Návštěvnost
Proč je svět tak krutý k holubům - neskákejte po nohou, zlámete si je
Proč je svět tak krutý k holubům - neskákejte po nohou, zlámete si je
Anotace: dobrá rada nad zlato. nic to nemá společného s realitou, prosím. děkuji za pochopení* no dobře, přiznám se - asi nejlepší ze všech dní.
Když si nevím rady, nebo když mě přepadne najednou takový bolavě nádherný pocit, otáčejí se mi oči samy od sebe nahoru, směrem k nebi. Co tam hledají? Dělají to všichni? Co jsem si to zase navykla, zvrátit hlavu a hledat tam nahoře odpovědi na svoje otázky? Možná, že právě tam sídlí všechny odpovědi, všechna krása... ne, tak to není. Jsem si tím docela jista. Ale dnes, dnes bylo takové krásné olověné nebe. Takové, co značí, že je dobrý den k výletu na nějaké místo, které není zrovna blízko.
Byli jsme venku, zase. Ale nebyla tak strašná zima, ani jsme nešli nikam daleko. Ale mě najednou přepadl ten strašný pocit, strašně krásný pocit, ale ten, co hledá. Hledá odpověď sám na sebe. A už samovolně jsem obrátila hlavu k té těžké výši. Málem mi padala na hlavu a málem moje hlava padala do ní. Jenže tu jsem si vzpomněla, že on do ní takto hledí pokaždé, když mu slunce nezaslepuje oči. S jakýmsi podivným náznakem, jakoby tam bylo něco, co ztratil, a přitom je to hloupost, vše, co ztrácíme, padá jen dolů... Nikdy nic nepadá nahoru. A já to vím.
A tak jsme hleděli spolu vstříc neznámu. Hleděli jsme dlouho, mraky se líně, ale ladně převalovaly od obzoru k obzoru, mírný vítr si hrál se zbývajícím listím staré a majestátní lípy, vydával tak šum, který připomínal šeptání, příjemné a milé.
Dokud se nezačlo stmívat.
Dívali jsme se tak dlouho, mraky se postupně začínaly trhat, za nimi se vynořovalo tmavomodré nebe, černající přicházející tmou. Vítr se zvedal s trochu větší silou, přivál malý papírek a na něm stálo:
Dnes jsi sluhou, zítra pánem
Noc je za pár hodin ránem
A dál nic. Schovala jsem si ho, a dívali jsme se dál. Celou dobu mlčky. Několik dlouhých, nekonečných hodin. Těžko říct, jestli to bylo pořád z téhož důvodu.
Potom se stala věc. Totiž - opravdu velká, protože byla velmi nečekaná. Podíval se na mě.
"Neklam tak sama sebe."
Nerozuměla jsem dvěma věcem. V čem se klamu? A jak to, že mluví?
Ale nemohla jsem se zeptat. To bylo kvůli tomu, že jsme museli zase do továrny na jasmíny. Ale tam se na podzim musí v noci.
Komentáře (10)
Komentujících (6)
Doporučit
TiskVy jste ted dobří s těma jménama, která máte na každý den jiná, ona jsou zajímavá, to jo, ale jak vás má člvěk pak najít, když díla vyhledávat nejdou a autoři už se tak nejmenují? Nojo... Ráda jsem se vrátila...:)
11.09.2008 22:00:00 | okousaná od světlušek
ó, ýý! podzim, víte, asi už je listopad. ó, ale já myslím, tedy, ve všem. víte. on měl pravdu. zase.
10.09.2008 15:59:00 | trrtrr
děkuji, ale - nepřej mi je! nebo už nic takového nikdy nenapíšu.)))
10.09.2008 11:59:00 | Já Esther Ruth
óóó Amélie, smekám před tebou hluboce a s obdivem, aniž bych dokázal vyjádřit okouzlení z obrazů a světa, kterému tak sugestivně vdechuješ život.. občas se stává, že zahlédneš nebo zaslechneš něco, co přimaluje krásný tón do zahrad tvých představ, a toto je celá píseň.. děkuju ti za ni a přeju ti jen samé bájo nálady ;-)
10.09.2008 11:44:00 | bába čurchlastka a inkontinenční ucháč
Chtěla bych ti napsat nějaký pěkný komentář. Jenže to se budu muset ještě alespoň jednou vrátit, zatím jsem moc rozněžněně dojatá...:)
09.09.2008 23:46:00 | okousaná od světlušek
Četl jsem celou povídku, nebo spíše doposud hotové části. Je to více než nádherné. Je to prostě skvělé a je to tvoje, je to Améliino. Za důležitý považuji překrásný úvod ve DNI 2, zvrat je též v tomto dni - DNI 23. Rád bych ti to přečetl ještě jednou a přemýšlivěji. Jsou tam velmi krásná slovní spojení a slova vůbec. Zkrátka poezie osvobozená od svižného rytmu. V podstatě to jsou popisy pocitů, zprostředkované skrze vnímání (městské) krajiny, jež vyrostly na půdě neodolatelných myšlenek. Myslím. Život Améliin sám.
Vyděluji k obdivu větu:
"Hleděli jsme dlouho, mraky se líně, ale ladně převalovaly od obzoru k obzoru, mírný vítr si hrál se zbývajícím listím staré a majestátné lípy, vydával tak šum, který připomínal šeptání, příjemné a milé."
09.09.2008 23:31:00 | ludmil
že jste to poznal...nebo takhle nějak...pardon...jse nějak divná.f
09.09.2008 19:31:00 | Já Esther Ruth
a za co děkujete?
09.09.2008 19:05:00 | neurobeat
já vím že je to jiné. protože jsem se do toho konečně doopravdy vložila. protože jsem tomu věřila. ale jen ve chvíli psaní. člověk musí věřit tomu, co píše, když už má chu=t nezaznamenávat pouze strohá fakta.
děkuji. opravdu velmi moc.
09.09.2008 19:01:00 | Já Esther Ruth
zatím asi nejlepší část.pěkný otevřený konec.jasně, že musí být otevřený.ale...no to s tím vlastně nemá co dělat.je to .. ne nic.no skvělé to je, ale hrozně jiné.
09.09.2008 18:54:00 | neurobeat