Dokonalosti ...

Anotace: Jiná ...

Jela jsem jednou takhle vlakem, jako již tolikrát. Vlastně nic nového a zajimavého. Nebylo podstatné odkud, ani kam. Jen ta cesta trvala tři a půl hodiny a já se nudila. Dívala jsem se z okna do toho pošmourného dne, venku zataženo a ta zima, co se mi vkrádala pod tričko i přes sklo vytopeného vlaku. Říkala jsem si v duchu jen, že nemám ráda Zimu a chlad a padajicí listí a všechno to kolem a přemýšlela jsem nad tím, jak krásně teď musí být někde u pyramid v Egyptě anebo alespoň u Kolosu v Řecku. Jen teplo, palmy, moře, opálení lidé, pohoda, večerní romantické procházky po pláži. Rytmus a tak jsem si do toho taktu prsty bušila do rádoby stolku, ve vlaku s druhou třídou.
-
Zcela pohlcena nádherou, jsem nevnímala. Když v tom přišla. Ztěžka otevřela špinavé skleněné dveře kupéčka a zeptala se přívětivě, zda si může sednout. Ledabyle, měla rifle a úžasný svetr s králíkem a vypadala tak mile, až jí to teklo z očí v pdobě slz. Neviděla jsem jediný problém, kývla jsem a pokynula rukou naproti k oknu. Mlčela, ale sedla si přesně tam. Mrkla na vteřinu z okna a pak úplně nečekaě křikla " Podívej, to je úžasný!" a ukazovala na stádo několik srnek ve zcela opušteném poli a mně přišla tak geniální. Jmenovala se Tereza. Nešla popsat. Jela dál než já, snad o milion kilometrů ale nevypadala, že by ji cesty nějak vadily. Slzy jí tekly, když se smálala. A já jsem jí snad na chvíli, chviličku ten její stav záviděla. Měla tak černě čokoládový oči.
-
Vytáhula knížku, úplně ohmatanou, špinavou. O lásce a dokázala o ní i mluvit. Když řekla souvislou větu, napadlo mě, že musí být zatraceně chytrá. Studovala literaturu. A mně s ní bylo dobře. Přestala jsem se nudit. Hledala jsem v ní svou ztracenou královnu. Nikdy jsem neměla kamarádku, protože holky jsou mrchy. Závidí kluka a závidí i to, když ho nemáš, že jsi volná. Hádají se o oblečení, malování, maličkosti. O to, která je snad lepší. Nikdy jsme neměla kamarádku, protože jsme se neposlouchaly. Ale Tereza byla jiná. Uvažovala jsem o tom, když jsem se na ní nepokrytě dívala. Měla přírodní, kaštanové a tak kudrnaté vlasy, byla nenamalovaná a měla bod. Vypadala víc než dobře, i když by se jistě pro módu hádat nechtěla. Byla super, i kdyžjsme mlčely. A když jsme mluvily stálo to za to. Byla první, komu jsem byla schopná se svěřit. Nepřipadala mi cizí.
-
Cesta ubíhala. Zdála se mi zlomená a s vráskou u oka měla právo smutnit, ale ona se přesto stále usmívala. Přála bych vám vidět ty zuby, jako z reklamy na nejlepší pastu a kartáček . Chvílema mě napadlo, že bych alespoň jednou v životě chtěla být tahle milá a šťasná bez ohledů. Byly jsme spolu zhruba dvě hodiny a ona byla jediná, kdo mě doopravdy znal a chápal. Mé sny. Mou zamračenou tvář. Než jsem vystoupila, řekla, že stačí, když vím já. Nemusím dávat tolik na ostatní, vyměnily jsme si čísla. Usmála jsem se
-
A když jsem šla domů, vnímala jsem krásu. V každém ze spadlých listů, v každé holé větvi, kočce co mi přeběhla přes silnici. Kouzlo. Pozdravila jsem rodiče, uvařila jim čaj a řekla jsem, že je mám fakt ráda. Zavřela jsem se v pokoji a pouštěla jsem si starý hity, poprvé jinak než do uší. A dívala jsem se hodně z okna na lidi, přírodu. Z okna. A máma kolem mě chodila po špičkách, neboť si myslela, že jsem opět nešťastně zamilovaná. Pletla se, jak jinak. Už je to pěkných pár let, co mě nechápala a já jsem neměla chuť jí to vůbec vyčítat. Možná jsem začínala být šťastná a stačilo mi, že to vím já. Sama. A ona. Ta, kterou jsem našla. Ta, co si mě se slzami v očích našla. Poztrácená část, přítelkyně.
-
Nemohla jsem se dočkat až ji zase uvidím, až pojedem vlakem. Těšila jsem se na ni. Nesla jsem jí cédéčka a obrazy mých vzdušných zámků.Nechápala jsem se. Ona měla prázdné dlaně, ale nesla mi třikrát víc. Mluvila. Měla ráda blues, trubku, sníh a poezii. A prý i mě. Předčítala mi ty známé a srdce rvoucí básně nahlas tím jejím přijemným hlasem. A já jí věřila každé slovo. Poslouchala, mé ztěžování. Na kluky, co mě orvávají. Na školu, kterou orvávám já a kde nechávám nervy. Neradila, mluvila v hádankách a mně to přišlo mnohem lepší, než kdyby jen soucitně kývala anebo říkala, kašli na všechno. Rozumněly jsme si. Nestyděla jsem se před ní, nevím, odkud brala tu sílu. Chápat mě po celou jízdu vlakem.
-
A ještě dál. Opravdu jsme se potřebovaly vídat, ne jednou tam a podruhé zpět. Ve vlakách. I jindy. Chodily jsme nakupovat trička s obrázky, držely jsme se za ruce a smály se tak nahlas, že po nás všichni koukali. A tomu jsme se smály ještě jednou tolik. Byl to krásnej čas. Takovej beztrarostnej, bez tíhy. Jako bychom obě lítaly. Nikdy jme se nehádaly. A mně to nepřišlo ani trošku divný. Prostě byla skvělá, a tak zvláštní. Kamarádská. Po večerech jsme pily čaj, poslouchaly písničky a brečely si na ramenou. Pro všechny zlý lidi a srdce. Nebo alespoň pro to jsem plakala já.
.
Ona si nikdy neztěžovala. Neřekla, že má hlad, že je jí smutno, že jí něco bolí. Byla veselá, ale měla spousty vrásek a jizev. A já jsem to věděla. Bála jsem se jí však přímo zeptat, snad proto, že by náš domeček z karet mohl spadnout. Sobecky. Měla jsem strach a tak jsem jí nechala na sebe dívat a čekala jsem, jestli mi někdy něco poví sama. Až bude čas, až bude správný čas a chuť. Mčela a držela mě občas víc než pevně.
-
Jednou mi řekla, že svět je tak krásnej, jen ty lidi.... A že já jsem jiná a že je to všechno strašně super, že si o tom ani nesnila. Že nemůže věřit, aby nebyla zklamaná. Že má i ona k večeru strach a že se bojí padání. A veselý trička nosí jen, aby byla silná. Pro všechny nenarozený děti. A jako by se těch slov zalekla, měla v čokolýdových očích vodu. Zatřásla hlavou. A potom připravila výbornou večeři. Na stůl dala svíčky. Do sklenice luxusní víno a vytvořila přítmí a pocit jistoty.Takovou tu romantiku mých snů, o kterých jsem jí vyprávěla. Oblékla si šaty a já jsem si připadala méněcenná, v tričku s králíkem. Řekla, že se jí chce smát. Že je to všechno takové zvláštně roztomilé. Jídlo bylo výborné, rezervovala jsem si u ní, že mě to bude muset taky naučit. Bez kuchařky. Mlčela.
.
S nádobím jsem jí nemohla pomoc,prý si nesmím ničit ty gelový nehty za pět set. Poslala mě do obýváku. Až teď mi došlo, že jsem tu nikdy neviděla rodiče, ani na fotkách. Jako by nebyli. V drahém dvd přehávači byl nějaký sladký film a mě tak napadlo, kde na to všechno vzala. Jen jsem se jí prostě nezeptala.
Přisedla si s mísou sladko-slaného popcornu a litrem koly a dala play. Přikryla nás dekou. Netušila jsem, oči mi zářily. Měla jsem kamarádku, se stejným vkusem. Dala tam Titanic, hodnotily jsme a bavily se o pravé lásce, o tom být a zemřít. Dávat na lidi, nebo na pocity. Neshodly jsme se ve všem a pak jsme šly prostě jen spát. Měla postel plnou plyšáků a na stěnách černé plakáty ubrečených dívek. A mě vypadlo z úst tiché proč? ...A ona zcela zcestně řekla, že pravé je to, s čím nebo s kým je ti víc než dobře. Měla v sobě pár skleniček vína a citově pernou noc. Nebyla chladná.Usnuly jsme těžkým a snad spokojeným spánkem....
-
Ráno mě vzbudila rohlíkem, nesmála se. Dívala se, zkoumala. Kroužila. Měla jsem sbalenou tašku, doprovodila mě na vlak. Stály jsme tam, jak dvě sochy. Jako bychom ani jedna nemilovala nádraží a mě tak zvláštně bolelo srdce, že jsem dala stovku úplně opilému bezdomovci. Přišlo mi, jako by na můj vlak čekala, jako na smilování. Nechápala jsem ji. Nevěděla jsem, co jsem udělala špatně. Jen jsem jí prostě musela poděkovat. Brečela.
.
Nezamávala. Jen ty čokoládové oči mě doprovázely až domů. Od té doby jsem je ani ji neviděla. Změnila číslo, vyhýbala se mi. Nejezdila vlakem, neviděla padat sníh a pána v náš čas, v půl šesté, hrát na trubku . Pro všechny černý a ubrečený holky. Měla jsem o ni strach, Fakt strach. Chyběla mi, její síla. Její názory. Její životy a beztrarostný bytí. Jenže život musel jít dál. Přišla, odešla a moje srdce a já už nebudeme stejní.
-
Změnila mě. Aniž by o to nějak stála. Do něčeho mě nutila. Čtu poezii, mám ráda cesty poplivanými vlaky, pohledy z oken. Mám ráda život a občas i lidi. A ti se kterými je mi dobře, jsou ti praví. Jsem zamilovaná. A říkám jim to častěji, bez ohledu na názory ostatních. Stačí mi, že vím, že vím. Usmívám se, i když brečím. A zaručeně tím všechny štvu.
,
Když jsem ji pak za pár měsíců úplně náhodně potkala v orvaných džínách, v triku bez králíka, kterého vystřídala lebka, v botách bez tkaniček a vyžehlenou patkou na černo. Nemohla jsem uvěřit. Vedla se za ruku s holkou, co jí mohlo bejt tak deset, možná od dva roky víc, co ji v pravidelných itervalech do krku vyrývala zuby lásku. Cucfleky zbarvená, smutná, ztrápená, opilá, barová víla.
Všimla si mě, sklopila hlavu. Těžko říct, jestli jí je dobře.
Neměla jsem sílu na to se ptát.

.
Pochopila jsem,
proč se holky prostě musej hádat o blbosti,
proč byla tahle tak všímavá, něžná,
jiná.
Pochopila jse, že zkrátka nikdy nebudu mít ideální kamarádku.
Protože je umění hledat ve svém životě,
dokonalosti ...