Pozdě

Anotace: Prostě pozdě. Opět s věnováním pro J.

Jsem blbá. Blbá, blbá, blbá. A ještě jednou blbá. Fakt nechci nikoho dojímat svým osudem. Teenager jako každej jinej. Ty samý problémy furt dokola, ze kterých největším byli kluci. Klasika. Příběh jak z dívčích románků, který do jednoho končí happyendem. Tenhle ale ne, děvčata, tenhle fakt ne. Představte si tu situaci. Láska jak hrom, co trvala sotva dva týdny. Nechal mě, hajzl, prý že furt miluje Lucku. Já byla neskutečně nešťastná a udělala jsem tu největší kravinu, co jsem mohla. Našla jsem si jinýho. Klasika. Jenže láska jako hrom nemizí ze dne na den a já jsem se ocitla v pěkně blbý situaci. S bývalým jsme stále udržovali určitý styky. Velmi těsný styky. Hrála jsem na dvě strany. Milovala jsem dva kluky. Klasika. Co dělat? Nenáviděla jsem ten zatracenej věk plnej pubertálních depresí. Milovala jsem a zároveň i nenáviděla oba ty kluky a za tu debilní nerozhodnost jsem nenáviděla i sama sebe. Tak jsem se prostě zabila.

Připadám si jak z nějaký stupidní pohádky - sedím tady, kolem je nic a všechno, fakt kouzelnej posmrtnej život - kouřím cigáro a moralizuju jak stará babka. Všechno, co mám na srdci, je strašně prvoplánový a zní to hrozně stupidně. Ale fakt nekecám, když říkám, že lituju svýho činu. Jasně, kdybych žila, trpěla bych jak červ. Ale časem by se to snad urovnalo. Všechno se časem urovná. Ale já kráva jsem si prostě vybrala to nejtypičtější řešení. Nejsnadnější a zároveň i nejtěžší. Z každýho rozhodnutí, co jsem mohla udělat, plynulo nekonečně mnoho variant toho, co se mohlo stát. Koneckonců, to i z té, kterou jsem si vybrala, otázku posmrtnýho života doteď nikdo nevyřešil, že jo - no ale jak jsem dopadla? Sedím a kouřím nekonečný cigáro a sleduju, jak žijou ti, kvůli kterým jsem se zabila. Nevím, jak dlouho tu budu muset být. Ani nevím, kde jsem a proč tu jsem. Jasně, možná by i každý jiný rozhodnutí mělo jen jednu cestu, po který by šel můj život dál. Ale pochybuju. Život je nekonečnej, smrt ne. Když tu takhle sedím a kouřím a moralizuju a kolem je všechno a nic, říkám si, že jsem to fakt měla udělat jinak.