Nebe na zemi

Anotace: my byly stvořeny pro lepší svět!!!

A tak mě spolkla tma… Duté zvuky… to jak podpatky klapou o chodník. Zavržou dveře… pak už jenom šelest podzimního listí a perly rosy spadané na trávu nezdravé barvy.
A tak ta postava, kterou spiklenecky kryje tma, pomalu ale sebejistě kráčí mezi hroby. Rovně k majestátnému ,,obydlí“ zámožné paničky, potom doleva až ke kohoutku s vodou pro ovlažení kytek a zase proběhnout bludištěm malých náhrobků. Jeden jako druhý, bílý mramor, smutné klišé a deprese. Obejít kapli a skrz uměle udržovanou alej ke konci hřbitova. Zbývá tu už jenom malý palouk. Jak mrtvol přibývá, místa ubývá. Lidi by na tu smrt neměli tolik tlačit…
Ustávám v běhu a vyčerpaně padám na náhrobek. Na ten Tvůj, samozřejmě. Zase mramor, mohla sis tedy vybrat lépe, má milá. Snad si jenom chtěla zdůraznit, že před Bohem jsou si všichni rovni. Jen nechápu, proč Ti sem dali fotku té cizí holky. Snad má stejné oči, vlasy a taky znamínko na tváři, ale to nejsi Ty, viď, že ne??? Já Tě znala úplně jinak… koutky úst vždy mírně zdvižené v milém úsměvu a jiskřičky v očích značily Tvoji nekonečnou laskavost a dětskou krásu. A přesto nejsi vybájená. Jenom jedno si nezvládla a za to Tě teď z celého srdce proklínám. Do ráje jsi šla a mě nevzala s sebou. Vzpomínáš??? Říkala jsi, že společně půjdeme v nebi pozdravit tvoji babičku, ale kdybychom se ocitli v pekle, zařídily bychom, aby se tam dostali i všichni lidé, kteří nás nerespektovali a taky činili trápení. Nechala si mě ve vší bezohlednosti na půli cesty. Sice ještě stojím nohama na zemi, ale má duše je jenom měsíční prach. Skoro průhledná a rozbodaná. Já Ti dala, co jsi požadovala, tak proč jsi nedokázala uskutečnit to samé se mnou???
Je to už rok a pár týdnů. Nepočítám, není důvod. Zapomenout se ale nedá.Pravda vlastně je, že si na to občas vzpomenu, spíš každý den, ale především každou mikrosekundu svého nevyzpytatelného bytí. Už žiji jenom z té vzpomínky. Sama jsem se reinkarnovala!!!
13.10. jsme byly definitivně odhodlané provést, o čem jsme rozhodli pár dní předem. V odlehlém lese za městem, těsně před svítáním, nám měl být pouze jasný měsíc svědkem. Žádný strach, žádná panika, alespoň u mě ne. Mírný úsměv na tváři, tenkrát jsem si byla tak jistá. Vytáhla jsem z batohu dva revolvery. Ztěžka jsi dýchala a třesoucí se rukou uchopila zbraň. ,,Bude to dobrý,“ uklidňovala jsem ji. Ale tenkrát se neusmála, už ji opouštěla víra. Propletené ruce, žíly u sebe, jenom mezi čtyřma očima. Podívala ses mi na levé zápěstí. Vteřinová ručička na hodinkách se blížila k celé. Podívala ses na mě, já na Tebe. Nevyslovená jistota!!! Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna,… nula. Pustila jsem spoušť. Krásně umírá tvá tělesná schránka. Všechno jde, zdá se, podle plánu. Ale ne… vždyť já pořád žiji. Do hlavy se mi vlévá horká krev a nemohu popadnout dech. Ani smutek, ani zděšení, ale nenávist.
Konečně jsem pochopila. Tak Ty jsi chtěla ráj pro sebe??? A mě tu necháváš napospas dalším smrtelným rokům. Jsi bezcitná egoistická mrcha. Kopu do tvého bezvládného těla tupou hranou botasky. Nereaguješ!!! Jak bys mohla??? Jsi přece požehnaně chcíplá. Utíkám z lesa…
A tak mi tu po tobě zbyl jenom nicotný prach. Klečím na dlaždicích a hlavu si držím v dlaních. Jak jsi mohla být tak krutá??? Já tě milovala. Myslíš si, že pro mě bylo kdovíjak jednoduché zabít Tě??? Proč si mě tu nechala??? Mám se cítit jako vražedkyně??? To chceš??? Otevírám kapsu batohu a vyndávám z něj revolver… Ten samý, kterým jsi mě nezabila. Nejsem přesvědčená. Omámeně jej přikládám ke spánku. Ukazováček držím na spoušti. Jeden stisk a realita zmizí. Zmizí mi celý malebný svět. Vždyť já vždycky chtěla cestovat, povinout dítě, povídat vnoučatům pohádky. Já kurva na nebe nevěřím!!! Nevěřím!!! Nebe se sneslo na zem. Proč jsem to s Tebou neviděla??? Chtěli jsme příliš mnoho!!! Vyčerpaně povoluji rameno, přesto na mě hlaveň stále míří. Z revolveru s hrůzostrašnou samozřejmostí vyletí kulka. A čas se zastavil… Vrány letí nad hřbitovem, stébla trávy se bezbranně prohnou pod náporem větru, mrtví nevstávají z hrobů, pomalu vychází slunce. Neznámá krutá dívka na fotce něžně zvedne koutky úst do triviálního úsměvu. A kulka se dotkne tenké kůže na povrchu lebky, proráží kost a vletí do mozku. Nezadržitelně parazituje na buňkách, je ocelovým mozkomorem, i mé srdce si chce vzít… Šedá nicota, storno, game over!!!

My byly stvořeny pro lepší svět!!!