Histerka

Anotace: aneb něco o mě...

Nestává se mi to často. Vlastně málokdy, s mojí povahou....na mě by se dalo štípat dříví....obrazně.
ale jsou chvíle, kdy i nejklidnější člověk přeteče...
Zrovna jako dneska ráno, jestli se dá ovšem půl jedné odpoledne považovat za ráno, (ale vstávala jsem, tak asi jo...)už to vstávání bylo nemilé, když jsem usnula v pět hodin, a budí mě místo přítomnosti osoby blízké řev mladších sourozenců.
A jako na vztek, dozvídam se u snídaně, že přijede naše "milovaná" babička, takže dnešek strávim uklízením....super.
koneckonců na uklizení není nic špatného...že? zvlášt když si práci rozdělíme se starší sestrou, se kterou pokoj sdílim...jenomže to by asi musela být řeč o jiné sestře...ta moje má do ideálu hodně daleko.Tak například jí vadí, že si na zlepšení nálady a pro zvíšení energie pustim rádio. Ani ne moc nahlas, a navíc úžasnou hudbu...Některý lidi a některý věci nechápu. Tak třeba to, že se přižene, popadne MOJE rádio a málem s nim třískne o zem....tomu já říkam neadekvátní chování. To, že sem na ní pak, vlastně při tom, začala šíleně ječet, je asi taky neadekvátní....ale vlastně pochopitelné, ne???Pak už to šlo ráz na ráz...přihnal se otec, i matka, ale tý sem si v první chvíli ani nevšimla, a začal na mě křičet...Nevim co, nepamatuju se, byla sem v šoku. Vlastně si jenom vybavuju, jak mu říkám, aby na mě "laskavě" přestal napřahat pěst...a byla řeč o policii...prej ať vypadnu, a jdu ho teda nahlásit....Tak jsem šla. Ne na policii, takovej žaludek nemám...ale do lesa. Uklidnit si nervy. Plačíc..ne, bulíc jako želva jsem si našla místečko v lesíku, kam jsem jako malá chodila snad každý den. Asi zase začnu...sedla jsem si na kořen...a při každé vzpomínce na zažitou situaci se mi z očí dere další proud slz...chtěla jsem být sama, proto jsem tam šla, ale najednou mě potřeba svěřit se s tim někomu zasáhla jako nikdy...první kdo mě napadl, byl muj starej kamarád z prahy, ale ten má svích problémů dost...tak komu jinému, než mému příteli...to je fakt. tak jo, napíšem mu...po třech SMSkách jsem se na něj, přiznávám, naštvala taky. Nejen že mě neutěšoval, jak jsem si představovala, ještě mi řekl, že nechápe proč to řeším...Tímto bych mu chtěla moc poděkovat. Nebýt jeho strohého přístupu, asi ještě teď sedím v lese a utápím se v sebelítosti. Vlastně nejlepší by bylo, mít ho při ruce hned, abych dostala pár facek (ne, on by mě neuhodil, to ale neznamená že bych si to nezasloužila)
a mohla jsem si tohle všechno ušetřit...S tátou, ségrou i mamkou jsem už za dobře...já nikdy neokážu být dlouho naštvaná, a je to snad dobře...A až mě zase někdy přepadne touha ječet, nafackuju si sama, případně někoho požádám. Protože proč to dělat složitě, když to jde i jednoduše.