ho však neznal. Nemohl. Už odmalička byl samotář, podle jedněch problémové dítě, podle druhých doplácel jen na hloupost ostatních, co nedokázali pochopit jeho uzavřenost.
Do třinácti let se setkával jen s výsměchem za svou „jinost“. A nejen za to. Matka i otec byli na invalidním vozíku, kam až jeho paměť sahala. I za to sklízel posměch ostatních „Dítě mrzáků“ a „Je to magor, kašlem na něj“ slýchal od ostatních. Strýc, který s nimi žil aby rodičům vypomáhal, nebyl vůbec jiný než ostatní. Nejednou chlapce zmlátil jen aby si vylil svou zlost, vybíral si vždy ty nejnemožnější záminky jako: Máš velkou fantazii, nevymejšlej si. Či: Nečum tak blbě. A mnoho dalších. Po každé z těchto námitek následoval výprask, sám sobě i ostatním to omlouval tím že „Ten kluk je nemožnej, čim dřív se to z něj vymlátí, tím lépe.“. Později přešel od mlácení k urážkám. Chlapec to snášel, vždyť díky celému okolí přišel na to, že je opravdu nemožný idiot bez sebemenšího nároku na cokoliv.
Vše změnila smrt jeho otce. Výsměch vystřídala hraná lítost která se brzy změnila v nevšímavost většiny. Za to byl chlapec rád, věčné urážky a příkoří která často končila tím že se opravdu ukázal jako „dement“ když o někoho v návalu zuřivosti rozmlátil dřevěnou školní židli. Rok po té se jako slepej k houslim dostal do kolektivu několika mladíků. Všem bylo víc než patnáct, nejstaršímu z nich dokonce dvaadvacet. Během roku se naučil pro přežití v této partě důležitým věcem. Kapsařině a malinko i páčení zámků. Šikmá plocha se však srovnala když poznal o dva roky starší Ivanu. Vzpomínal si na ní jako by jí potkal včera. O dva, maximálně tři centimerty vyšší než on, dlouhé kaštanově hnědé vlasy, černé oči. Jeho první láska. Vzpomínal si na první polibek, a na spousty dalších věcí.
Co se mu však vracelo v myšlenkách na ní často byl ten konec který nastal třičtvrtě roku poté…

Pár dní před třetím čtvrtletím školního roku. Svítilo slunce, všechno kvetlo tak jako si nikdy nepamatoval. Bylo to jeho nejkrásnější jaro a začínající léto jaké kdy poznal. Prožil ho přeci s Ivou, nezdálo se že by se mohlo něco pokazit. Přijímací zkoušky na školu měl úspěšně za sebou, na školu už mohl z výška kašlat. Co víc si přát? Dneska večer jde navíc s Ivanou do kina. Těšil se, nevěřil tomu že by se mu ta úžasná bytost mohla někdy omrzet. Vždycky něčím překvapila, nespoutaná jako letní bouře, krásná jako víla, něžná, inteligentní… Dokonalá.
Za měsíc jí mělo být osmnáct, a chlapec přemýšlel co jí koupit, nikdy neuměl vybírat dárky.
A tak v myšlenkách které se zaobírali výhradně jí, došel domů.
Strýci jen něco nabručeně řekl místo pozdravu, matka nebyla doma. Zalezl do svého pokoje, odkud vycházel jen pokud musel, neměl strýcovu společnost rád. Otevřel si knihu, nevnímal však co v ní stojí, myšlenky mu pořád odbíhaly k Ivaně. Okolo půl třetí se ozval zvonek.
Strýc který seděl u počítače a dle svého oblíbeného zvyku si pouštěl porno, zvonek neslyšel.
Chlapec tedy otevřel, a když se ozval bzučák ze zdola, uvědomil si že ten někdo kdo zvoní neví kde bydlí. Vzal klíče a seběhl po schodech. Nejprve si neuvědomil kdo na ně zvoní.
Až po pár okamžicích když došel až proskleným dveřím si uvědomil že je to Ivanina matka. Měla zarudlé oči, jako by plakala. On nad tím jen pokrčil rameny a otevřel dveře.
„Dobrý den, co potřebujete?“ zeptal se. Ivanina matka na něj upřela uslzené oči.
„Iva dnes nepříjde, a už ani nikdy jindy… Porazilo jí auto je… je mrtvá.“ Řekla její matka a hlas se jí vytratil. ¨
Připadal si jako by dostal ránu, nemohl uvěřit že by to byla pravda. Nemohla být. Ne Iva, kdokoliv jiný, ale ne ona. Vždyť to musel být nějaký krutý žert, který si z něj Ivanina matka udělala. Ale věděl že není. Věděl že smrt mu vzala dalšího člověka na kterém mu záleželo. Záleželo? Ne, byla pro něj mnohem víc než jeho vlastní život. Nedokázal si představit že jí už nikdy neuvidí, nikdy nevezme do náručí, nikdy nepohladí po vlasech…
Druhý den nešel do školy. Všichni byli v práci. Většinu dne proplakal. Nakonec se rozhodnul.
Nasypal do sebe většinu obsahu jejich domácí lékárny…

Nevyšlo to. Probudil se v nemocnici. Od té chvíle do konce prázdnin ztvrdnul v jakési psychiatrické léčebně. Pokus o sebevraždu, to přeci není jen tak. Dostali ho však z toho nejhoršího. Vrátil se tedy domů. Za tu dobu co Ivu znal se změnil k nepoznání. Rozmluvil se, a pořád vyprávěl o něčem. Ať už o hvězdách na nočním nebi, které si zamiloval, nebo o příbězích které se mu rodili v hlavě, a nebo o čemkoliv jiném co ho zrovna napadlo.
Vrátil se domů jako zamlklý mladík s očima ve kterých se zrcadlil nekonečný smutek.
Týden na to nastoupil do školy. Měl pocit jako by se všechno znovu opakovalo, narážky na svou nemluvnost, posměšky na to jaký byl.
Z krunýře ho vytáhli opět drobní kriminálníčci za kterými udělal čáru když se seznámil s Ivanou. Říkal si, proč ne. Vždyť jeho život ztratil smysl.
Dva měsíce na to je zatknula policie. On sám dostal podmínku a půl roku jakési „převýchovné“ vazby v děcáku či co to mělo vlastně být. Nepřemýšlel nad tím.
Z toho šíleného místa ho dostala matka asi po dvou měsících s tím, že je na vozíku a potřebuje syna doma aby mohl pomáhat. Prosbě bylo překvapivě vyhověno a chlapec se vrátil domů.
Nastoupil znova do školy, byl však pod dohledem státních orgánů. Byl zlomený jako nikdy před tím. Stranil se lidem. Nešťastná láska kterou začal prožívat mu také moc nepřispěla.
Na konci druhého ročníku byl ze školy vyhozen. Důvod byl více než nejasný. Chlapec však věděl že to je pro to že on nemá mezi normálními lidmi co dělat. Byl vyvrhelem od chvíle co začal vnímat svět. Nevycházel z domu. Jedině na střechu odkud pozoroval svět, a přes noc jeho milované hvězdy. Příběhy které psal a které se mu honili hlavou odešli. Nezbylo mu nic, jen jeho bídná existence se kterou měl podruhé strach skoncovat. Věděl že ani smrt ho nechce.
Jednoho večera jen tak znuděně seděl u počítače když se mu na icq ozvala jakási dívka.
Zaujala ho. Po dlouhé době ho vůbec něco zaujalo. Byla zvláštní, rozervaná a nestálá jako aprílové počasí. Trošku bláznivá a zdálo se že děsivě naivní. Mnoho večerů si propsal s ní. Pomalu si začal uvědomovat že ji miluje. Věděl, že to nemůže být opětované, nikdy nemůže, vždyť přeci nejsem člověk, nejsem normální, nepatřím mezi lidi. Opakoval si stále dokola.
Ale i tak mu ona dívenka dodávala energii. Vrátila se mu výřečnost, alespoň částečně, a dokonce dokázal i tvořit příběhy co měl v hlavě.
Díky ní prožil i nejkrásnější den v za dlouhou dobu v jeho životě. Jediný den kdy jí viděl. Jediný den kdy mohl být s ní…

Procházel mlhavými ulicemi města. Výraz měl prázdný, skoro uštvaný. Modré oči kterých si i přes jeho brýle většina lidí ihned všimla, byli chladné, jako zamrzlá letní obloha. Nemluvil, nezastavoval se. Hlavu měl zakrytou kapucou od bundy. Pohled upíral do země. Nemrkal. Když na něj promluvili, ani se neotočil. Šel dál, nevěděl kam. Šílel, v srdci znovu cítil bolest, a nebyla to ta dloubavá, bodavá jakou znal díky vrozené srdeční vadě. Byla jiná, ale znal ji stejně dobře. Zlomené srdce. Od začátku věděl jak to s dívkou dopadne, že to co k ní cítí nemůže být opětované. A přeci ho na chvíli ovládla naděje. I ta ho však nakonec opustila. Byl sám, jako celý život byl a zůstane.
Překročil kouřící kanál a z kapsy vytáhl cigaretu. Opřel se o zeď a prázdný, zničený, smutný pohled upíral na koleje vedoucí nedaleko od něj. Cynicky se usmál na cigaretu, jako by jí říkal že je to poslední cigareta v jeho životě.
Za chvíli uslyšel přijíždějící vlak. Naposledy potáhl nikotin do plic, típnul cigaretu o zeď a vykročil vstříc přijíždějícímu vlaku…