Proč je svět tak krutý k holubům

DEN 2

Zastavovala jsem se i v továrně na jasmíny. Bylo dost podivuhodné, že se jejich ceny nijak netkly ekonomické bouře posledních dní. Snad je to ale dobře. Klíčovou dírkou jsem se podívala, jak si vedou, vedli si dobře, vedly si dobře. Sáhla jsem do příručního zavazadla a podala jsem mu klíč.

Díval se tak podivně, ale klíč nechtěl přijmout. Nemohla jsem se zlobit. Byl takový nanicovatý, a za to přece nemohl. Odemkla jsem a nabrali jsme spolu spoustu, velkou spoustu jasmínových květů. Pak jsme odešli domů.

.

Bydlím u řeky. Ve velikém domě s vysokým stropem. Vidím, kdy chci, jak se černá voda valí daleko někam, kam se nikdy sama nepodívám. Je to smutné, bydlet tu. Protože je to pro všechny tak krásné.

Koukal se z okna. Nemluví, vůbec nemluví. Nedělá nic, co se mu neřekne. Jak obvyklé. Tváří se neustále stejně, nevím, co si myslí, zda si vůbec něco myslí... Ale chvílemi se mu obličejem rozlije výraz vděčnosti. Má za co, má. Vím, co říkám.

.

-večer-

Je zima, měsíc svítí, hvězdy svítí, všechno svítí a je tma, je zima a tma. Někde bijí hodiny. Na Smíchově, nevím kde. Někde tady. Nu, já nevím. Nevím, co budu dělat. Snad bude zítra lepší den.