Důvot existence?..Díl I.

Anotace: Marika je sedumnácti letá slečna, která se snaží přijít na to, k čemu je její existence...Proč je každý tak jiný a nechápe jí a její život..

"K čemu žijem? K ničemu! všechno je na nic! Nic nemůžete a nikoho nezajímáte a těch pár lidí co vás má rádo opravdu rádo, tak to vám je k ničemu jelikož svou lásku nemůžete opětovat, nemáte možnost jim nějak vracet jejich přátelské nebo partnerské vztahy, nejde to! prostě nejde...."
"Dobrá úvaha Mariko, ale neni tam to podstatný! To proč! Proč to nejde..."
"Protože to vysvětlit nejde, to každej musí pochopit sám." Řekla jsem z klidným tonem a pokusem o usměv.
"Ano, ale ted si skoušená z češtiny a tohle při maturitě říct nemůžeš. Za čtyři. A to je ještě z přivřenýma oběma očima." Podívala se na mě tak káravě, až sem měla chuť jí někam poslat. No jo no učitelky, škola, rodina! všechno bych to podpálila. Snaha přežívat je fakt hustá a dost těžká.
Odplazila jsem se k lavici a sklouzla na židli. Vedle mě sedí jedinej člověk ze třídy, kterýho opravdu upřímě nesnášim, všichni ostatní mi taky lezou často na nervy, ale tahle typka je ze všech nejhorší!
"Tak co máš čtyrku jo?"Z jejího ironickýho protáhlího obličeje mi bylo na zvracení. Snažila se se mnou vycházet a pořád se vtírala. Ani nevim proč, ale v mí přítomnosti se cítila dobře a jednou mi dokonce řekla že s takovou návnadou jako jsem já krásná blondýnka, ale tupá zbalí ona každého kluka! Chápete ona prej každýho! Já, tupá! To řekla přimo předemnou jako by se nechumelilo, jo možná nejsem nejchytřejší, ale nemyslim si teda o sobě tolik co ona a tak arogantní a nafoukanej člověk... No rači nemluvit. Na to sem jen mohla odvětit "Hmm." A otočit se směrem k oknu abych na ni nevyděla. "A co dneska budeš dělat? Nechceš jít někam ven??" Otočila jsem se na ni a z jejího vynuceného amerického úsměvu se mi zase udělalo blbě. Jen jsem se na ní překvapeně podívala a zašklebila se. Beze slova jsem se přihlásila.
"Mužu si prosím odskočit na wc?"
"Za 5minut zvoní to nevydržíš??"
Už zase ten její arogantní a nadnešený pohled.Za to bych vraždila. Co nejvíc jsem se usmála ztenčila hlas "Prosím jinak to tu pustim." Můj usměv neměl konce a moje tupé zírání na učitelku Kandovou přece jen zabralo. "Běž, ale ať tě nikdo nevydí." Už bez vysměšných potupných arogantních gest a tonu mě pustila, sláva. Tolik jsem se chtěla podobat ostatním holkám, myslela jsem, že když sou tak krásný a neodolatelně svůdný barbie nikdo jim neodolá a všechno jim projde, jak z klukama tak z rodičema, školou... Moje mínění se změnilo před zrcadlem, které odráželo mojí postavu. "Fuj." Musela jsem sama sobě konstatovat, že i v červený vypadám líp a to fakt červenou nesnáším! Tahle růžová sukně, orámovaná bílím páskem ze vzory růží s bílím nátělníkem na kterém se pásli dvě ovečky z růžovou mašlí na krku vypadalo příšerně, aspoň teda pro mě.Prohrábla jsem si své dlouhé bloňďaté vlasy a narovnala si silonky které se stahovali směrem k modrobílím pantoflím. Zvonilo na přestávku, ostatní třídy už končili jen mi měli ještě hodinu estetického chování a rodinné problémy. Děsný kecy, ale tak dneska nám měla přijít nějaká profesorka Lichá, která se tím zabývá a je v tom prej hodně dobrá, tak alespoň budu moct spát na lavici.
********************************************************
Přestávky jsou tak krátký! To je děs sotva začla přestávka už zvonilo na hodinu. Vyběchla jsem ze zachodů a dala se rychlou chůzí k třídě. "Do prdele, jaaaaaaau." Nemohla jsem si odpustit svůj hlasitý projev, který kdyby slyšela naše učitelka na estetiku, by řekla "Toto je nevhodné chování a vaše hodnota klesla na bod mrazu." Ty její kecy někdy dávali logiku, ale kdo to má pořád poslouchat. Moje zakopnutí o vlastní nohu náramně pobavilo dva kluky co šli naproti mě. Jenom jsem se na ně zašklebila a šla dál. Přímo před třídou jsem si všimla že mé sněhové tričko je totálně špinaví a mokrý, na bílých ovečkách byl přilepen paprikoví brambůrek. "To snad neni možný co ta postižená uklízečka dělá!Když je to stejně všechno špinaví a ještě k tomu mokrý." Jak jinak, můj krásný proslov slyšela paní Hbytá, která náhodou uklízečkou byla. Rači jsem vběhla do třídy, nemám náladu se pořád hádat stejně mě to čeká doma.
********************************************************
Ve třídě už všichni seděli i učitelka třídní už tam byla, jen se čekalo na Lichou a nejspíš i na mě. "Pardon." Moje omluva byla utnuta prutkým pohybem k místu kde sedim. Cestou do lavice jsem si čistila špinavé tričko kusem kapesníčku. Účel-žádný! Jen branburky odpadli. Sotva jsem si sedla, ozvalo se zaklepání a celá třída se zvedla. "Je nechtěla bych." Z pošklebkama se na mě hihňala Veronika a škodolibě do mě dloubla ukazováčkem. Další z mejch velice dlouhejch hmm přibylo k Veronyčiný poznámce. Z těží jsem se zvedala, to už ovšem profesorka Lichá byla před třídou a se všemi se zdravila očním kontaktem. Když dojela ke mě a viděla mé zmožené štíhlé tělo líně se zvedající, udiveně zamrkala a popojeli jí červené brýle po malém nosu. Obratně je ukazováčkem pravé ruky srovnala na místo, kde mají být a jela očima dál. Posaďte se, děkuji. Všichni si z rachotem sedly a pozorovali její abstraktní kostýmek z velkým kloboukem, který zrovna sundavala a pokládala na katedru. Unaveně jsem se opřela a čekala co z ní moudrýho vypadne. Začala tím že se představila a seznámila nás s osnovou po které půjde a bude nám vše vysvětlovat bod po bodu. Zadívala jsem se na Verču a měla jsem chut jí něco províst, ne něco brutálního, ale něco aby se děsně ztrapnila a už nedolejzala a v případě dolejzání jí budu pořád ztrapňovat. "Verčo?" Usmála jsem se fakt opravdově, nic jsem nemusela předstírat. Verča se zaskočeně podívla "Co?" a vrátila mi usměv. "Nešla by si po škole třeba do mekáče?" Veronice zazářili sytě modré oči a hned přikývla. Asi to nečekala, ale kdo by to čekal žejo?!
V tom mě okřikla třídní. A bylo to tu, toho jsem se nejvíc bála. Lichá mi dala otázku.
"Tak a jak se jmenujete vy?"
"Marika."
"Dobře Mariko." Odmlčela se a pokračovala ve větě.
"Kolik vám je Mariko?" Její pohled byl tak deptající uplně mě probodával skrz na skrz.
"Sedmnáct." Odmlčela jsem se a odvrátila pohled od profesorky Liché. Už sem čekala, že budou mít všichni kecy hlavně třídní, jaktože se jí při řeči nedívám do očí, že je to neslušný atddd. Ale mě se nechtělo vybavovat z ňakou študovanou psychoškou...!
"Tak vydím, že svými gesty dáváte najevo nezájem..." Opět se Lichá odmlčela a za chvíli pokračovala.
"Ještě se vás zeptám slečno mariko na jdnu otázku" zase dlouhé odmlčení a já stále zírala z okna.
"Myslíte, že byste mi na ni mohla odpovědět?" Pochopila jsem, že její dlouhá přestávka od poslední otázky na mě, byla jen z důvodů mé komunikace. Zdřejmě čekala, že jí odpovim "ale jistěěěěěěěěěěěěě jen se ptejte" ccc.
"Hm tak jo." Mé odpovědi šokovali učitelku čím dál víc.
"Dobře Mariko. Jaký máte styl? Nesnažíte se třeba někoho kopírovat? Ano vím, že jsem vám slíbila jen jednu otázku, ale snad to nevadí." Pootočila Lichá hlavou mírně v levo a zamrkala, div jí zase nesklouzli brýle.
"Hmm vadí, ty náno jedna blbá." Pomyslela jsem si v duchu a začla jsem nenávidět už i Lichou. Ty jejich blbý keci, fakt mě deptaj. K čemu jí to bude vědět!!A tak sem začla. "No eh." Odklonila jsem pohled do země a pak ho ihned vrátila na Lichou. "Já myslim, že nikoho nekopíruju a jestli sem třeba na malou chvíli kopírovala, tak to už nikdy neudělám!" Z posledním slovem jsem se podívala po třídě po blonďatých, růžových dilinkách.
"Dobrá a jaký styl si?"
Dlouho jsem mlčela a dívala se do země. Nakonec jsem hlavu zvedla a zaměřila pohled na Lichou. "Já asi žádnej styl nejsem, spíš nosim co chci." Tak a teď když o sobě někde řeknu, že patřim mezi barbi (naše třída), tak mě ukamenujou.
"Děkuji vám za odpovědi." jen jsem kývla a pokračovala ve výkladu podle osnovy.
********************************************************
Konec konečně. A vzhuru do pekla. Tím myslím domov, no domov! Jestli to tak můžu pojmenovat, ale tak můžu, je to tam, kde přežívám každý den, jak jen to de. Bydlim jenom 30minut od školy takže to neni tak hrozná cesta i když bych rači jela třeba hodinu, čím dýl pryč, tím míň být doma.
Sotva jsem vylezla před školu holky na mě spustili, teda spíš jejich včelí královna, která byla snad největší barbi jakou jsem znala. Byla šíleně hubená nosila kozačky tak s 10cm podpadkama mini sukýnky přiléhavý trička tak o dvě čísla menší aby jí ještě víc obtáhli postavu a nejčastěji co nejvíc průsvitný. „Tak ty nejsi barbi?? Mi mysleli že podle toho jak si se začla oblíkat už si konečně přišla k rozumu, i včera když jsme se tě ptali jestli si, tak si řekla možná..tak to si nás teda jako nevim no… a fakt jako že nic nejsi jo??“
Dostala sem vztek, že jsem vůbec se snažila být někým jiným než jsem….“Já??! Ano nejsem žádnej styl..! A až budu chtít bejt ňákej, tak rozhodně ne barbi!! Barbi styl je horší než pro nějaký čupky, děvky!! Všichni jak tu stojíte jste strašně trapný a ubohý! Vůbec nevíte jakej je opravdu život, myslíte že je vše super, že se vyfiknete, že vám daj rodiče peníze to berete za samozřejmost a, že kdyby snad jen někdy vám dali mín jak litra tak se s toho poserete?!! Prostě vůbec nevíte…!!!!
Nechtěla jsem už pokračovat byla bych muset zajít do hloubky a to jsem nechtěla poznali by co se u mě doma děje a to jsem rozhodně nechtěla. Tímhle jsem jim poskytla jen to, že nemám na nic drahýho prachy a nemužu se zmalovat a vohodit jako ony..že by jí chudince nedávali peníze? Jo sou trapný a berou vše za samozřejmost…Nemá cenu je řešit. Rychle jsem se od nich otočila a šla směr na autobus. Myslím že tam stáli z otevřenejma držkama ještě dlouho.