Temnota a jedna svíčka

Anotace: zamyšlení se...je to hodně osobní povídka. snad se vám bude líbit

Občas přijde chvíle, kdy zjistíte, že nic nemá význam. Že vše okolo vás je fádní a nesmyslné, že ani vase vlastní bytí nemá smysl. V takovýchto chvílích se zavřu v pokoji do utěšující tmy a zapálím svíčku, zavřu oči a rázem zapomenu na celý svět. Nic neexistuje, ani mé tělo. Jsem tu jen já a má duše...
Problémy, které nás pronásledují jako lovci honící se za svou kořistí, jsou tak odporné. Někdy mám pocit, že zde nemám, co pohledávat. Že je to omyl..., že jsem vetřelec či mimozemšťan, pro kterého si svoji přiletí až přijde čas. Nechápu jaký je smysl dnešního života...je to snad škola, práce, kariéra nebo sex? Ať je to co chce, já to nikdy nenajdu a když ano, tak o sobě budu moci říci, že jsem velký myslitel. Protože jsem toho názoru, že smysl našeho života objevíme až těsně před smrtí. A po smrti začne ten pravý život...tohle je jen předehra. Jakási příprava na to, co teprve přijde.
Je mi to líto, je mi líto, že jsem se narodila zrovna v tuto krutou dobu plnou nenávisti, násilí a ničení. Do světa, který si neváží ničeho..., který je černý jako noc.
Narodila jsem se do rodiny, kde láska byla jediné pouto, které drželo matku v domově. Jen díky lásce ke mě a mým sestrám, které byly skoro dospělé máma neopustila toho tyrana, který se nazýval mým otcem. Je tolik kruté poslouchat hádky rodičů, když je vám pět. A vy víte, že to není správné, že by to mělo být jinak. A pak najednou jste svědkem, jak vlastní otec bije vaší mámu. Jak na sebe křičí a jak na něj mamka hází skleněnou vázu. A i když mi bylo pět let, chtěla jsem ho praštit, aby jí nechal. Aby odešel z našeho života...následně, potom co mě mamka odnesla do ložnice a plakala na posteli jsem řekla něco, co mi utkvělo v paměti nejvíce. Hladila jsem maminku po vlasech a zašeptala jsem:,,Maminko, odstěhujeme se hodně daleko." Nevím jestli tohle pětileté děti říkávají často a přemýšlí tak jako já. Ale mamka mě poslechla...sbalila věci a odjely jsme hodně daleko, jak jsem říkala. Bohužel můj otec je to stále a tak se musím potýkat s problémy, které z tohoto příbuzenského vztahu občas vyvstanou. Nenávidět svého vlastního otce, je ta nejhorší věc...ta nejvíce vyčerpávající a stahující ke dnu. Kdykoliv, když vidím jeho jméno na displeji mobilu, naskakuje mi husí kůže a nechávám telefon zvonit, co nejdéle. Vím, že je to jen člověk..., ale jeho činy jsou neomluvitelné. Nikdy mu asi neodpustím...
A právě kvůli minulosti jsme nejvíce stahováni do depresí a slz. Neustále se v tom blátě plácáme, voláme o pomoc a prosíme o smilování, ale přitom je to tak jednoduché...prostě nechat minulost ať je si minulostí a žijeme jen přítomností a budoucností. Ta přece utváří náš život....přítomnost rozhoduje o tom, jaká bude minulost.
A vždy, když je mi nejhůře a já zase nechám minulost, aby mi ničila život, tak se opět zavřu do temnoty a zapalím svíčku...A zapomenu na vše...otec je najednou někdo, koho jsem v životě neměla a já pluji nádherným světem, kde nic není nemožné. A mám jen jediné přání...už se nikdy nevrátit...

Ameely