Černí andělé - 2. kapitola

Anotace: Po dlouhé době pokračování

Vynořím hlavu z pod polštáře a zalepenýma očima mžourám na budík. Ještě sedm minut! Spánek se milosrdně rozlívá tělem. Ale drnčení budíku je nemilosrdný.
Ztěžka se hrabu z vyhřáté postele. Na chodbě se mi podaří zakopnout o rozházené tenisky.
„Do háje!“ zakleju a prošívaná adidaska letí do kouta.
Cizí osoba v zrcadle mě už tradičně mírně vyděsí. „Nazdar obludko!“ uvítám se a preventivně si zacpu pusu kartáčkem, abych nemusela dál svou ranní vizáž komentovat.
Proplížím se kuchyní, abych nikoho nevzbudila, postavím vodu na kávu a hned na to mizím v pokoji, kde se snaživě soukám do tmavých džín a svetru. Svačina zapadne mezi sešity a učebnice. 5:03 dopíjím kafe ve stoje, ještě poslední vrstvu řasenky a můžu za sebou zabouchnout dveře.

Venku mi studený vítr pročechrá vlasy. Spěchám směrem k nádraží. Sníh dovádivě vrže. Na konci parku rozpoznám rozteklou postavu naší sousedky, což znamená, že mám klasicky skluz. Dá se podle ní dobře orientovat, vždycky chodí naprosto přesně. Zapálím si a přidám do kroku.
Minu nesympatickýho řidiče a zapadnu až úplně dozadu k oknu. Zapnu walkmana, aby mi do uší spustil Landa svým melodicky prochlastaným hlasem Chcíply dobrý víly. Autobus se postupně plní známými tvářemi.
Na hlavním nádraží nás všechny bus vyplivne a lidičky se rozprchnou jako mravenci.
Někdy mám stavy, že bych pro tenhle děsnej stereotyp vraždila! Pořád dokola! Jediným vysvobozením je pátek. To se konečně oprošťujeme od toho, co nás přes týden svazuje. Kašlem na povinnosti, bavíme se. Co na tom, že vlastně pokaždé s někým jiným?

Přeběhnu nástupiště a vmáčknu se do přecpané městské linky. Míjíme budovu špitálu a hned za rohem se batolím ze slavné MHD! U vrátnice potkávám Elišku a Martinu. Připojím se k nim a v obvyklém ranním rozhovoru, který se točí kolem víkendu, přicházíme do šatny. Tam se hovor rozproudí naplno. Třicet jedna holek se tísní u svých skříněk a štěbetají jedna přes druhou.
Proplétám se mezi těly, nasáčkovaných těsně u sebe a šťastně otvírám svou skříňku. Musím s sebou hodit, do začátku praxe zbývá pár minut. Výjimečně nemám náladu moc mluvit, ale to jen do chvíle než se vynoří Ema. Taky je očividně otrávená. Zdraví jen na půl pusy, zamračeně se souká do mundúru a hudruje, proč musíme mít v pátek praxi a ještě k tomu tělák?! Pak prohlašuje, že si ještě ani nezapálila a přemlouvá mě, ať s ní skočím, alespoň na čouda! Musím ji kategoricky odmítnout, Prýtovka nás už svolává.

„Ta mašina, ať na mě ani nemluví, mám jí plný zuby, jen ji vidím!“ nasupeně sykám, maje v paměti její včerejší výtku, že moje nehty jsou delší jak 3mm!
„Určitě včera nežrala, proto byla nervózní a drbala mě za každou blbost!“ Spiklenecky se uchechtneme, a když už obě cupitáme nemocničním areálem, smějeme se tak hlasitě, až nás kdosi okřikne.
„No co, špitál přece není krematorium!?“ brání se Ema. „Bože, ať už to mám za sebou! Přežít jen dnešek a už mít večer!“ Zvedá oči k nebi a snaživě spíná ruce.
„Asi tak!“ souhlasím: „Ale buď optimista, ranní hygieny nám zaberou čas do snídaně, pak krmit, splnit ordinace a mažeme do školy. Tam zbývaj dvě hodiny těláku a padla!“ Pramen vlasů mě šlehne do obličeje a Prýtovka už už pohotově upozorňuje, že na praxi máme mít vlasy sepnuté! Jako by nám to do hlav nevtloukaly už od prváku. Stáhnu je do copu.
„Optimista?!“ vyjede na mě panicky, „Ty seš masochista, dneska mě klepne!“ Sklesle zarazím ruce do kapes, kde zjišťuju, že jsem si zapomněla sundat prstýnky.
„A co Dan?“ zeptá se.
„Nevím, včera jsme si psali, ale asi nepřijde. Musí být doma.“
„Hm, Hanny má doma Magdu, takže taky nic.“

Obě máme neuvěřitelný talent balit zadaný chlapy. Vysvětlujeme si to tím, že nás žádní solidní už nezbyli, to nejlepší je rozebraný. Většinou se tomu smějeme, ale v momentě, kdy nám něco takovýho přeroste přes hlavu, tak sedíme u Emy na balkóně a pláčeme, jak je to nefér. Svádíme vinu na chlapy, ale samy moc dobře víme, že je to půl na půl. Na nevěru musejí být vždycky dva. Oba to chtějí. Neexistuje varianta, že by někdo zahnul a nechtěl. Jasně, později se dostaví vystřízlivění a svědomí dovede ty lepší hryzat nesnesitelně. Ale většinou se stačíme rozejít v dobrým a nebo do toho vletíme po nohách. Takhle to začalo i s Danem. Ulítli jsme spolu hned poprvé, co jsme se poznali, ale stálo to za to. Věděla jsem, že má rodinu, nic jsem po něm nechtěla. Byl to on, kdo první zavolal, kdo se ozval, kdo se chtěl sejít.
Někdy se stane, že já jsem ta, kdo píše jako první, kdo zblbne. Když si naryju čumák, příště jsem opatrnější a hned se na někoho nevěším. Lepší je v nic nedoufat a nečekat. Alespoň si ušetřím zklamání, popřípadě je mile překvapený.

Když kolem nás prokluše třetí skupinka, správně usuzujeme, že jdeme pozdě. Aspoň mě to vytrhne z hloupýho přemýšlení. Jen tak tak zastihneme výtah se spolužačkami a vyjíždíme do čtvrtého patra, kde zapadneme do dveří s nápisem: CHIRURGIE – MUŽI.

Na sesterně je frmol i bez sedmi žákyněk a profesorky. Vedoucí sestra nám v poklusu předá hlášení a celý den ji už neuvidíme. Se zíváním se rozprchneme po pokojích a občas se setkáváme na chodbě.
Zaklepu na dveře pokoje číslo pět. Ema mezitím běží ukořistit toaletní vozík i s prádlem. Zřetelně a nahlas naše milé pacienty pozdravím, dobře si vědoma faktu, že jsou všichni tři decentně nahluchlí. Projdu kolem postelí a jednotlivě jim přeju dobré ráno. U stolečku posledního pacienta se zastavuju, abych mu nachystala věci k vykoupání. V průběhu toho jim líčím počasí venku a odpovídám na dotazy, jakpak se jejich "sluníčko" mělo?
Vyruší nás až náraz do dveří, krátká a výstižná kletba, teprve pak se vynoří Ema. Pohotově vykouzlí zářivý úsměv a popřeje krásné ráno. Posadíme pana Vonáska na vozík a Ema s ním odfrčí do koupelny. Já mezitím převleču postel, uklidím stolek pana Nováka a čekám, kdy se k nám vřítí Metráček – Prýtovka.

„Nina Gregorová.“ Četl dědula mou jmenovku, zatímco mu seberu polštář a rozvazuju uzly na prostěradle. „Nina..“ opakoval tiše. „Jste první Nina, kterou osobně znám!“ Při pohledu na ročník narození ( 1915 ! ) prohlásím, že mě to těší. Taky neznám žádnou jinou Ninu, jen sebe.
Bůh ví, co na operačním sále otce osvítilo, když matka spokojeně spala a porod prakticky nezaznamenala, že mi dal takovýhle jméno!? V osmdesátým pátým ho přece mohlo napadnout, že komunismus nebude trvat věčně a popularita ruské kultury teprve ne! Co naplat, musím s tím žít. Ale ani za sedmnáct let života jsem si nezvykla na udivené pohledy ostatních, když jsem se představovala.

Napustím do lavoru vodu a umyju dědovi obličej, zatímco on vzpomíná, že vlastně jednu Ninu znal. Prý to byla Ruska, jak jinak?!
„Ta vám byl kus ženské! Krev a mlíko, jak to má být!“ chechtá se.
Tak to si pošmákneš dědku, až jsem dorazí Prýtovka, to nabažíš mlíka, až ti bude špatně! Pomyslím si.
„Už to není, co to bejvávalo.“ Vzdychne, a pak po celou dobu mytí jen zírá do stropu.
Učitelka nezklame objeví se do půl minuty a stihne mi vytknout, co všechno dělám špatně.
„Kolikrát vám to mám říkat? Ne mýdlo do lavoru, mydlit, a pak osušit!“ syčí. „Ale nejdřív namočit, pěkně mýdlo na žínku, namydlit, opláchnout! Taky když se doma koupeš, smyješ mýdlo a nasušíš se hned do ručníku!“ Kousnu se do jazyka, jen abych jí neřekla něco, čeho bych pak litovala!
Ema se s panem Vonáskem na potřetí trefí do dveří.
„Děvče, doufám, že nevlastníte řidičský průkaz?“ zeptá se jí, když už bezpečně zase leží v posteli. Ema pohotově vypne hruď a přitaká. „Bůh nás chraň!“
„Jen počkej, dědku, až ti přijdu píchnout Heparin!“ procedí skrz zuby. A já dusím smích. Společně domyjeme pana Nováka a konečně se vrhneme na prostředního dědu.

Ema se později pomstychtivosti zdrží a injekci pomalu aplikuje pod kůži. Jak se mi ale o pár minut později přiznává, svrběly ji prsty, aby ji tam pěkně rychle nelupla!
„Vylezly by mu oči z důlků, jak by to štípalo!“
Nachystáme infúze a vracíme se do šatny na svačinku. Usadíme se bokem od ostatních a kujeme pikle na večer. Přesně o půl se dveře od šatny učitelek prudce rozletí a z nich se vynoří Prýtová.
„Jdeme!“ zavelí a protáhne své prostorově objemné vnady kolem nás. Znechuceně se na sebe ušklíbneme, a zahulákáme na ostatní, že se vracíme na oddělení.

Aktivně se zúčastníme velké vizity, u které musím na rozkaz Prýtovky, držet dokumentaci a být lékařům plně k dispozici. Ema se dotazuje, jak má chápat ten výraz.
„Jako úplně?!“ třeští oči a dohání Metráčka k šílenství.
A tak když primáři hledám výsledky jaterních testů, Ema na něj za jeho zády hází roztoužené pohledy! A já se stupidně celou vizitu culím jako měsíček! Doktor Novosad, náš oblíbenec, jen kroutí hlavou a tiše se směje. Přestává hned ve chvíli, když dorazíme na jeho úsek.
Po vizitě nám páni doktoři seberou papíry a vzhledem k tomu, že na našem pokoji propukl odpolední spánek, tak se zašijeme v dezinfekční místnosti. Praxe uběhne rychleji než jsme čekaly. Na rozloučenou vyfasujeme dva pomeranče a čokoládu, takže když odcházíme, připadáme si jako křečci!

Cestou z praxe se loudáme, Ema pokouší myšlenku stavit se za jejím otcem na firmě. V tu chvíli mi zvoní mobil, propadám takřka hysterii! Dan!!!
„No čauky!
„Ahoj, kočko! Proklusáváte okolo a ani se nestavíte na cigárko?!“ Zakoktám se.
„No…víš, my… jdeme z toho…praxe.“
„A nemáte chvilky? Hanny je tady taky.“ Artikuluju Emě, že jsou tam oba a máme dovalit!! Musím se smát, když vidím, jak v kabelce horečnatě hledá rudou rtěnku a naslepo si maluje pusenu!
„No stavit se můžeme.“
„Ok. Jdu vám naproti.“
Nevím, co mě na něm tolik bere, napadne mě, když ho spatřím, jak se sebejistým krokem valí k nám. Odhodí dohořívající cigaretu.
„Ahoj, kočeny.“ Usměju se.
„Nazdar.“
Následujeme ho do skladu, zašíváme se mezi basy piva, zapalujeme cíga a povídáme si. Hovor se točí kolem školy, nakonec nás přemluví, ať tělocvik oželíme. Kroutíme se jako žížaly, ale ve finále se necháme ukecat.
„Můžeš jet se mnou do Svitav a Ema s Hannym do Olomouce.“
„Do Svitav?“ Chlapče, chlapče, co si myslíš, sakra!?
"No musím tam hodit nějaký zboží, tak pojedeš?" Zase TEN pohled.
„Jestli mě pak hodíš domů, tak jo!“

Do deseti minut zavírám dveře od rozkodrcané Avie a krátce se pokřižuju.
„Buď tak laskav a zkus mě nezabít, já bych se ještě chtěla stavit doma a taky večer vyrážíme pařit.“
„Neboj, povezu tě, jako bys byla z porcelánu.“ Mrkne na mě a v tu chvíli se zabořím do sedačky. „Já myslel, že tě rychlá jízda vzrušuje?!“
Zavrčím, že to sice ano, ale v poměrně jiných autech! Huronsky se chechtá a vychvaluje ten smrtící vrak, do kterýho mě příště nedostane ani párem koní!

Když se vracíme, naprosto ´neočekávaně´ odbočí na lesní cestu.
"Viděla jsi Smrt stopařek?" Přimhouří očiska! Bože! Když už je chlap krásnej a sexy, proč nemůže být malinko originální!?! Jo to bych už chtěla moc...
"Hm, viděla. Taky mě chceš honit po lese?"
"To asi ne, bych tě těžko dohnal."
Běh lesem se tedy nekoná, ale přece jen adrenalin se rapidně, v malém prostoru Avie, rapidně zvýší...

Celá upocená, ulepená, s opuchlými rty se snažím trošku upravit. Jen mi lehce vadí, jak mě pořád hladí po zádech. Mírně podrážděně se odsunu a koukám do zpětnýho zrcátka, jak moc utrpěl můj make-up!
"A nevadí ti, že si to budu muset naštelovat znovu?" Otočím se k němu.
"Ne!" Mrk, mrk - to zabírá! "Ty jsi totiž strašně šikovnej a nejen na štelování zrcátek!" Cosi nezrozumitelně zamručí a už, už se na mě sápe!
"Pojedeme, mám ještě nějaký úkoly."
"Ty nejsi moc mazlivá...?"
"Eh?"
"Uhýbáš!" Pf! Filozof! No nazdar!
"Neuhýbám, jen není čas na nějaký šmajchlování, musím domů!" Konstatuju. "A ty taky musíš domů!"
To už zabírá! Konečně se oblíkne a startuje.

Ve finále jízdu naštěstí přežiju a vysedám celá rozmlácená z toho křápu se slovy, že kdybych byla z porcelánu, jak on sám původně tvrdil, mohl teď vymetat jenom střepy!
Usměje se a vlepí mi pusu na rozloučenou, po které se obořuju, že se pomátl, líbat mě uprostřed mé rodné vísky??! Auto s řevem mizí v zatáčce.

Doma je přetopeno, naši se válí u televize, ségra se učí, mizím v pokoji a pouštím rádio. Na stole rozhodím učení, aby se neřeklo. Odepíšu Danovi na smsku, že mi s ním taky bylo fajn a určitě s ním zase někdy pojedu.
Hodím sprchu, vyfénuju vlasy a našim oznámím jen tak od otevřené ledničky, že jedu k Emě. Chvíli protestujou, ale nakonec mě pouští.
Je sedm pryč, když vypadnu ven, s chutí si zapálím a vyrazím k zastávce.

Hospoda mě obejme svým charakteristickou šedavou clonou, v momentě mi přistává vychlazená jedenáctka na propáleným ubruse. Ema sedí schlíple s mobilem a v jednom kuse vzdychá. Po dlouhé době se opíjíme jen letmo, myslíme na ty dva bídáky, smutně fňukáme, ale na druhou stranu si odmítáme přiznat, jakoukoli závislost...