Cesty tam a zase zpět 1/4

Anotace: Zkusil jsem zachytit autentické příběhy, mě a mých spolužáků při cestách vlakem Plzeň-Č.Budějovice...Jedná se o autentické příběhy..

Dnešek je jedinečnej tím,že je teprve středa a já už sedim ve vlaku směrem k domovu, směrem k radosti. Škoda, že jen na pár hodin, ale i kvůli těm pár hodinám to za to stojí. Opuštěné kupíčko se stalo pro dnešní jízdu mým domovem hodil jsem si nohy na protější sedačky, v puse mám už od včera žvejkačku, o který už se ani nedá říct, že by to byla žvejkačka a koukám z okna. Středeční ráno, obloha je zamračená a kapky vody dopadají na střechy vagónů a tříští se na menší a menší. Připomíná mi to tak trošku lidský sny, kterým většina z nás naivně věří, ale nedělá nic pro jejich uskutečnění, postupem času se ze snu stane nesplnitelný úkol, na kterej si vzpomeneme snad jen když padá hvězda. Z tohoto úkolu čas dělá menší a menší myšlenku, až se mu jí povede úplně vymazat z paměti.
Za ty dva dny se toho zas tak moc nestalo akorát Amper s Vaškem se stihli pěkně zpíglovat, ale to není nic výjimečnýho. Jak tak tady sedím úplně sám vzpomínám na minulou cestu do Plzně kdy, byl vlak tak narvanej, že jsme byli donuceni obsadit kupíčko pro vozíčkáře, kupodivu nás nikdo nevyhodil, tak jsme mohli využávat prostorů, které tahle kupé nabízí a jako bonus i přilehlou velice prostornou toaletu, která byla skoro tak velká jako samo kupíčko a samozřejmě určena výhradně pro postižené osoby, ampér s chutí konstatoval, že my jsme postižený dost a jakmile to dořekl zvedl se spolu s wopičkou a odešli kamsi na chotbu, netrvalo to ani pět minut a za mojí hlavou padla strašná rána, až si vomi ucintnul z píva a polil si nově vypraný kalhoty. Za ní hned další a další a už bylo slyšet i wopici jak křičí na ampéra co je to za vysokoškoláka, když neumí chcát ve vlaku, tenhle jejich výlet na WC pro postižené trval přibližně čtvrt hodiny a za tu dobu bylo slyšet miliarda sprostejch slov a nadávek, no prostě klucí vysokoškolský no. Radši sem se na ten záchod ani nešel podívat, páč už znám chlapce nějakou tu dobu, a když přišel Amper a jeho košile byla samá mokrá skvrna bylo mi hned všechno jasný. Za tu dobu co se s nima znám jsem přišel na určitý věci, který se nedopručujou v jejich blízkosti dělat, jedna z nich je mejt si ruce ve vlaku a hlavně né v blízkosti tědlech vyvrhelů. To si může dovolit jen ten, kdo má dost velkou zásobu suchýho oblečení. Wopička s sebou z hajzlu přitah roli toaleťáku s tim, že nám předvede pravé využití toaletního papíru ve vlaku. Stačí sebrat jednu roli na hajzlíku, který není až zas tak daleko, do role z každý strany zasunout ukazováček no a potom už jen celou roli vyndat z okna tak, aby její konec byl po větru. To bych nikdy neřekl jak dlouho se může role točit než se toaleťák roztrhne, samozřejmě to chce patřičnej trénink a trpělivost. Tak se to tak přihodilo, že za nedlouho z okna našeho kupíčka trčeli tři role hajzláku a vláli ostatním cestujícím z našeho vagónu za okny, přímo před očima. Jenomže vlak nejezdí jen přes louky a pole, mimo jiné projíždí nespočtem stanic, kterýma jen projede a nezastavuje, to byla výzva! A tak na nástupišti ve Zlivi, tohle místo bylo vybráno záměrně, páč zde pobývá náš dávný kamarád ze střední Wrána. Jakmile náš vagón projel nástupištěm a zmizel v noci, přistáli po průjezdu rychlíku dvě zcela odmotané role, které se ladně snesly ze vzduchu na perón, přímo před místního výpravčího a hlouček lidí čekajících na svůj spoj, ještě jsem si stačil všimnout jak se lidi na peróně potlemují, ale pana výpravčího to moc nepotěšilo ukazoval směrem k našemu vlaku jakési gesto, které jsem bohužel nerozeznal.
To kupíčko to tenkrát docela solidně odneslo, na zemi se už asi po půlhodině povalovalo kolem deseti flašek od piva a spolu s nimi i jejich víčka, s jejichž vyhozením si nikdo nelámal hlavu. Mé obavy se naplnily asi po hodině a půl , kdy už nebylo kam šlápnout vylétla z našeho kupíčka první flaška od piva a rotříštila se o střechu nějakého skladu, klukům se to zalíbilo, ale tohle bylo moc už i na mě, a tak jsem je upozornil, že zálohu za sklo zamáznou, jetli vyhážou všechny flašky ven, to je přesvědčilo a naštěstí už v recyklaci dál nepokračovali. Konečně bohužel pro nás, naše kupé navštívil pan průvodčí, jakmile uviděl, že kupíčko pro vozíčkáře je plný možná trochu divně, ale určitě ne postiženě vypadajících lehce podnapilých mládenců, lehce si povysadil čepici, snad aby lépe viděl. V tu chvíli jsem dostal docela strach, protože starouš nevypadal zrovna na to, že by nás chtěl chválit. Taky že ne!Pokusil se vtrhnout do kupíčka, ale narazil, dveře za sebou kluci nejenže zavřeli,ale také zamnuli, průvodčí to zřejmě nečekal a bohužel ho to ještě více nakoplo. „Okamžitě otevřete ty dveře!“ křičel průvodčí, „Jsou zamčený, nejde to!“ odpověděl kdosi z kupíčka, průvpdčí chytl červenou barvu začal lomcovat s dveřmi a řvát ať si z něj neděláme prdel a ty dveře laskavě odemkneme a poté otevřeme, na což mu z kupíčka někdo odpověděl, ať se podívá na znak vytištěný na nálepce u dveří do kupíčka a k tomu ještě dodal, „6e nemáme vozejk, to neznamená, že nejsme postižený!“, vtom sem se začal smát, ale bylo mi jasný co bude následovat, průvodčí se opřel do dveří takovou silou, že jsem myslel že urve zámek,ale nestalo se a tak jsem přeci jen vstal a šel otevřít, jenomže to bylo s těma pivama v hlavě a navíc ještě v rozjetém vlaku malinko problém. Nakonec jsem ale doputoval až ke dveřím, průvodčí už se trochu uklidnil, ale krev nahrnuta v jeho obličeji o moc neustoupila, takže byl pořád rudej jak rajče. Pomalu jsem odemknul a otočil se jakože se vrátím na své místo, představoval jsem si jak po mě skočí, ale kupodivu nic se nedělo, celý kupíčko bylo teď úplně zticha. Průvodčí otevřel dveře a už se nadechoval k výkřiku,ale najednou na něho zavolal jakýsi ženský hlas: „Romanééé“, průvodčí zavřel oči zatnul ruce v pěst otočil se a urychleným krokem odběhl. Jakmile se zavřely dveře u kupé, ampér vytáhl poslední flašku budvárku a vesele prohlásil: „Na Romana“!