Přišel...

Anotace: Přišel...

Přišel. On skutečně přišel. Vrátil se ke mně zpět. I přes moje nepřiměřené chování, i přes můj křik a nadávky. I přes to, že jsem řekla, že už ho nikdy nechci vidět. Je nejúžasnější na celém světě. A to jsem si myslela, že jsem ho ztratila.
Stál na prahu mého malého, ale útulného bytu a usmíval se. Trošku rozpačitě, ale přeci jen se usmíval a to bylo dobré znamení. Jeho jantarově zelné oči opět zářily štěstím a objevila se v nich ta stará známá jiskra. Když si všiml mého překvapeného výrazu a nefalšované radosti, jeho plachý výraz se změnil ve stejnou radost, která se rozlévala celým mým tělem. Udělal krok blíž a objal mě. Chudák přitom pomačkal květiny, které mi přinesl, ale zřejmě mu to v tu chvíli bylo úplně jedno. Přitiskl mě k sobě a stejně jako já si vychutnával pohodu a klid, které v našem vztahu dlouho chyběly. Skoro jsem zapomněla, jak příšerně štípe ten jeho starý svetr, a po očku jsem si všimla, že na rukávě se mu zvětšila jedna z děr. Vždycky jsem se mu pokoušela vysvětlit, že by si mohl koupit svetr nový, ale zbytečně. Tenhle svetr prostě miloval. Dal mi pusu na tvář a podal mi tu krásnou kytici orchidejí, kterou mi přinesl a trochu pomuchlal. Maličko jsem poodstoupila, aby mohl vejít do bytu a když tak učinil, zavřela jsem za ním dveře. Jako vždy se posadil k oknu do malého a nepohodlného dřevěného křesla, protože ho měl vždy rád a nezajímalo ho, jestli je pohodlné nebo ne. Vzal si ze stolu sušenku a pomalu ji začal žvýkat. Přitom se rozhlížel kolem a pravděpodobně hledal nějaké změny, které se udály od jeho poslední návštěvy. Jak jsem si proboha někdy mohla myslet, že dokážu žít bez svého bratra? Jak mě jen mohlo napadnout, že pro můj život není důležitý? To jsem skutečně byla tak hloupá? Podívala jsem se na Adama a všimla si, že jeho pohled se zastavil na poličce nad pohovkou. Vstal a došel až k ní a začal si prohlížet fotografie, které na ní byly vystavené. Zastavil se u té, kterou jsme měli oba nejraději. Fotil to náš společný kamarád, jednoho krásného letního dne v parku. Byli jsme tam společně s naší sestrou. Měla na sobě lehké žluté šaty, které zdobila čokoládová zmrzlina, kterou Adam upustil. Všichni jsme se tenkrát hrozně smáli a ten úsměv zůstal zachycen na fotografii. Je to poslední společná fotografie, kterou máme. Poslední, na které je naše sestra před nehodou.
V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Pohledem na tu fotografii jako by nám obou došlo, jak hloupě jsme se chovali. Že jsme se rozhádali kvůli úplné hlouposti. Přišlo mi, jako by tam sestra byla s námi a pokoušela se nás svou tichou přítomností usmířit.
Padli jsme si kolem krku a oběma nám bylo jasné, že je mezi námi opět všechno jako dřív a že se mezi nás jen tak něco nepostaví a když náhodou ano, jsme dva na to, abychom to překonali.