Sny

Anotace: často se mi ve snu zdá, že jsem zemřel. Povídka, co jí možná nerozumím ani já Jinak jsem zjistil, že les je asi vážně moje trauma

V pokoji je ticho, jen občas se z vedlejší místnosti ozve zakašlání. Budík vedle postele ukazuje 3.11 a jediný obyvatel této místnosti spí. Tiše dýchá, tak tiše, že se to skoro ani nedá postřehnout. Jen nazdvihující se hrudník ho usvědčuje z hlubokého spánku. Spí, ale sní. Nejsou to takové ty střípky nesouvislých útržků, co si z nich člověk nic nepamatuje. Dnes je to jiné. I ve svém spánku se mu zdá, že tohle si bude pamatovat. Dnes doopravdy sní. Cítí, jak voní tráva, prsty vnímá hrubost kůry stromů, co se jich dotýká, zdá se mu, že ho i sluníčko pálí do očí. Všechno je tak skutečné, napadá ho. A ty zvuky! Šustění trávy, když jí prochází a nedaleko zní smích. Neví odkud, ale je to zvonivý smích spousty lidí. Zní jako smích šťastných lidí. A tak jde dál, jelikož pořád nikoho nevidí, ale pořád nevychází z údivu nad tím vším, co se kolem něj odehrává. Cítí teplo na svém těle, jak ho pálí sluníčko, a tak vchází do lesa, jde pořád po cestě, neupravené lesní stezce, co ho vede stále hlouběji do lesa. Mezi stromy se ztrácí paprsky sluníčka a začíná mu být zima. Neuvažuje nad tím, jak mu může být zima, když tohle je sen, jde jen pořád dál. Po cestě, tak to přece musí být. Nechce se ztratit. I tohle vnímá. Tu obavu z lesa, co si v sobě nese od dětství. Šel sem, protože ho sem vedla cesta. Přesto teď lituje, cítí na sobě pohledy lidských očí, i když nikoho nevidí, smích chvílemi slábne a chvílemi ho slyší skoro u vlastní hlavy. Má pocit, že se zbláznil a jediné, co chce je vrátit se, ale když se podívá pod nohy, tak cesta se už ztratila. Chce se mu křičet, aby ho někdo uslyšel. Aby ho slyšeli ti, jimž patří ten zvonivý smích. Přece jsou někde blízko. Nadechne se a chce zavolat, ovšem nevydá ze sebe ani hlásku. Zaplavuje ho úzkost tak rychle, že má pocit, že mu svírá hrudník tak moc, že se za chvíli udusí. Otáčí se, ale neví kam jít. Neví odkud přišel, všechno je stejné. Stromy jeden jako druhý, kameny na zemi, větve ležící pod stromy. Smích už dávno ustal a jeho začíná to ticho děsit. Stmívá se a on se snaží najít cestu odkud přišel. Jakoby pořád chodil dokola. Přesto se pořád prodírá dál. Míjí místa, kde už byl, ovšem východ z lesa nikde není. Mezi větvemi si pomalu sedá noc a na zem už není vidět. Děsí ho zvuky kolem, tma, co ho obklopuje i neschopnost jakéhokoliv pohybu, co ho ochromila. Zavírá oči a přeje si vrátit.

Otevírá oči. Sedí u sebe v pokoji. Budík ukazuje 3.18 a on se dívá na postel, kde leží jediný obyvatel této místnosti. I když je to sen, tak ho zaplavuje lítost. Ještě neví, že ráno se neprobudí…