zprávy: ze života / cestou necestou

.

.

Ten čtvrtek jsem, jako ostatně každý jiný pracovní den, vstala na můj vkus příliš brzy. Provést nezbytnou ranní hygienu, obléct se, něžně probudit a nekompromisně vytáhnout z postele protestující dceru a při chystání její svačiny a kontrolování, jestli obě máme, co ten den budeme potřebovat, dohlížet na její pravidelné ranní procedury a krátce po sedmé vyrazit zcela chaoticky z domu... Pak po půlhodinové přímce dopravit malou přes půl Brna do školy a po třičtvrtěhodinovém oblouku přes tři čtvrtiny Brna do práce. Pak se pomalu rozjíždět a plíživě najet do každodenních kolejí spolu se svými prvními studenty. Každý všední den stejně, po stejných všedních kolejích...

Celým svým životem tak nějak projíždím... kratší úseky střídají delší tratě, ze země do země, z města do města, z práce do práce, od někoho k někomu, ze sebe do sebe... Už kdysi dávno jsem se naučila nasednout a spát – líp tak ubíhají kilometry... jenže i život jako by pak ubíhal tak nějak rychleji... a už i na kratších tratích se projevuje únava materiálu...

No a jak jsem řekla, byl už čtvrtek a tak z týdenního přídělu sil už hodně ubylo. Odučila jsem pár dopoledních hodin a krátce před polednem vyrazila pracovně mimo Brno, do Oslavan, samozřejmě svou oblíbenou MHD (řidiči by neměli své úseky a tratě projíždět spící...). Autobus byl přeplněný, venku mráz, uvnitř lidé pod spoustou teplých vrstev, apaticky namačkaní ve svorné pospolitosti. Zbylo na mne místo na zadním pětisedadle uprostřed. Vlevo bunda, vpravo kožíšek, zapařená okna, vydýchaný těžký vzduch a důvěrně známé drncavé kolíbání... Usnula jsem... ne, spíš to byl ten stav, kdy nemůžete ani pořádně spát, ale ani se nemůžete probrat a udržet vzhůru. Čas už nebyl rozměrem života, ale jen jakousi ulepenou želatinou všude kolem, která nedovolovala žádnou představu o uplynulých vteřinách či minutách... oči se automaticky kontrolně otevíraly a zase díky té želatině zavíraly a s každým zábleskem světla, který byl propuštěn dovnitř, pronikl i aktuální obrázek krajiny za oknem, zkreslený sraženými kapičkami páry. A poslední obrázek spustil alarm v mozku, promítla se do něj cedule u zastávky s nápisem Oslavany...

V panice jsem se procpala uličkou a se zoufalým výkřikem „momééééént“ mohutným skokem rozrazila skupinku cestujících, kteří tvořili mou poslední překážku na cestě ven. A ještě za letu jsem se zorientovala – byli jsme v sousední, od Oslavan několik kilometrů vzdálené vísce. Elegantně jsem se ihned po dopadu odrazila zpět a už zase uvnitř na schodech jsem nonšalantně oznámila řidiči že: „můžeme!“ a snažila se pod jeho překvapeně zkoumavým pohledem ve zpětném zrcátku vypadat, jako že to bylo přesně to, co jsem měla v plánu – vyskočit si na čerstvý vzduch a znovu pokračovat v jízdě...

Dobrosrdečná „babička“ vedle mne se zeptala: „A kam jedete, slečno?“ – Tak malý skok pro ženu a tak velký skok v čase – rázem jsem tím sportovním výkonem omládla o dobrých 20 let!
„Do Oslavan“ – odpověděl můj jasný mladý hlas... a abych té dobré ženě nekazila radost z dobrého skutku vykonaného na zmatené mladici, nechala jsem si od ní poradit, kde vystoupit... a fakt, že tou trasou jezdím dvakrát týdně už dva roky jsem raději zamlčela...

.

.