Už nikdy a vždycky

Anotace: Vyplodilo to jedno pondělní odpoledne, když napíšete komentář, nedostanete milión, ale moc mě potěšíte:)

Ve středu jsem se dozvěděla, že můj nynější přítel byl přistižen bulvárním plátkem v hotelu s nějakou dlouhonou blondýnou, ve čtvrtek, že to není pravda, ale to už netvrdil bulvár, ale samotný Michal, v pátek mi nejmenovaný časopis potvrdil Michalovu nevěru velice ostrou fotkou a v sobotu mi kurýr přinesl třicet růží. Jednu výhodu mediální známost mé osobní známosti má. Třicet růží by mi jen tak za nějakou nevěru nikdy nedal, ovšem to by nemohl být moderátorem ranní show.
Dnes je pondělí,osm hodin ráno, vytrhnuta z každodenního chystání do práce zvonkem. Napadlo mě, že to bude ta moje mediální hvězda, jenže když jsem otevřela, uviděla jsem moji milovanou sousedku, která mi opět nesla výstřižek, na kterém bývá obvykle můj Michal přistižený při močení u stromu, výletu s tou slavnou blondýnou –dlouhonohou- škrábající se v nose nebo při něčem podobném. Bylo mi jasné, že mi zase něco nese,chodí mi to ukazovat s potutelným ironickým úsměvem a zároveň takovou záští v očích, že by si člověk mohl myslet, že snad ani nechce, aby jste bydleli ve stejném domě jako ona, když máte takového partnera. No, a dneska tam zase stála. Ale neměla ani tolik zášti, jako spíš soucitu, ale to mi k ní moc nesedělo a tak jsem si říkala, že se jí třeba ztratila kočka a dnes si ten výstup s ironií a výstřižkem odpustí. Ale ne. I dneska donesla výstřižek a když mi ho pomalu podávala, podívala se na mě a řekla, že je jí to líto. I přesto, že jsem žádnou ironii nezaznamenala, usmála jsem se a řekla, že my dva nežijeme bulvárem.
„My se máme rádi, nemusíme si nic dokazovat nevěrama.“
„No právě.“
Vytrhla jsem jí výstřižek z ruky a trošku mi zaskočila sliny chutnající ještě po zubní pastě. Na obrázku převrácené auto, a titulek: Nevěrník v komatu, bude jeho blondýna smutnit?
Zabouchla jsem dveře a paní Spotovou tam nechala stát, opřela jsem se o ně a malý výstřižek mačkala pomalu v ruce. Když mi všechno došlo, nasedla jsem na tramvaj s popisným číslem tři ve směru Podivice. Když jsem vysedala, bála jsem se jakéhokoliv rychlého kroku, bála jsem se, že když půjdu rychle, rychleji se dozvím, co s Michalem vlastně je.
Vešla jsem do sesterny a tam jim nahlásila, koho že to hledám. Arogantní sestřička se na mě s ledovým klidem podívala a pohledem na druhou sestru řekla něco ve smyslu „jaktože není blonďatá?“. Potom mě poslala k doktorovi, u kterého jsem se měla prý dozvědet víc a štiplavě dodala: „Ale nevím nevím, jestli vám něco řekne, když nejste blonďatá.“ Popravdě se mi v tu chvíli chtělo trošku brečet. Naštěstí byl doktor příjemný a dokonce mi věřil, že už jsem s Michalem tři roky. Řekl mi, jak je na tom a i když jsem těm všem odborným názvům nerozuměla, pochopila jsem, že je stabilizovaný a i přes všechny možný otřesy a zlomeniny se z toho dostane. Návštěvu nemocnice jsem zakončila pohledem na spícího Michala a trošku klidněji jsem nemocnici opustila.
Večer jsem usla rychle. Nejspíš vyčerpáním. O půlnoci mě probudil telefon. No jasně, vždyť jsem ani nezavolala do práce, že nepřijdu. Ale z telefonu se neozýval pištivý hlas moji šéfové, ale tlumený mužský hlas, který se přestavil jako Novák a žádal mě, abych okamžitě přijela do nemocnice, kde leží můj přítel. Uvědomila jsem si, že jsem tam tomu doktorovi nechala telefonní číslo, kdyby se něco stalo. A nejspíš se něco stalo. Jako první mě napadlo, že se probudil. Ale teď už vím, že jsem byla příliš optimistická. Stalo se něco, co mě zasáhlo, možná trochu ochromilo, rozhodně se to stát nemělo. Můj přítel Michal tu půlnoc zemřel. Doktoři si to neumí vysvětlit. Já taky ne. Vím jen to, že jsem ho naposledy viděla před měsícem, neměl na mě čas. Měl čas jen na těch třicet růží, který si teď suším, abych měla nějakou vzpomínku. Vzpomínám na něj pořád, moje práce se stala mojí zpovědnicí. Moje články v ženském časopise se rozrostly o citovou poradnu, můj život už není tím ironickým a směšným způsobem života. Už nejsem ten zábavný propagátor české kosmetiky, už nejsem ta, která se vždycky smála své sousedce za to, jaké měla pantofle, nebo za to, jak zametala před vchodem a přitom poslouchala všechno ,co se děje. Už nejsem ta, kterou podvádí její mediální hvězda. Už nejsem ten, kým jsem vždycky chtěla být, kým jsem byla a kým už nikdy nebudu.