Sprchouš

„Anno, ty prý hledáš nějaký byt…“ vytrhl ji ze zamyšlení Tonyho hlas. „No, hledám, ale mám smůlu, vždyť to musíš znát…“ ani se jí nechtělo mu vysvětlovat, proč se jí to nemůže podařit – byl mladý, svobodný, zajištěný – no prostě dítko štěstěny – a navíc místní, Španěl. Nevěděl o ní nic víc, než to, že je Češka a kamarádka jeho slovenských zaměstnanců. „Jeden můj známý, taky Antonio jako já, má realitku. Určitě ti pomůže, počkej, hned mu zavolám“ než mu v tom stihla zabránit, už telefonoval. Když skončil, sáhl do peněženky a dal jí vizitku „Tady máš, čeká tě zítra v jednu, myslíš, že to najdeš? Nezbylo jí než mu poděkovat… Kancelář našla bez problémů a Tony číslo dvě ji už čekal. Překvapilo ji, jak je vysoký a to nejen na Španěla, byl dokonce vyšší než ona sama a to při jejích stošestaosmdesáti byla ve Španělsku výška přímo úctyhodná. Bylo mu tak kolem pětatřiceti a vůbec nevypadal špatně. Snad až trochu moc srdečně ji přivítal a hned jí nabídl tykání, což jí vůbec nevadilo, ve Španělsku si tykali skoro všichni. Zajímalo ho, jak to že mluví tak dobře španělsky a kde se tam vzala, tak mu to v kostce vysvětlila. On se najednou podíval na hodinky, pak pozval ji na oběd a tam si povídali dál. Po jídle jí objednal „zelené jablko“, pro jistotu hned několikrát. Pobavilo ji, že se ji pokouší opít a tušila, o co se pokusí. Nebála se, děvče z Moravy pár kalíšků slaďoučkého likéru nemohlo dostat na kolena, ani nikam jinam. „A kde teď vlastně bydlíš?“ Řekla mu to a on se rozzářil „To je perfektní, v tom domě nám teď nabízí byt k prodeji – podívám se k tobě, ještě jsem ty byty neviděl…“ v duchu teď už smíchy řvala – to má tak vysoké mínění o sobě nebo tak nízké o mně?! Nebála se ho vzít nahoru, bydlela v bytě pronajímaném po pokojích a kromě ní tam bydleli tři Alžířani, Maročan a Ital. Byli na ni moc hodní, snažili se nepoškodit pověst svých rodných zemí, opečovávali ji jako mladší sestřičku a hlídali, aby jí nikdo neublížil. Dělali na různých místech, v rozdílných směnách, proto počítala s tím, že minimálně jeden z jejích spolubydlících doma bude, vždycky tam někdo byl. Jen tentokrát ne. Věděla to hned jak odemkla, ale nedala najevo, že ji to trochu zaskočilo. Ukázala Tonymu svůj minipokoj (postel, stolek a skříň) a sama odešla do kuchyně uložit věci, které předtím nakoupila cestou do Tonyho kanceláře. Zdržela se asi minutu, možná dvě a když se vrátila do pokoje, stál její realitní agent uprostřed, nahý jako prst. Pořád vypadal moc dobře, ale byl si sám sebou tak jistý… „Anno, kde je tady koupelna? zeptal se a jí to znělo jako „Prosím vás, na nádraží, kudy?“ Udržela vážnou tvář a odpověděla mu: Třetí dveře vlevo… a až tady skončíš, tak prosím tě zabouchni dveře, já si zatím zajdu něco vyřídit…“ Vzala si kabelku a chystala se odejít. „Neblázni, Anno, počkej…“ začal se zmateně oblékat „já půjdu taky…“ Musela jít na chodbu, jinak by se začala smát nahlas a nechtěla ho ještě víc ponižovat. V mžiku byl u ní, elegantní tak jako před svou „strip show“, ale díky svému novému výrazu v tváři mnohem roztomilejší a hlavně ne tak sebejistý. „Promiň, já myslel…neříkej to Tonymu…líbila ses mi…“ „Neřeknu, neboj…“ ( - vždyť ty mně taky…- ). To už byli na ulici před domem a když si všimla závistivých, obdivných a toužebných pohledů kolemjdoucích žen a dívek, když jí dal – na tvář! - pusu na rozloučenou, skoro svého rozhodnutí srazit mu hřebínek zalitovala. Teď už to bylo jedno, nemohla se utěšovat ani žádným „příště“ a co bylo horší, nemohla ani počítat s tím, že by jí pomohl s bytem… Když pak zase zašla navštívit Joža a Roba do baru Tonyho číslo jedna, ten na ni volal, sotva se objevila ve dveřích: „Tony už mi říkal, že momentálně pro tebe nic nemá, ale že se ozve, hned jak se něco objeví – říkal jsem ti, že ti pomůže…“ „Já vím, Tony, díky moc!“ svůj slib dodržela, Tonymu číslo jedna neřekla nic. Ani Jožo a Robo, které její historka o „sprchoušovi“, jak mu začali říkat, moc pobavila. Tonyho – sprchouše pak viděla ještě jednou – to když do baru přivedl na oběd svou manželku a dvě děti…Tehdy svého rozhodnutí přestala litovat definitivně... (ne že by byla tak morálně na výši, ale nerada se dělí...).