O(d)puštění, prosím.

Anotace: Dneska si jdu zaběhat do lesa. Konečně. (Nehledejte skrytý smysl, žádný nenajdete.)

Je to asi hloupé, ale je to to jediné, na co jsem se zmohla. Vyměnit mé sny. Renovovat události. Změnit směr. Vybočit. Opustit Tě.
Jenže já vybočovat nikdy vlastně nechtěla. Donutili mě k tomu. Ti všichni okolo. Tisíce tváří, tisíce prosebných pohledů, tisíce vět, co všechno mám udělat a čeho mám dosáhnout.
Nikdy jsem to udělat nechtěla. Nechtěla jsem nikdy nikoho ranit. Jenže tím, že jsem zachovávala ostatní, byla jsem jejich štít a všechny rány dopadaly na mě. Ze všech stran zraňovaná jsem se rozhodla k protiútoku. Na všechny strany. I na ty strany, které mě svým způsobem podpíraly, ať těm nátlakům odolávám.
Možná jsou tací, co mi ublížit nikdy nechtěli(ty nenávidím, myslí jenom na sebe) a najdou se takoví, kteří mi ubližovali nevědomky(ti mi chtěli pomoct, ale nebylo jak). A taky jsou tady ti, kteří mi vlastně nikdy neublížili(těm se nedokážu podívat do očí a přiznat vlastní chybu). A na ty všechny útočím, ty všechny teď zraňuji já.
Protože si musím zahojit rány.
Protože chci žít.
Protože dnešní je takový a já ho nezachráním. I kdybych chtěla.
Ale já už nechci.
Už nechci být štítem.
Nechci jít v proudu ostatních, abych rostla v jejich očích.
Chci být sama sebou. Alespoň jediný den. Ale i to je mnoho. Proto se dnes uchýlím k tomu radikálnímu řešení: vyběhnu ven. Pryč z klece. Odletím do lesa, daleko, kde mě nenajdou… Třeba tam nikoho nepotkám a budu běžet pořád dál a dál, až se ztratím z dohledu celé civilizace. Pak budu běžet ještě jednou tolik daleko. A pak, pak se zastavím a věřte nebo ne, svobodně se nadechnu, a nechám se opustit. Ať mě slzy osvobodí.
Budu tam stát a křičet:
Všechno, co jsem nikdy neřekla.
Všechno, co jsem zatajila.
Všechno, co mě mrzí.
Všechno, co jsem nikdy nedokázala.
Všechno, co jsem Ti chtěla říct, lásko.